Jednání zkrachovala především kvůli odporu Polska. Varšava žádá, aby boj s klimatickými změnami bral ohled na méně prosperující země, které na něj nemají dost peněz. Takový postoj si získal sympatie i dalších "nových" členských států, včetně Česka. Řada bohatších zemí především ze západu Evropy však nebyla ochotna podobným požadavkům ustoupit.

Poláci podle diplomatických zdrojů žádali hned několik úprav. Podle nich by během prvních třech let boje s klimatickými zeměmi státy měly přispívat jen dobrovolné. Varšava navíc zpochybňuje metodiku pro výpočet příspěvků jednotlivých zemí. Zatímco se všeobecně očekává, že by měla vycházet z objemu hrubého domácího produktu (HDP) jednotlivého státu, Polsko by raději vidělo, aby byla založena na hrubém národním produktu (HNP).

Přestože se oba ukazatele názvem prakticky neliší, rozdíl mezi nimi je zásadní. První z nich odráží výkon ekonomiky na daném území státu, přičemž druhý z nich odráží i produkci firem, které působí v zahraničí. V praxi by to znamenalo, že při přepočtu podle HNP by bohatší státy, jejichž firmy investují v zahraničí, vydaly na boj s klimatickými změnami podstatně více finančních prostředků.

Komplikace pro kodaňskou konferenci

Kdyby se jednání komplikovala i na summitu EU, ohrozilo by to rovněž prosincová jednání v Kodani, kde bude mezinárodní společenství jednat o nástupci takzvaného Kjótského protokolu. Ten nutí státy snižovat emise skleníkových plynů, ale jen do roku 2012. Po tomto datu by se emise měly snižovat ještě rychleji, což si ale vyžádá velké finanční náklady.

EU se již dříve zavázala, že sníží jejich objem do roku 2020 proti roku 1990 o pětinu. Pokud se připojí i další velcí "hráči", především pak Spojené státy, Čína a Rusko či znečišťovatelé, pak by snížení mohlo činit až 30 procent.

Odhady Evropské komise ovšem ukazují, že náklady na snižování emisí ve světě budou masivní. Od roku 2013 by na ně státy světa měly každý rok z veřejných peněz vynaložit 22 až 50 miliard eur (572 miliard korun až 1,3 biliónu korun). Pokud se ovšem započítají ještě náklady firem, celková částka by mohla dosáhnout až 100 miliard eur (2,6 biliónu korun) ročně. Jde přitom o finanční prostředky, které poputují rozvojovým zemí, jež nemají prakticky žádné prostředky ke snižování emisí.