Článek
Největší naděje na vítězství dávají průzkumy umírněným vlámským nacionalistům z Nové vlámské aliance (N-VA), kteří by mohli získat až 26 procent. V předvolebním boji vystupovali s cílem radikální reformy, která by zemi přeměnila v konfederaci. Vzdálenější metou jsou ale nezávislé Flandry na severu, které by tak už nemusely miliardami dotovat chudší valonský jih.
Šéf N-VA Bert De Wever (39) se snaží mírnit obavy Belgičanů. „Jestliže vyhrajeme, nebude žádná revoluce,“ slibuje. Vzápětí ale nepokrytě dodává: „Nevyhlásíme nezávislost Flander přes noc. Jsme pro pozvolnou evoluci belgických struktur, které dnes považujeme za nevýkonné a zcela neodpovídající době. Je to proces, v němž se Belgie jednoho dne prostě vypaří.“
Až s odstupem deseti procent zaostávají na N-VA tradiční vlámské strany - socialisté (s.pa) a křesťanští demokraté (CD). Řada voličů zřejmě přeběhne k N-VA od pravicově populistického, xenofobního Vlámského zájmu, jemuž průzkumy přisuzují kolem deseti procent hlasů.
Valoni jsou proti rozdělení
Ve Valonsku, které se dělení Belgie vehementně brání, jsou jasně v čele socialisté (PS) s téměř 30 procenty a velkým náskokem před liberály (MR), Zelenými a křesťanskými demokraty (cdh), kteří zaostávají až na čtvrtém místě.
V této souvislosti někteří komentátoři nevylučují, že by se příštím premiérem mohl stát šéf PS Elio di Rupo (58). Tento politik italského původu, jenž se veřejně hlásí ke své homosexualitě, má oproti favoritovi ve Flandrech De Weverovi výhodu: valonští socialisté mají vlámskou sesterskou stranu, zatímco N-VA ve Valonsku nikoli. Kromě toho se zdá nepravděpodobné, že by král Albert II. pověřil sestavením vlády šéfa strany, která usiluje - byť v delším horizontu - o rozdělení Belgie.
Valoni měli premiéra naposledy v roce 1974
Jmenování Di Rupa premiérem by přitom znamenalo malou revoluci. Od roku 1974, kdy v čele kabinetu stál valonský socialista Edmund Leburton, neměla Belgie žádného předsedu vlády z frankofonního jihu. N-VA se paradoxně nechala slyšet, že by valonského premiéra podpořila, ovšem za podmínky, že by se podařilo prosadit plán postupného přenášení dalších pravomocí z centrální vlády na regiony.
Na vlámské straně přichází nejvíce v úvahu jako možná premiérka šéfka CD Marianne Thyssenová. Ať už ale mandát k vytvoření koalice dostane kdokoli, nevyhne se Belgie ani tentokrát velmi obtížnému vyjednávacímu procesu, který se bude počítat na měsíce.
Předseda Evropské komise José Barroso, jehož instituce má v belgické metropoli Bruselu své sídlo, zůstává přes všechny více či méně pesimistické scénáře optimistou. „Belgie je jednou z nejvíce proevropských zemí. Mám v její politické elity plnou důvěru“.