Článek
Čtvrtstoletí jeho protihráči neznali jeho tvář - nedokázali se k němu přiblížit, natož ho vyfotografovat. Bylo mu čtyřicet a už se stal předlohou pro britský špionážní bestseller. David Cornwall, známý jako John le Carré, ho popsal jako chladnokrevného, mimořádně inteligentního, záhadného velmistra umění meče a dýky už ve své prvotině s názvem Špión, který přišel z chladu. Když poprvé navštívil Izrael, Jaacov Peri, někdejší šéf špionáže Šin Bet, mu vysekl poklonu: "Jste legenda."
Nechtěnou symbolikou je fakt, že Wolf skonal v den 17. výročí pádu Berlínské zdi. V poválečné historii Německa nebylo pravděpodobně utajovanější osoby než Wolf. Označovali ho proto za "špióna bez tváře", a pouze jedinkrát, ve Stockholmu v roce 1978, se ho podařilo švédské kontrašpionáži v době jeho šéfování vyfotografovat.
Několik měsíců však Stockholm netušil, jaký úlovek mu padl do rukou. Teprve přeběhlík z východního Berlína Wolfa identifikoval. S precizností šachového velmistra rozestavil bez skrupulí na čtyři tisíce svých agentů po Spolkové republice. Günter Guillaume, jako hvězda první velikosti, byl víc než jen osobním tajemníkem kancléře Willyho Brandta - byl jeho přítelem. Odhalení "krtka" přímo v bonnském kancléřství stálo Brandta v roce 1974 křeslo kancléře.
Wolf svými lidmi pronikl do západoněmecké výzvědné služby, dostával informace o strategických rozhodnutích NATO častokrát dříve než šéfové členských zemí. Proslýchalo se dokonce, že někoho nasadil i do bezprostředního okolí kancléře Helmuta Kohla.
Říkali mu Mischa
Stvořil tzv. Pluk Romeo - skupinu mladých, pohledných mužů, kteří se seznamovali se sekretářkami na západních velvyslanectvích a v NATO.
Wolf, zvaný Mischa, se narodil v roce 1923 v malém městečku Hechingen jako nejstarší syn komunisty - lékaře a spisovatele Friedricha Wolfa. "Na uchvácení moci nacisty si pamatuji zcela přesně," napsal v pamětech. "Tehdy jsem se poprvé dozvěděl, že jsme Židé a že nás noví mocipáni pronásledují nejen z politických důvodů. Po požáru Říšského sněmu musel otec v únoru 1933 uprchnout do zahraničí." Později ho následovala i manželka s dětmi a v dubnu 1934 dorazili všichni do Moskvy.
Tam později Markus studoval na vysoké škole konstrukci letadel. Po válce se část rodiny vrátila do Německa, ale ne všichni - jeden bratr za války bojoval jako pilot luftwaffe a odešel do SRN, druhý emigroval do USA. Třetí bratr - Konrad - proslul později v NDR jako filmový režisér.
"Minulost mě dostihne"
Markus rozvědku spadající pod Státní bezpečnost Stasi řídil od roku 1953 až do roku 1986, kdy požádal o odchod do penze kvůli sporům s tehdejším vůdcem NDR Erichem Honeckerem. O tři roky později - 4. listopadu 1989 - stál Wolf na korbě náklaďáku a mluvil k manifestantům, kteří na berlínském Alexandrově náměstí veřejně požadovali právo na svobodu tisku a vyjadřování.
Wolf se ztotožnil s perestrojkou a spojením demokracie se socialismem, nezamlčel však, že byl generálem Stasi. Ozval se i pískot. "Po dlouhém vnitřním boji, pochybách a rozporech," napsal v závěru pamětí, "jsem se změnil ze Stalinova obdivovatele ve stoupence demokratických změn. Nepotřeboval jsem si utvářet žádný obraz nepřítele, když jsem teď stál uprostřed ochránců lidských práv. Ale toho 4. listopadu ve mně poprvé nazrála předtucha, že mě minulost dostihne."
V roce 1993 mu Zemský soud v Düsseldorfu vyměřil šest let vězení za vlastizradu a korupci, rozsudek však později Nejvyšší soud zrušil. V dalším procesu v roce 1997 byl uznán vinným z omezování osobní svobody, vysloužil si však pouze podmíněný trest.