Hlavní obsah
Oslavenci Helena Pechlátová a Maxmilián Šperling. Foto: Jan Handrejch, Právo

Dnes už učení nebolí, říkají téměř 100letí studenti

Na studium není nikdy pozdě a může obohacovat i na stará kolena. Hovořili o tom ve čtvrtek 31. ledna skoro století studenti Centra celoživotního vzdělávání při oslavě společných narozenin v pražském Kulturním domě Domovina.

Oslavenci Helena Pechlátová a Maxmilián Šperling. Foto: Jan Handrejch, Právo
Dnes už učení nebolí, říkají téměř 100letí studenti

„Mám snahu být optimista, a když berete všechno s humorem, tak vás nemůže nic bolet. Na základce to bylo mnohem těžší,“ řekl Právu Maxmilián Šperling (95).

Nejstarší posluchačka Helena Pechlátová (97), která je do projektu celoživotního vzdělávání zapojena od jeho prvopočátků ve druhé polovině 80. let, si právě musela dát nucenou pauzu po úrazu nohy.

„A proto jsem byla 14 dnů doma, tím pádem jsem zhloupla, takže tu nejnovější básničku už neodříkám,“ vypráví živě a s úsměvem na líci.

Připouští, že básně za mlada přeříkávala zpaměti po dvou přečteních, dnes už je to těžší. Ale na druhou stranu už nemá nad sebou žádný bič, což pomáhá.

„Dříve, když to byla ještě univerzita třetího věku, jsme na fakultách skládali zkoušky a to bylo těžší. Každý stres vás o rok života ochudí. Dnes už je to jen univerzita volného času a hlavně zábava,“ popsala Právu.

Dril i jóga

Paní Pechlátová se věnuje zejména sociologii, filozofii a psychologii. Právě psychologie zaujala i pana Šperlinga, který o ní i přednáší v domovech důchodců.

„Od začátku jsem pracoval s lidmi, byl jsem vojákem, skautem, sloužil jsem u hasičů. Setkal jsem se s lidmi různého stáří, vzdělání, charakterů, setkal jsem se se selským rozumem. Uvědomil jsem si, že každý člověk má nejprve problémy psychické, a teprve potom tělesné,“ vysvětlil.

Svým vrstevníkům i mladším přednáší o problémech, s nimiž se důchodci setkávají, nebo na téma, že zapomínání je lidské a jak se tomu bránit, jak si zachovat zdraví a nervy. Kromě jiného je rád, že se může s lidmi potkávat, protože „spolužáci už odcházejí, kamarádů ubývá“.

Jeho otec byl vojenský důstojník a rád si zavzpomíná, jak před ním T. G. Masaryk smekl, když mu spontánně salutoval. Za války sloužil u hasičů, z nichž se někteří zapojili i do Pražského povstání. Stal se vojákem, ale v 50. letech byl z armády vyhozen. Pracoval jako dělník, dálkově vystudoval vysokou školu strojní ekonomie, ale u dělnické profese musel zůstat.

Po sedmdesátce se dostal do vedení zahraniční firmy. „Jeden Rakušan mi řekl, že vidí poprvé, že 70letý člověk pracuje,“ vzpomíná. Do důchodu odešel v 85 letech.

„Já byl vychován v drilu, ten musíte mít v těle. Ráno vstávám v 7:00, myju se ve studené vodě, žádný odpočinek. Jsem optimista, mám snahu všechno brát s humorem, vnímat klady, a ne zápory,“ popsal svůj recept, jak si udržet elán.

Paní Pechlátová zase měla předurčeno podle rodinného dědictví věnovat se krejčovství, případně pracovat v textilním průmyslu. „Ale vyšívání mě nebavilo. Já jsem dělala všechno,“ uvedla, přičemž vyzdvihla fakt, že se 20 let věnovala józe a taky byla sokolkou, díky čemuž se prý udržuje v mentální i fyzické kondici.

Přestože už prodělala infarkt, stále se cítí dobře. „Můj srdcař mi řekl, že mám v sobě víc kyslíku než on. Asi mě ještě ta s kosou nechce. Mám to nahoře objednané do 150,“ usmívala se.

Do kurzů Centra celoživotního vzdělávání se každý semestr přihlásí zhruba 3000 studentů, v tomto semestru je mezi nimi 16 ve věku 90 a více let.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků