Mezi Merkelovou a Trumpem je zatím víc otazníků než shody

Mnozí z těch, kteří s ní tehdy seděli u jednoho stolu, však věděli, že to není zcela přesné. Neoficiálně, v soukromých rozhovorech, dala totiž předtím najevo, že se rozhodla už v létě. „Pojala to příliš osudově. Trump ji jen utvrdil, nic víc,“ citoval týdeník Der Stern přímého účastníka porady.

O jednom Damoklově meči, který už tehdy visel ve vzduchu, první žena Spolkové republiky pomlčela: ať je jí to milé, nebo ne, nový šéf Bílého domu vlastně spolurozhodne o jejím osudu.

Kancléřka zatím veřejně dává najevo okázalou zdrženlivost až lhostejnost k dění kolem Trumpa. Místo sledování přenosů z jeho inaugurace zamířila do Postupimi na výstavu obrazů Clauda Moneta. Ani v den jeho nástupu do úřadu proto neučinila žádné oficiální prohlášení. Její mluvčí Steffen Seibert pouze řekl, že kancléřčin tým bude „se zájmem sledovat“ prezidentský inaugurační projev.

Za kulisami však vládní stroj běží na plné obrátky. Oba se osobně nikdy nepotkali a také nikdo z jejího kabinetu neudržuje s miliardářem kontakty. Na sklonku loňského roku tudíž vyslala Merkelová svého zahraničněpolitického poradce Christopha Heugena do New Yorku – jednak, aby si přímo na místě udělal přehled o Trumpových záměrech, a dále, aby se pokusil neoficiálně „navázat spojení“.

A tak zatímco britská premiérka Mayová je už ve Washingtonu, Berlín musí čekat: zdroje z vládních kruhů naznačují, že kancléřský úřad ze všech sil usiluje o cestu Merkelové do USA aspoň „někdy na jaře“.

„Pokud to neklapne, měli by se poprvé setkat až na sklonku května na summitu G7 na Sicílii či nejpozději v červenci na summitu G–20 v Hamburku,“ sdělil agentuře Bloomberg zasvěcený zdroj s tím, že v pořadí návštěv zůstává první žena Evropy na čekačce. A že žádné přednostní zacházení se nechystá. Při snaze porozumět nevypočitatelnému spojenci, který během kampaně vystupoval vůči Německu i Merkelové jako protivník, se na kancléřčině stole ocitl i časopis Playboy z března 1990. Tehdy 43letý magnát vyložil, jak vidí svět.

Ameriku podle něho tehdy neohrožovaly komunistické státy Sovětský svaz a Čína, ale Západní Německo a Japonsko. Němci a Japonci svými výrobky zaplavují USA, které jim vysokými sumami zajišťují bezpečnost.

„Naši takzvaní spojenci na nás vydělávají miliardy, o něž nás ojebávají,“ řekl v rozhovoru doslova. A po 27 letech se Trumpův náhled na SRN ani o píď nezměnil – jen Japonsko vystřídala Čína.

Za klíčové analytici považují, jak se obě strany vyrovnají s balastem minulých měsíců a zda o to bude mít Washington vůbec zájem. Německé elity i mainstreamová média nepokrytě držely palce Hillary Clintonové a jejího soka vykreslovaly bezmála jako belzebuba.

Frank-Walter Steinmeier, bývalý šéf diplomacie a budoucí spolkový prezident, Trumpa dokonce označil za „kazatele nenávisti“. Americký list The New York Times pasoval po volbách kancléřku na spasitelku liberální západní demokracie v nejistém, rozbouřeném světě.

Ani Trump si nebral servítky. Když chtěl Clintonovou urazit, přirovnal ji k Merkelové. Pro její přístup k uprchlíkům měl slova jako „katastrofální“ a „břídilský“ s tím, že zůstává jen otázkou času, kdy záplava běženců potopí Německo do chaosu a exploze kriminality.

Každopádně je ve hře nemálo. Optimisté věří, že čas obrousí hrany a kancléřka nakonec najde se svým třetím americkým prezidentem průsečíky. Pesimisté ale bijí na poplach – třeba před obchodní válkou i tím, že nový Washington ucukne s ochrannou rukou.

Komentář webu SpiegelOnline připomněl vtip z dob studené války: „Co je to bundeswehr? Vojáčci, kteří mají zadržet nepřítele, dokud nedorazí skutečná armáda.“ Článek se jmenoval „Ameriko, budeš nám chybět“.