Legault snímek pořídil s pomocí Schmidtova-Cassegrainova teleskopu z Dunkerque. Družici zachytil minulý čtvrtek ve výšce 250 kilometrů nad planetou. Je možné vidět tělo satelitu i odraz slunečních paprsků.

„Zdá se, že družice rotuje, možná v důsledku srážky s pozůstatky po jiné družici, která se mohla udát před lety. Světelné změny jsou náhlé a lze je snadno spatřit pouhým okem,“ popsal Legault na serveru Spaceweather.com.

Výzkumná družice UARS (The Upper Atmosphere Research Satellite)

Výzkumná družice UARS (The Upper Atmosphere Research Satellite)

FOTO: Reuters

Velká část dvacet let staré družice má shořet v atmosféře. Až 26 jejích částí ale dopadne na Zemi. Šance, že díl vážící až půl druhého metráku někoho zasáhne, je 1 ku 3200. Ještě nikdy v dějinách se něco takového nestalo, přičemž nějaký nekontrolovaný objekt z vesmíru dopadne na Zemi téměř každý den.

Úlomky z družice UARS, kterou v roce 1991 vypustil raketoplán Discovery za účelem měření stavu ozónu a teploty ve stratosféře, by mohly dopadnout v oblasti o šíři až 800 kilometrů.

Kolem Země rotuje rychlostí přibližně 30 000 kilometrů za hodinu na 370 000 kusů „vesmírného smetí“.

Co se děje při pádu družice k Zemi
Zemská atmosféra takový satelit značně zpomalí a většina zařízení při průletu atmosférou shoří. Družice UARS je ale relativně velká a část z ní dopadne na zem, rozhodně to však nebude rychlostí, s jakou obíhala kolem Země, a navíc to bude hned několik menších kusů. Ty mohou dosáhnout přetížení až 10G, tedy desetinásobku své hmotnosti. Pro porovnání, přetížení 5G dosahují stíhačky nebo při maximálně vyvinuté rychlosti vozy F1.
Důvodem, proč nelze předpovědět přesné místo dopadu trosek družice, je proměnlivá hustota v atmosféře způsobující odlišné protichůdné síly.