Do Kuvajtu na státní návštěvu jedu již podruhé. V roce 1996 jsem tam byl na podobné návštěvě v roli předsedy vlády, v obou případech je to i s delegací českých podnikatelů. Tehdy to bylo pouhých 5 let po devastující irácko-kuvajtské válce, při které byla zničena naprostá většina kuvajtského průmyslu, infrastruktury a budov. Bylo to tehdy vidět na každém kroku. Jsme moc zvědaví, jak to bude vypadat dnes, 20 let po válce. První zpráva je, že letiště je úplně nové.

Kuvajt je malá, pouštní země s ropou, pískem a mořem. To je zásadní dojem. Její velikost je asi jednou pětinou České republiky, počet obyvatel je zhruba třetinou naší země. Zajímavé je, že jen třetina lidí žijících v Kuvajtu jsou Kuvajťané, zbytek cizinci. Ti obsluhují kuvajtský ropný průmysl a ropou zbohatlé Kuvajťany. Vzácností je voda, vyrábí se odsolováním z vody mořské, dováží se, vlastní vody je málo. Každý strom a keřík však vnější dodávku vody potřebuje.

Od roku 1756 zde vládne dynastie Al-Sabah. Stabilní jsou proto i nám známí politici. Emír, který mne zde v roce 1996 přijímal, sice v roce 2006 zemřel, ale dnes je emírem jeho nevlastní bratr, který byl od roku 1963 do roku 2003 ministrem zahraničí. Je mu 81 let. Vítal mne tehdy na letišti. O naši cestu se tehdy staral kancléř emírovy kanceláře (takový kuvajtský Jiří Weigl), který je dnes předsedou vlády. Já v tom vidím jistou stabilitu až rigiditu, ale možná, že si i oni říkají, že k nim znovu přijíždí i Klaus, i Weigl, tedy stejní lidé jako v roce 1996.

Cesta do Kuvajtu je příspěvkem k diskusi o globálním oteplování a proto sebou vezu svou „Modrou planetu“, která letos v únoru vyšla i v arabštině. Když jsme ráno opouštěli Prahu, byly 2ْ C. Když jsme přistáli v Kuvajtu, bylo 31ْ C. Pro porovnání dodávám, že – podle oficiálních údajů mezivládního panelu OSN – se průměrná globální teplota na světě za celé dvacáté století zvýšila o 0,74ْْ C. Závěr o tom, nakolik je probíhající oteplování hrozivé, ať si z toho udělá každý sám.

Emír při cestě z letiště vzpomíná na svou dávnou návštěvu Prahy a ví o tom, že k nám jezdí Kuvajťané do lázní. Ukazuje na svá kolena a říká, že by to také potřeboval. Již jsem zmínil, že byl 40 let ministrem zahraničí, říkal, že když skončil Gromyko, byl doyenem ministrů zahraničí celého světa.

V Kuvajtu nebydlíme v hotelu, ale – stejně jako před 14 lety - v paláci, který má emír pro své hosty a který sousedí s jeho úřadem. Člověk by rád jezdil aspoň po městě, ale veškerá dnešní setkání mám ve „svém“ paláci. Postupně za mnou (a naší delegací) přijíždí předseda vlády, předseda Národního shromáždění a ředitel Kuvajtské investiční agentury. Vedu neustálý boj s air-condition. O co je venku větší vedro, o to se uvnitř více „ledí“.

Za zmínku stojí kuvajtské Národní shromáždění, čili parlament. V zemi jsou zakázány politické strany, ale tento zákaz je obcházen vytvářením politických proudů, hnutí či parlamentních skupin, které pak kandidují do parlamentu. Čili i zde probíhá jistý politický souboj mezi fundamentalisty, umírněnými islamisty, nacionalisty a liberály. Témata sporů nejsou malá – Kuvajt je podle ústavy islámskou zemí, zdrojem zákonodárství je Korán a šaría, ale někteří v parlamentu chtějí, aby šaría byl výlučným zdrojem zákonodárství. Někteří chtějí bránit pokračující „westernizaci“ kuvajtské společnosti, jiní se jí moc nebrání.

Slavnostní večeře je podávána v emírově paláci. Jsme v arabském světě, a proto s námi manželka není a má večeři s kuvajtskými političkami a manželkami velvyslanců kdesi ve městě.

Musím ještě zmínit jeden zážitek z letu, který se mi podařilo prožít už několikrát. Za krásného počasí míjíme nad „zbytkem světa se tyčící“ zasněžený Ararat, který snese srovnání snad jen s japonskou Fidži a mexickým Popocatepetlem. V té hoře je cosi posvátného.