Dvaatřicetiletý Martínez, který je podezřelý z vraždy, běžel k jedinému východu z vězeňského baráku. Dveře byly pochopitelně zamčené. Většina z dalších 135 vězňů, kteří s ním byli uvnitř, utíkala na opačný konec, kde byla koupelna s vodou a dřezy. To se ukázalo být smrtící volbou. Martínez přežil jako jeden z 28 uvnitř.

"Dalších 107 je mrtvých," řekl a na tváři se mu nezračily skoro žádné emoce, jako by takové číslo bylo příliš vysoké na to, aby mu dokázal uvěřit.

Celkem požár v přeplněné věznici v Hondurasu zabil 358 lidí, potvrdili ještě ve středu večer místní oficiální činitelé. Tím se z něj stal nejtragičtější případ ohně ve věznici na celém světě za poslední století. [celá zpráva]

Část vězňů plamenům unikla.

Část vězňů plamenům unikla.

FOTO: Reuters

Vězeň vyhrožoval zapálením žaláře

Místní guvernérka Paola Castrová uvedla, že jí krátce před vypuknutím požáru volal jeden z vězňů a křičel, že věznici zapálí. Uvědomila proto okamžitě Červený kříž a hasiče. Ti ale později řekli, že je půl hodiny nechtěli pustit dovnitř dozorci, kteří stříleli do vzduchu v domnění, že jde o vzpouru nebo o nepokoje.

Zatímco do noci pokračovalo vyšetřování, skupina vězňů, kteří přežili, popisovala chaotické scény po vypuknutí požáru, který se rychle šířil z jedné vězeňské budovy do druhé, živený vysoce hořlavými matracemi a tkaninami.

Když byl oheň konečně uhašen, vše, co z několika budov zůstalo, byly zděné venkovní zdi pomalované obrázky Ježíše Krista a svatých, a popsané žalmy. Uvnitř se patrové postele, naskládané po čtyřech nad sebou a nejméně po deseti vedle sebe, zkroutily a popadaly k zemi.

Před plameny nebylo většinou úniku

Na konci každé budovy byla koupelna s vanami a umyvadly. Ještě ve středu večer byla uvnitř každé z nich stále spousta mrtvých těl. V jednom z velkých umyvadel byla vmáčknutá těla dvou vězňů obrácených tváří k sobě, celá zuhelnatělá a zčernalá. Další byli k nepoznání ohořelí a spečení dohromady.

Osmnáctiletý Selbim Adonay, který je rovněž podezřelý z vraždy, uvedl, že zůstal uvězněný za kovovými dveřmi, neschopný cokoli udělat, zatímco se plameny šířily a vězni křičeli.

"Nemohli jsme nic dělat, protože jsme byli zamčení," řekl Adonay. Také v jeho budově desítky vězňů zkoušely najít útočiště před plameny ve vanách a umyvadlech s vodou v zoufalé naději, že tak uniknou před horkem. Někteří zkoušeli vyšplhat po tělech spoluvězňů, aby se dostali na střechu.

Přes přední dveře vězni zoufale sledovali, jak dozorce nesoucí klíče svazek upustil na zem a utekl, aniž jim odemkl. Ven je nakonec pustil jiný vězeň, který zároveň pomáhal na ošetřovně. Oběhl všechny baráky, a přestože sotva mohl snést žár ohně, kovové dveře odemkl. Pro většinu vězňů uvnitř ale už bylo pozdě.