Jeho skráně nabraly šeď, vrásky se zvýraznily. Ztratil na váze, působí unaveně. Dvanáct měsíců po velkolepém volebním triumfu 44. americký prezident bojuje ze všech sil, aby své sliby přeměnil v činy.

Z „obamánie“, euforického oslavování srovnatelného s popovou hvězdou, toho v Americe na začátku listopadu 2009 mnoho nezbylo. Cindy Donnellyová, prodavačka velkého obchodu s Obamovými suvenýry přímo naproti Bílému domu, kam první zákazníci vkročili loni v létě, neví, jak dlouho ještě budou mít otevřeno. „Nevedeme si nijak skvěle. Lidé teď spíš chtějí upomínky na předchozí prezidenty,“ svěřila se do kamery televize ABC.

Historický úspěch Baracka Obamy

Když Obama v noci 4. listopadu 2008 spolu s manželkou Michelle a dcerami Maliou a Sashou vystoupal na tribunu v Grand park v Chicagu, mnozí plakali. Milióny lidí u televizních obrazovek přihlížely historickému okamžiku: Amerika poprvé nezvolila za svého prvního muže bělocha.

Syn „bělošky z Kansasu a černocha z Keni“, jak se dříve rád představoval, přislíbil změnu, naději, novou Ameriku. Svět mu ležel u nohou.

Nyní mu důvěřuje 55 procent Američanů, nicméně 5. listopadu 2008 to bylo 68 procent. Politický protivítr nabírá na síle, republikáni, po Bushově éře zadupaní voliči do země, ožívají.

Obama vyhrál volby s vizí, že povede Ameriku do nové éry, učiní svět méně nebezpečným. Jeho tým měl být nejtransparentnějším na světě, internet měl dát větší slovo „obyčejnému Američanovi z ulice“. To vše se však zařizuje mnohem obtížněji, než si původně myslel. „Obama vládne obezřetně, uvážlivě. Mnozí to však považují za váhavost a nedostatek vůdcovské odvahy,“ podotkl list Bostone Globe.

Válečné konflikty trvají

Slíbil, že co nejrychleji skončí válku v Iráku. Ještě v létě 2010 však v zemi zůstane 50 tisíc amerických vojáků. Ohlásil uzavření věznice Guantánamo do příštího ledna. To se nepovede. Nová strategie měla stabilizovat Afghánistán a Pákistán – obě země se zmítají v těžkých otřesech. Přístup označovaný „soft power“, tedy posílení diplomacie a vstřícnosti, měl odradit Írán a Severní Koreu od jaderných ambicí. Nestalo se tak.

Na vnitropolitickém kolbišti se soustřeďoval na vyvedení země z nejtěžší ekonomické a finanční krize 70. let. Poslední statistiky naznačují, že je ekonomika z nejhoršího venku. Bílý dům opakuje, že za to vděčí Obamově gigantickému programu na posílení konjunktury a miliardovým injekcím bankám. Američany přesto neopouští znepokojení z toho, že rekordní nezaměstnanost neklesá a že stát, přesněji řečeno federální úřady, mluví příliš do mnoha věcí. Pokud jde o reformu zdravotnictví, stále se neví, jestli projde, nebo skončí v zapomnění.

Nejmocnější muž světa se od nástupu do Bílého domu letos 20. ledna pere s nesnázemi všedního politického dne. Občas to vypadá, jako kdyby se staly jedem pro jeho vize a reformy. „Yes, we can“ („Ano, dokážeme to“) – tak zněl jeho jedinečný předvolební slogan. V tuto chvíli to ještě zdaleka nepotvrdil.