Článek
Patnáct let poté východ Německa ani nevzkvétá, ani nesrůstá se Západem.
Přitom to všechno začalo jako z hollywoodského scénáře: Ossis - Výchoďáci a Wessis - Zápaďáci se smáli radostí a spontánně si plakali v náručí poté, co železobetonové monstrum mrzačící město na Sprévě i celý národ pozbylo smyslu.
Bylo přesně 18.55, když člen politbyra SED Günter Schabowski na tiskové konferenci živě vysílané televizí NDR v tiskovém středisku ve východním Berlíně jen tak, jako by mimochodem, sdělil, že všichni občané NDR budou moci krátkodobě a bez formalit vyjet soukromě do zahraničí.
Riccardo Erman, tehdy zpravodaj italské tiskové agentury ANSA, se Schabowského zeptal: "A od kdy?" Schabowski pohlédl do svých papírů a odpověděl: "Podle mých poznatků ihned, neprodleně."
Vládly jedinečná radost a nadšení
Tisíce lidí z NDR, kteří už od září dávaly na ulicích najevo při demonstracích odpor ke komunistickému režimu, vzaly ještě té noci hranice útokem: trabanty a wartburgy se většinou úplně poprvé projely po západních silnicích.
"Vzpomínám si na to velmi dobře: na zdi u Braniborské brány tančili lidé a připíjeli si sektem. Nikdy předtím, ale ani potom jsem neviděla tolik rozradostněných, euforických Němců," vybavuje si Ingrid Stielkeová z východoberlínské čtvrti Friedrichshain.
"Lidé tehdy měli k sobě nesmírně blízko. Řekl bych, že neopakovatelně. Západoberlíňané nám podávali do oken květiny a hračky pro děti. Tleskali nám a my jsme jim jako v nějakém krásném snu mávali," vrací se Michael Schwanna vzpomínkami na svou první jízdu v bratrově trabantu tam, kam celá léta nesměl - "za zeď".
Přišly zklamání a rozčarování
Dnes z radosti a euforie mnoho nezbylo. Dostavilo se vystřízlivění, pokud ne rozčarování. Východ se svou vysokou nezaměstnaností zůstává Achillovou patou. Mladí hledají perspektivy v původní Spolkové republice a ve vzpomínkách starších často převládají zármutek a stesk.
Kohl nicméně vidí někdejší NDR jako kvetoucí zahradu - tak, jak předvídal: "Na mnoha místech mezi Meklenburskem-Předním Pomořanskem a Durynskem tomu tak je," tvrdí.
Lidé ve starých spolkových zemích mají pocit, že suma vynaložená až dosud na zvelebení exNDR -1,25 biliónu eur (částka srovnatelná s výkonem celé české ekonomiky za 18 let ) - není než peníze vyhozené okny.
I někdejší východoněmečtí disidenti říkají, že vnitřní sjednocení je spíš posláním pro další generace. "Rozdíly by nebyly takový problém, pokud by lidé měli víc pochopení jeden pro druhého," soudí Ulrike Poppeová.
Sjednocení chybí druhý díl
Farář Christian Führer, zakladatel legendárních pondělních demonstrací v Lipsku na sklonku NDR, nechyběl letos v září na protestech proti reformám vlády kancléře Schrödera označovaných jako Hartz IV.
"Celá léta říkám, že sjednocení chybí druhý díl. Není to nic jiného než vnitřní smír a sociální rovnost. Stojí teprve před námi," vysvětluje protagonista roku 1989.
Navzdory všem peripetiím, o nichž neměl před patnácti lety ani potuchy, o svých postojích Führer ale nepochybuje: "To, že jsme nenásilně svrhli diktátorský systém, považuji za správnou věc." 11. listopadu 1989: demonstrant kladivem rozbíjí zeď, zatímco pohraničníci NDR nahoře přihlížejí se založenýma rukama.