To, že se lidoopi duševně vyrovnají malým dětem, už dnes není žádná kontroverzní hypotéza, ale ověřený fakt. Gorily, šimpanze i orangutany lze naučit znakové řeči, a nadaní jedinci aktivně zvládají několik stovek slov (slavná gorila Koko ovládá aktivně tisíc slov znakové řeči a pasivně dvakrát tolik slov mluvené angličtiny, což je zásoba zhruba tříletého dítěte).

Nedávno japonští vědci porovnávali krátkodobou paměť mladých primátů a dospělých lidí, přičemž to byl právě šimpanz, kdo s přehledem zvítězil.

Lidoopi dokáží komunikovat ve větách, tvořit nová slova, popsat své pocity, vyslovit přání, nadávat, vyjádřit soucit a dokonce lhát, což je vlastnost braná za typicky lidskou.

Pokud se šimpanzi naučí znakovou řeč, používají ji často i ke komunikaci mezi sebou (hovor bývá obvykle dokonce živější a bohatší, než když mluví s člověkem), a pokud řeší nějaký problém, vedou ve znakové řeči samomluvu. Není sporu o tom, že lidoopi mají zcela jasnou představu vlastního já – takovou, jakou i člověk získává až někdy kolem třetího roku života.

Ovšem například delfíni lidoopy svou inteligencí možná ještě předčí. Jde však o tvory fyzicky i psychicky mnohem odlišnější, s nimiž člověk nemá žádný tak přirozený dorozumívací prostředek, jako je znaková řeč.

Mají delfíni svá jména?

Na druhou stranu, zdá se, že delfíni mají vlastní, poměrně komplikovaný jazyk. Různé matematické modely nasvědčují tomu, že se jedná o řeč s poměrně složitě organizovanou strukturou, kterou se mláďata učí podobně jako lidské děti. Dokonce se v něm vyskytuje i cosi jako individuální osobní jména – delfíni jsou zřejmě jedinými živočichy kromě člověka, u kterých se něco takového zjistilo.

Ačkoliv se lidem zatím jazyk delfínů rozluštit nepodařilo (to ale svědčí spíš o omezené inteligenci lidí než delfínů), delfíni se naopak dokáží naučit komunikovat s lidmi, například pomocí znakových tabulek: chápou i složitě strukturované věty a úkoly.

Delfíni si evidentně uvědomují inteligenci člověka – aktivně ho vyhledávají, přičemž ze setkání jim neplyne jiný užitek než sociální kontakt nebo hra. Znají lidská omezení a zřejmě lidskému životu přikládají určitou hodnotu: řadu lidí zachránili před utopením nebo před žraloky. A uvědomují si i lidské schopnosti, kterými sami nevládnou: vyskytly se případy, kdy se delfíni zamotali do sítě či do rybářských vlasců a vyhledali pomoc u člověka.

Tak by žádné jiné divoké zvíře neudělalo. V Brazílii už více než sto let delfíni spolupracují s domorodými rybáři při rybolovu. Organizátory přitom jsou spíše delfíni než lidé, podobně jako v případě velrybářů z jihovýchodní Austrálie, kteří spolupracovali na lovu plejtváků s kosatkami – zdá se, že i tehdy spolupráci iniciovaly kosatky. Inteligence delfínů je přitom lépe prozkoumána hlavně díky jejich rozměrům – velké velryby jsou v tomto směru také velkou neznámou.

Lidoopi, delfíni a kdo další?

Poznáme vůbec inteligenci, pokud se neprojevuje opracovanými oštěpy nebo televizním vysíláním? Stále znovu zjišťujeme, že pokud nějaký živočišný druh podrobíme cílenému zkoumání, jeho duševní výkony často předčí naše očekávání. Abstraktní myšlení ještě nedávno platilo za doménu člověka a dnes se dozvídáme, že jsou v něm vynikají například některé druhy ptáků, v čele s krkavcovitými a papoušky, ale mimo jiné i holubi, kteří jinak neplatí zrovna za vzor inteligence.

U keporkaků a šimpanzů se dnes již běžně mluví o projevech kultury (jedni střídají písně podle módy a druzí už několik milionů let opracovávají nástroje), což by ještě mého učitele biologie zřejmě přivedlo k nepříčetnosti. Člověk se nerodí nadán ničím, co by v nějaké míře nebylo i u zvířat. Otázkou již není, zda lidoopi a delfíni mají vědomí sebe sama, ale kolik dalších zvířat je schopno tohoto stupně projevu duševní činnosti.

Převzato z časopisu StudentIN