„Modrá je raketa, ta moje holka, modrá je vzpomínka na Mikiho Volka,“ zmiňuje nejdivočejšího představitele československého rock´n´rollu ve své hitovce Modrá skupina Žlutý pes.

Miki Volek v dobách své největší slávy dokázal pobláznit davy, o to strmější byl však jeho pád. Osudným se mu stal bouřlivý životní styl, a jak už to u hudebních hvězd bývá, také alkohol v kombinaci s drogami.

Už od svých pěveckých začátků sváděl Miki Volek boj se zákeřným protivníkem - trémou. Od vzniku Crazy boys roku 1961 našel na svého soka recept. Své sebevědomí posiloval levným vermutem, kterým splachoval stimulační lék fenmetrazin.

Alkohol se spolu s prášky proti depresím stal Volkovým každodenním chlebem a 14. srpna 1996 jeho život ukončily. Tělo českého krále rock´n´rollu našli bez života v nuzném žižkovském bytě až po deseti dnech. Třiapadesátiletý zpěvák zemřel pravděpodobně na krvácení do jícnu.

Rock'n'roll v německém podání

Režisér Igor Chaun o Volkovi natočil v r. 1997 dvoudílný dokument: Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového krále.

Mikiho Volka přivedla k rock´n´rollu Olive Moorfieldová a její německé nahrávky, které mu na deskách poslala teta z Lince. První nahrávky proto Volek nazpíval také německy. Až kamarád a zpěvák Pavel Sedláček, který bydlel shodou okolností v nedalekém sousedství na Pankráci, ho upozornil, že správný rock'n'roll se musí zpívat anglicky.

Vizáž a energický pěvecký projev, to byly vždy největší Volkovy devízy. Oboje na začátku zkostnatělých šedesátých let působilo jako zjevení. Volek v typických černých brýlích holdoval křiklavým košilím, upnutým černým kalhotám a špičatým, ručně vyráběným botám. Bohémskou image doplňoval řetízek na zápěstí, masivní zlatý prsten na pravé ruce a zlatý řetěz s velkým přívěskem na krku.

„Chrčení, vzlyky, kolena neustále v rytmické třasavce, podupávání, záklony, předklony, boxersky zaťatá pravá pěst divoce taktující nebo nutící posluchače ke zpěvu," tak charakterizoval Volkův provokativní pěvecký projev Jiří Černý, jeden z prvních hudebních kritiků.

"Nenávidím Beatles!"

Vzestup Mikiho popularity byl úžasný. Ještě s původní skupinou Crazy boys, kterou pozvalo divadlo Semafor jako hosta do programu svého reprezentativního koncertu, dokázal v pražské Lucerně dostat do varu tři tisíce diváků.

Poté se stal členem Olympiku, s nímž nazpíval i své první gramofonové počiny.

Sláva ale netrvala věčně. Na hudební scéně se objevili Beatles a svět rock’n‘rollu od základu překopali. Petr Janda z Olympiku Volkovi oznámil, že chce repertoár i celou kapelu proměnit, ale pasáž jeho písní mu slíbil ponechat. Volek ale pochopil, že se svými rock'n'rolly by zde byl v budoucnu už jen trpěn, a tak koncem května 1966 z Olympiku odešel.

"Nenávidím Beatles, protože mi vzali chleba," tak na tuto dobu sám Volek se smutkem a záští vzpomínal.

Svého prvního alba s názvem Miki Volek. Miki Volek? Miki Volek! se dočkal až v roce 1984. Druhé album, o němž léta mluvil jako o své "labutí písni", už nikdy nenatočil. Nestihl to.