V posledních měsících se ale tyto nevelké křesťanské komunity soustřeďují na pomoc jiným potřebným. Když vypukly boje, začali v prostorách církve v Družkivce přijímat lidi, kteří museli utéci před ozbrojeným konfliktem, snažili se jim zajistit jídlo či oblečení, vysvětluje Vasylyna, manželka zdejšího pastora.

KOMENTÁŘ DNE:

Jak probíhá Zemanova prezidentská nekampaň - se svoláním první schůze Sněmovny čekal až do nejzazšího možného termínu, vláda tak nejspíš požádá o důvěru až těsně před prvním kolem prezidentských voleb, píše Jiří Pehe. Čtěte zde >>

To se ale nedařilo dlouho. „Pak sem přišli vojáci Doněcké lidové republiky v kuklách a se samopaly a mě i mého muže odvezli,“ svěřuje se. Drželi je v obsazené budově policejní stanice v Družkivce.

„Strávili jsme tam v oddělených celách pět dnů, nic nám neříkali,“ popisuje a je znát, že se jí na prožitý strach stále nevzpomíná snadno.

„Neustále probíhaly noční výslechy – jako na NKVD. V sousedních celách lidi velmi silně bili. Došlo i na případ, že mladý muž rozbil žárovku a pořezal si tepny, jak jsem potom pochopila. Malým okénkem ze své cely jsem viděla, jak ho vytáhli, silně krvácel: ‚Zavoláme sanitku, a když nestihne přijet, zakopeme ho.‘ Bylo to příšerné,“ vzpomíná: „Nás díky bohu nebili.“

„Sebrali vše“

Po pěti dnech je přivezli zpět, opět v kuklách a s namířenými samopaly. „O vše nás okradli. Odnesli veškerou aparaturu, pokladnu naší církve, počítače, tablety, telefony…“ tvrdí žena.

„Pak mě odvezli domů, kde s námi žili také uprchlíci, moji příbuzní ze Slavjansku. I jim sebrali všechnu elektroniku,“ říká. Celý byt převrátili naruby s tím, že hledají „něco podezřelého“.

Když povstalci nic nenašli, ptali se prý po penězích. „Myslíte, že kdybychom měli hodně peněz, že bychom tu zůstali?“ odpověděla podle svých slov Vasylyna.

„Pak mě zase odvezli do toho sklepa a začali se vyptávat.“ Ptali se, proč je členkou protestantské církve místo pravoslavné, kdo ji financuje a jaké má styky se Západem.

„Díky bohu nás nakonec propustili. Zůstali jsme naživu, jen jsme utrpěli materiální škody, to ale není nic hrozného,“ shrnuje a dodává, že fungování její církve zcela zakázali. „I tak jsme se ale nadále scházeli,“ tvrdí.

Separatisté měli Družkivku pod kontrolou mezi dubnem a červnem, kdy se stáhli před postupující ukrajinskou armádou. Na otázku, co to bylo za lidi, kroutí hlavou: „Nikdy jsem je neviděla.“ Do řad vzbouřenců se ale hlásili i místní.

Bojí se obratu situace

Teď už se podle ní situace ve městě stabilizovala, ale stejně považuje za nebezpečné vyjadřovat se otevřeně. Někteří lidé totiž podle ní stále čekají, až se situace obrátí, a pak může dojít k vyřizování účtů. To je také důvod, proč se Vasylyna nechce fotografovat a říkat své jméno.

Po odchodu separatistů se církev opět začala věnovat pomoci uprchlíkům. V budově, kde sídlí, je opravena jen část prostor, další by se podle ní daly upravit jako nouzové ubytování. Chybí na to ale peníze.

„Teď ubytováváme uprchlíky po soukromých bytech. Těm, kteří nemají práci ani peníze, se snažíme shánět konzervy. Prostě pomáháme, jak můžeme. Teď spolupracujeme s vaším Člověkem v tísni (ČvT),“ říká.

Do kanceláře sousedící s modlitebnou, se trousí stále další lidé, kterým zde vysvětlují, jak prostřednictvím ČvT žádat o přímou finanční pomoc z fondů USAID, která jim pomůže přežít zimu.

Lidé, jejichž životy zasáhla válka, ale potřebují nejen prostředky a střechu nad hlavou. Občas se prostě chtějí svěřit s tím, co prožili. „Když ty hrozné příběhy od rána do večera poslouchám, říkám si, že jsem šťastný člověk,“ shrnuje Vasylyna. „Zcela se mi změnily priority,“ uzavírá.