Hlavní obsah

Švédský diplomat zachraňoval Židy z pochodů smrti

Novinky, Annika Jaganderová, velvyslankyně Švédska; Jaakov Levy, velvyslanec Státu Izrael; László Szöke, velvyslanec Maďarska

31. 1. 2012, 13:55

Vylézt na železniční vagón směřující z Budapešti do Osvětimi a rozdávat ochranné pasy Židům, kteří se měli vydat na cestu, na jejímž konci je čekala smrt v nacistických vyhlazovacích táborech, nebylo v žádném případě každodenní pracovní náplní diplomata. Ani náznakem se o něčem podobném nezmiňovaly pokyny přicházející na švédské velvyslanectví v Budapešti na podzim roku 1944.

Památníka Raoula Wallenberga v Göteborgu

Článek

Nacisté převzali moc nad Maďarskem v březnu 1944 a nedlouho poté začali pod vedením samotného Adolfa Eichmanna realizovat „konečné řešení“ a deportovat maďarské Židy do táborů smrti v okupovaném Polsku.

Raoul Wallenberg, služebně mladý švédský diplomat, byl tím člověkem, který vylezl na onen vlak.

Člověk se svědomím. Člověk, který pochopil nacistický plán, jednal na základě vlastního rozhodnutí a využil všechny dostupné, často velmi nekonvenční cesty, aby bojoval za to, v co věřil.

Pochopil, že nacisté páchají zločiny proti lidskosti. Že proto není třeba čekat na instrukce, schválení ústředí. Čas utíkal a pasivita ani tradiční diplomatické cesty nic neřešily. Wallenberg začal autem stíhat pochody smrti mířící k rakouským hranicím, rozdával potraviny, oblečení, léky a nakonec i ty neobyčejné dokumenty, které jejich majitele schovaly pod ochranná křídla švédské vlády.

A jeho odvaha ho vedla ještě dál. Když se v lednu 1945 dozvěděl o plánu na vyhlazení obyvatel budapešťského ghetta, obrátil se písemně na vrchního velitele wehrmachtu v Maďarsku a pohrozil mu trestním stíháním za válečné zločiny po skončení války. Hrozba zapůsobila a plán se nikdy neuskutečnil.

Wallenberg se narodil před 100 lety a zmizel v lednu 1945. Naposledy ho spolupracovníci viděli, jak odjíždí 17. ledna 1945 v doprovodu sovětských vojáků na jejich vojenské velitelství v Debrecínu. Od toho osudného dne ho už nikdo neviděl.

V dějinách nelidskosti, která pohltila svět ve 20. století, nebylo možná tak málo lidí, kteří zapomněli na morální principy, jimiž se tolik pyšníme. Našla se ale jen hrstka takových, kdo sebrali odvahu je bránit činy. Patřil mezi ně i Raoul Wallenberg, nekonvenční diplomat. Zůstane příkladem toho, jak se zachovat tváří v tvář nevyslovitelnému zlu.

Proč to dokázal právě on? Možná nikdy nepochopíme, co mu dodalo takovou odvahu. Můžeme jen doufat, že bychom sami v sobě, ať už dnes nebo zítra, našli v rozhodující chvíli podobnou morální sílu. Jak řekl Winston Churchill: „K tomu, aby zlo zvítězilo, stačí jediná věc – aby dobří lidé nedělali nic.“