Vše začalo už minulý měsíc v pátek třináctého. Sedmatřicet odborářek z daňových úřadů si na závěr školení v Lübecku při večeři pochutnávalo na bramborových specialitách v Bergerově podniku. Na stolech pochopitelně nemohl chybět zeleninový salát. Sedmnáct účastnic se nakazilo bakterií EHEC, daňová poradkyně Corinna S. (48) zemřela, dvě ženy bojovaly o život. „Jako kdyby mě někdo udeřil palicí do hlavy,“ popisuje hostinský.

Experti oddělení infekční epidemiologie Ústavu Roberta Kocha odebrali vzorky okurek, salátů a rajčat. „Cokoli bližšího budeme moci upřesnit až po výsledcích analýz,“ opakoval na sklonku minulého týdne až do omrzení Gérard Krause, šéf týmu epidemiologů.

Útok na syna rajčaty, hrozby po telefonu

Marně. Média začala naznačovat, že nalezení zdroje nákazy, které Německo až zoufale potřebuje, zůstává jen otázkou času. Nepřímo prstem ukázala na Bergera. Ten najednou pocítil, jaké to je, stát se zčistajasna černou ovcí.

Ztratil některé přátele, získal vyčítavé sousedy. „Syna napadli v supermarketu rajčaty. V noci mi anonymní telefonát hrozil, že se nedožiju rána. Na mé zaměstnance lidé pokřikovali, že jsme vrazi a že by nás měli do posledního postřílet,“ popisuje hořce.

Šéfkuchař Frank Michel (44) se přidává: „Okolí se nás začalo štítit, jako bychom roznášeli choleru. Takový pocit bych nikomu nepřál,“ řekl listu Frankfurter Rundschau.

Naštěstí se však našli i ti, kdo za restaurací a lidmi z ní stáli. „Dostával jsem povzbudivé e-maily. Manifestačně přišel na večeři snad kompletní tým místních házenkářů. Řekli mi, že to je to nejmenší, co mohou pro nás udělat,“ pochvaluje si.

„Jako v NDR“

Počátkem týdne si Berger oddechl. Testy jedenácti spolupracovníků v kuchyni, kteří přišli do styku s potravinami, byly negativní. Jinak řečeno: má černé na bílém, že jeho podnik není zdrojem nákazy krvácivými průjmy.
„Spadl mi kámen ze srdce. A věřte, že to srdce dostalo pořádně zabrat,“ podotýká.

V prvních dvou třech dnech po zveřejnění podezření se mu tržby propadly až o šedesát procent. Teď se vše vrací do normálních kolejí. Ale jen velmi pozvolna.

Joachim Berger patří mezi hospodské ze staré školy. „Ještě teď, v mém věku, mě těší, když si hosté u nás pochutnají. Mrzí mě, že jim nemůžu nabídnout čerstvou zeleninu. Místo ní je musím pohostit zelím, nakládanými okurkami, červenou řepou. Jako kdysi v NDR,“ uzavírá se smíchem.