Hlavní obsah
Ilustrace Chicxulubského kráteru po devastující srážce Země s asteroidem Foto: Profimedia.cz

Planetka před 66 miliony lety vyhubila většinu pozemského života. Zasela však sinice

Před asi 66 miliony lety do místa dnešního Mexického zálivu dopadl meteorit, který zanechal 180 kilometrů široký kráter. Kvůli srážce na Zemi vyhynulo 76 procent živočichů včetně dinosaurů. Vědci ale zjistili, že už krátce po katastrofě v kráteru dobře prospívaly sinice. Usazeniny z doby jednoho z největších přelomů na Zemi by mohly pomoci odhadnout, jak budou organismy reagovat při změně klimatu.

Ilustrace Chicxulubského kráteru po devastující srážce Země s asteroidem Foto: Profimedia.cz
Planetka před 66 miliony lety vyhubila většinu pozemského života. Zasela však sinice

Zhruba desetikilometrová planetka tehdy do povrchu Země do oblasti dnešního poloostrova Yucatán v Mexickém zálivu narazila 24krát vyšší rychlostí, než má vystřelený náboj. Vyprodukovala ničivou tlakovou vlnu.

Asteroid nazvaný Chicxulub vyhubil nejen většinu pozemského života, ale zpustošil i téměř veškerou zdejší vegetaci. Protože vzniklý prach zakalil atmosféru a zablokoval sluneční záření, fotosyntéza zpomalila a fytoplankton v oceánech přestal produkovat kyslík, připomněla zpravodajská stanice CNN.

V kráteru, který zanechal asteroid, byla tma a extrémní horko, zatímco jinde panoval mimořádný chlad – tedy podmínky, které většině života znemožňovaly prosperovat. Jenže po dnech, týdnech, spíše letech, možná až desetiletích po katastrofické události se mikrobakterie začaly dostávat zpět do kráteru.

„Mluvíme o regeneraci organismů řádově ve dnech až desetiletí,“ prohlásil Timothy Bralower, profesor geologie na Pensylvánské státní univerzitě v USA s tím, že z geologického hlediska jde o skutečně významný objev.

V místě nárazu nemohlo přežít nic, přesto se v něm, jak už bylo řečeno, bezprostředně po dopadu meteoritu objevily sinice. I kdyby šlo o několik let, lze slovo „bezprostředně“ bez obav použít – v geologickém měřítku se to totiž rovná mrknutí oka, poznamenal list The New York Times.

Sinice nepotřebovaly Slunce

Jak na vše ale vědci přišli? V roce 2016 ze srdce Chicxulubského kráteru vyvrtali 838 metrů dlouhý sloupec hornin, takzvané vrtné jádro. Stopy po mikroorganismech v něm zkoumal tým geochemičky Bettiny Schaeferové z Curtinovy univerzity v australském Perthu, kterému se podařilo v kráteru doložit přítomnost sinic.

Dohledat tyto bakterie nebylo snadné, jelikož podobné mikroorganismy musejí geologové určit na základě prázdných míst či molekul, které po nich zůstanou v sedimentech. Sinice například produkují tuky, které se mohou v usazeninách zachovat stovky milionů let.

Tuky sinic Schaeferová s kolegy nalezla mezi vrstvami zkamenělých rostlin, které do kráteru spláchla vlna tsunami vyvolaná nárazem meteoritu, a vrstvou iridia. Ta se vytvořila až poté, co se atmosféra vyčistila od vyvrženého prachu a sinice tedy prospívaly už v době, kdy oblaky ještě plně neprošel sluneční svit.

Po nárazu se do atmosféry uvolnilo množství prachu obsahujícího mj. iridium, kovový prvek běžně se vyskytující v meteoritech

Přežití sinic v nehostinném prostředí může pomoci pochopit, jak se život umí přizpůsobit i případným katastrofám v globálním měřítku. Takový výzkum by mohl mít význam též pro současnou klimatickou změnu, kdy se leckde zvyšují teploty, tenčí se zásoby kyslíku, přičemž vody světových oceánů jsou stále kyselejší, píše The New York Times s odkazem na studii v odborném časopise Geology.

Může se hodit:
Termíny jarních prázdnin v roce 2020 ve všech regionech ČR: Jarní prázdniny 2020
Šest prodloužených víkendů: Jak vychází svátky v roce 2020
yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků