Mrtvé zóny, označované také jako hypoxické zóny, mají podle agentury Reuters nízký obsah kyslíku, což je pro mořský život smrtící.

Mrtvé zóny jsou zpravidla dočasné, končívají během podzimu a zimy. Jejich účinky na určité druhy organismů nicméně mohou být trvalé.

Člověk, déšť a řasy

Taková „mrtvá“ situace nastává, když se živiny přítomné v hnojivech, jako je dusík a fosfor, vyplavují do řek vlivem každoročních dešťů. V Mexickém zálivu, kam je dopraví zejména řeka Mississippi, pak způsobí nárůst řas.

Řasy následně v Mexickém zálivu klesají na dno, kde se rozkládají. Právě při tomto procesu se spotřebovává kyslík ve vodě, což činí oblast pro mořské živočichy prakticky neobyvatelnou.

„Když klesne úroveň kyslíku pod dvě částice z milionu, živočichové jako krevety nebo ryby pak z hypoxických zón plavou pryč,“ uvedla ekoložka a odbornice na oceány Nancy Rabalaisová z americké Louisiana State University.

Zemědělci tak prý pomalu začínají přijímat postupy, jako je menší využívání hnojiv a větší používání takzvaných krycích plodin, aby se docílilo snížení odtoku živin, uvedl magazín National Geographic.

Zpráva z roku 2017: Američtí farmáři zamořili hnojivy Mexický záliv, mrtvá zóna je největší v historii

V roce 2002 čítala mrtvá zóna Mexického zálivu při jižním pobřeží Spojených států něco málo přes 22 tisíc kilometrů čtverečních, v letech 2011 až 2016 nepřesáhla rozlohu 15 500 kilometrů čtverečních, jenže roku 2017 narostla až na rekordní rozlohu 22 720 km2. To by teoreticky mohlo být letos překonáno.