Po světě samozřejmě není rozeseto tolik kateder bohemistiky, jako kupříkladu těch anglistických, germanistických nebo rusistických. I tak je ale míst, kde se na zahraniční univerzitní půdě můžete setkat s rodným jazykem, docela dost. Nesvědčí to ani tak o tom, že by čeština byla světovým jazykem, jako spíš o tom, že svět je velký a studují se v něm různé, často daleko obskurnější obory.

V cizině je bohemistika nejčastěji součástí kateder, zabývajících se slavistikou, přičemž celkem pochopitelně zůstává ve stínu své mohutné sestry rusistiky.

Nejvíc bohemistických pracovišť je v sousedním Německu, následovaném Polskem, ale bohemistiku najdeme i v mnoha dalších evropských zemích, například v Itálii, Francii, Velké Británii nebo Švédsku.

Dálek chtivý bohemista se může podívat i dál: na sedm míst v USA, po jednom pak do Brazílie, Austrálie, Japonska a Koreje. Mnoho z těchto ústavů má dlouhou tradici. Třeba v Británii byla Česká a slovenská studia oficiálně založena už v roce 1915 – významně se na tom tehdy podílel T. G. Masaryk.

Krom toho, že pro většinu studentů je hlavní motivací už pobyt v zahraničí jako takový, mohou být lákadlem třeba i obsáhlé zahraniční knihovny, kde se často dostanete k pramenů doma zcela nedostupným.

Knihovna jak sen
To potvrzuje i Marie, která si pobytem v skotském Glasgow zpestřila studium na Ostravské universitě. Jedním z předmětů, které na University of Glasgow navštěvovala, byl právě kurs Česká exilová literatura, vedený Janem Čulíkem. „Tamní knihovna je jako sen. Mají prakticky všechny exilové edice,“ vzpomíná Marie. „Navíc Čulík je člověk, který žil celou dobu venku a exilovou literaturu tak mohl sledovat takříkajíc živě. To téma jsem si tam dokonce natolik oblíbila, že jsem pak po návratu psala diplomku o exilovém spisovateli Janu Novákovi.“

Dobře vybavená Glasgowská knihovna je paradoxně důsledkem útlumu britské bohemistiky v posledních letech. Katedry na několika dalších školách byly zrušeny (kromě Glasgow přežívá bohemistika ještě na University College London) a svazky pak byly svezeny na jedno místo. Tato situace nastala především po roce 1989 a vstupu Česka do Evropské unie.

„Vždycky jsem nucen suše poznamenat, že tyto dvě události, které přinesly tak velký prospěch Čechům a Slovákům, byly z jednoho hlediska snad nejhorší věcí, jaká se mohla zahraniční bohemistice a slovakistice přihodit,“ tvrdí anglický slavista Tim Beasley-Murray.

Proč zrovna čeština?

Důvody, které přivedou ke studiu bohemistiky zahraniční studenty, jsou samozřejmě většinou naprosto odlišné od těch, kvůli kterým na stejnou katedru vyrazí Češi. Ovšem vzhledem k tomu, že dotyční studenti formují prostředí školy, kterou byste případně mohli navštívit, není bez užitku něco si o nich povědět – motivace se dá shrnout do třech základních množin:

Jednu velkou skupinu tvoří studenti, kteří mají nějaké české předky, nebo jiné vazby k naší vlasti. Chtějí se něco dovědět o svém původu, nebo si osvěžit jazyk, který umějí jen zlomkovitě.

Pak jsou tu polygloti, kteří se již naučili několik „velkých“ řečí a teď hledají „more and more obscure languages“.

Třetí množina se v poslední době rozrůstá: patří do ní právě lidé, kteří se česky učí kvůli Evropské unii. Často nemají k Česku hlubší vztah a řeč si zvolili náhodou. „Potřeboval jsem východoevropský jazyk a nemám rád Rusy,“ tvrdí například Greg, který ovšem nakonec hlubší vztah získal a už několik let žije v Praze.

Seznam bohemistických pracovišť ve světě naleznete na http://www.bohemistika.cz/?pg=adresar

Převzato z časopisu StudentIN