Do jaké míry vás znepokojuje, že stále ještě nebyly nalezeny žádné irácké zbraně hromadného ničení?

Jsem přesvědčen, že nakonec budeme schopni ověřit jejich rozmístění v Iráku. Už byly nalezeny mobilní laboratoře, ale pokud jde o biologické a chemické zbraně, musíme je teprve najít, protože to byl předpoklad jít tam. Ale ne jediným: účelem změny režimu bylo skoncovat s okrádáním iráckého lidu, s poškozováním životního prostředí a nakonec s podněcováním a podporou terorismu, do něhož byl Saddám Husajn zapojen.

V Kongresu se ozvala důrazná kritika pomalé stabilizace v Iráku.

Myslím, že část kritiky je přehnaná. Irák je zemí, která v podstatě přichází z 12. století. Saddámův režim s lidmi zacházel brutálně a je důležité spustit osvětlení, tekoucí vodu, odstranit odpadky, dostat pod kontrolu kriminální živly a nastolit pořádek. Pak může demokracie zapustit kořeny. To je velký úkol.

A jak se vám teď jeví jednota Aliance?

Prošli jsme skutečně velmi těžkým obdobím, protože členové NATO rozdílně reagovali na útoky 11. září 2001. Země střední Evropy znají útlak ještě z nedávné minulosti a Amerika měla mnohem větší impuls kvůli útoku. To je sblížilo. Vzniklo naopak napětí s některými našimi staršími spojenci v NATO, jako jsou Německo a Francie. Není to nenapravitelné. Lidé dobré vůle na obou stranách se snaží najít způsob, jak zajistit, aby NATO nebylo společenstvím konkurentů, ale partnerů.

Sdílíte názor ministra obrany Rumsfelda, který dělí Evropu na starou a novou?

Myslím, že vyjádřil vlastní názor. Nemusí to být konstruktivní, realitou nicméně je, že Polsko se dívá na tyranii jinak než Francie. Musíme o tom dál mluvit a propracovat se tím. Skutečným dlouhodobým nebezpečím mezi starou a novou Evropou, chcete-li, je, zda stará Evropa rozdělí Alianci a pod francouzským vedením odvede zbytek Evropy do bipolárního světa, v němž Evropa má být v opozici vůči USA. O tom se jako o cíli otevřeně hovoří v Paříži. Nemyslím ale, že v tom mnoho evropských zemí spatřuje prospěšnou cestu. Většina z nich se USA neobává, protože jim důvěřuje.

Myslíte, že nedávné rozhodnutí Francie, Německa, Belgie a Lucemburska vytvořit nezávislé velení poškodí NATO?

Nemusí, ale může. Pokud je uvnitř NATO skupina zemí, jež říká, že se chce oddělit od NATO a Ameriky, pak to nakonec ovlivní jejich závazky vůči Alianci i americké závazky. Mohou jednat podle vlastního uvážení, ale nemohou volně určovat následky. Pokud se tak rozhodnou, ať to také platí. Řeči nic nestojí. V zahraniční a vojenské politice věrohodnost vyžaduje přeměnit rozpočty ve střely. V opačném případě by vznikla nejnebezpečnější situace ze všech - Potěmkinovy vesnice.

Považujete za vhodné uvažovat o postihu Francie za její odpor k invazi?

Řeknu vám, že nás znepokojují známky toho, že Francie nejen financovala Saddáma Husajna, ale že s ním dokonce spolupracovala v době, kdy americká vojska byla na místě. To není počínání přítele, ale protivníka. To je vážná obava, závažné porušení vztahů. Jestli se tyto věci prokáží, pak budeme muset přehodnotit naši vojenskou politiku s Francií, protože to by podkopalo Alianci.

To jsou ale velmi vážná obvinění. Dokdy by se měla prokázat?

Dáváme věci dohromady, ale myslím, že v tom bylo mnoho významných motivů, k nimž potřebujeme odpovědi. Protože když jsou americká vojska na bojišti a členové Severoatlantické aliance pomáhají druhé straně, pak to podstatně porušuje duch článku 5 (Severoatlantické smlouvy o vzájemné pomoci při napadení - pozn. red .). Stalo se to? Já nevím. Je to obvinění, které čeká na důkaz.

Jak potom vidíte vztahy s Evropou do budoucna?

Budeme zde, pokud to bude v našem společném zájmu. Nabudeme-li pocitu, že části Evropy chtějí být naším nepřítelem, budeme na to brát zřetel. Pokud budou dávat peníze a zpravodajské informace teroristickým skupinám, aby byly použity k zabíjení Američanů, také si toho povšimneme. Máme mnoho otázek, ale zároveň přání udržet západní svět ve společné alianci, protože sdílíme stejné hodnoty.

Jak v souvislosti s Irákem vaši voliči vnímají Evropu a NATO?

I v mém státě Oregon, který je daleko od místa útoků 11. září 2001, většina podpořila prezidenta Bushe a válku proti Saddámovi, protože chápali, že byl součástí teroristického uskupení, které financuje a podporuje terorismus. Pokud jde o Evropu, řada věcí v Američanech vzbudila pochybnost, protože jsme byli překvapeni důrazností, s níž se Francouzi snažili podkopat snahy OSN dospět k dalšímu rozhodnutí. Zároveň ale Američané nyní lépe chápou mezinárodní diskusi.

Znamená to snad i nedůvěru k OSN?

Amerika nikdy nepodřídí své národní zájmy OSN. Tak bychom nikdy nemohli bránit Evropu během studené války. Když Evropané žádali prezidenta Clintona, aby šel do Jugoslávie, řekl jsem mu - proč nejde do Rady bezpečnosti pro rezoluci k zastavení genocidy? Řekl: "To nemohu, protože Rusové a Číňané by ji vetovali." Nikdo by neměl být tak pošetilý, aby si myslel, že OSN je dobrý ochránce národní bezpečnosti jiných zemí. Dělá mnoho věcí dobře, ale bezpečnost špatně. OSN byla fyzicky přítomna, když Srbové vraždili Chorvaty v Srebrenici, a nic proti tomu neudělala. Byla také u toho, když bylo povražděno milión Rwanďanů.