Článek
Původcem ohnivého víru jsou povětšinou samotné plameny. Ty totiž ohřívají okolní vzduch, který může začít rotovat. Plameny uvnitř víru pak živí kyslík, který je dovnitř neustále vháněn. Teplota ohnivého víru tak může dosáhnout až tisíce stupňů Celsia, což je dost na to, aby plameny znovu zapálily popel a ohořelé trosky, které do sebe vír vtáhl. Výška víru pak může být i několik desítek metrů.
Tento jev většinou trvá kolem jedné hodiny a pohybuje se velmi pomalu. Dokáže však být velice nebezpečný a uhasit ho lze jedině uhašením zdroje ohně pod vírem.
Někdy se takovým vírům přezdívá ohnivé tornádo, jde ale o nepřesný výraz. V případě pravého ohnivého tornáda totiž vznikají díky lesnímu požáru (nebo erupci sopky či jinému obrovskému zdroji tepla) mraky zvané pyrocumulonimby. Ty pak dají vzniknout klasickému tornádu. Jakmile se tornádo dostane do oblasti požárů, začne okamžitě metat plameny a hořící trosky do obrovské výše a dálky.
Taková tornáda se mohou pohybovat až stošedesátikilometrovou rychlostí, a zatímco průměr ohnivých vírů zřídkakdy přesáhne jeden metr, ohnivá tornáda mají průměr několikanásobně větší. Nejtragičtějším případem je japonské velké zemětřesení v Kantó z roku 1923. Během něj se z požárů vytvořilo gigantické ohnivé tornádo, ve kterém během patnácti minut uhořelo 38 000 lidí.