Když čtyřiadvacetiletého muže v časných ranních hodinách 8. března 1938 odváděli z domova příslušníci NKVD, stačil jen říci: „Maminko, nic jsem neudělal, já se vrátím!“

Jan Březina zmizel a trvalo přes půl století, než se jeho příbuzným podařilo vypátrat, co se tehdy stalo a jaký byl jeho osud.

Musel s otcem do Ruska

Do Sovětského svazu přijel 16letý Jenda v říjnu 1930 z rodného Kolína společně s rodiči, o tři roky mladší sestrou Marií a babičkou. Otec Václav Březina byl odborníkem v obuvnické profesi. I když měl v tehdejším Československu dobré místo i plat, zareagoval na výzvu lákající špičkové pracovníky z různých zemí na práci do SSSR. Byl členem komunistické strany a život v takové zemi ho lákal.

Dobyvatelé severního pólu byli v červnu 1937 přijati v Kremlu. ‚Soudruh Stalin nás políbil jednoho po druhém,' vzpomínal Jan Březina.

Mladičký Jan však byl naštvaný i nešťastný. Dokončoval totiž první učební rok ve vojenském leteckém učilišti v Praze-Letňanech. Povolání letce bylo jeho dětským snem. Původně měl být soustružníkem, otec předpokládal, že půjde v jeho stopách, ale nakonec mu rodiče vyhověli a mohl se začít učit leteckým mechanikem.

Nyní musel studium předčasně ukončit. Aby si ho otec získal, slíbil mu, že v té nové zemi, kam má namířeno, se jednou stane slavným letcem…

Kalinin to zařídil

V Moskvě ale bylo zpočátku všechno jinak. Václav Březina marně několik týdnů požadoval přislíbenou práci na ministerstvu. Rodina už byla téměř bez peněz, když beznadějnou situaci změnila náhoda.

Při bloumání po městě na sebe děti pokřikovaly česky,a v tom je oslovil starší muž. Vyšlo najevo, že to je Čech, kameník ze Skutče, zajatec z první světové války. Zůstal v Rusku a dobře znal místní poměry. Hned nabídl pomoc. Dokonce zprostředkoval slyšení u samotného Michaila Kalinina, tehdejší formální hlavy státu.

Jan Březina s rodiči a sestrou Marií v Moskvě (asi 1931–1932)

Jan Březina s rodiči a sestrou Marií v Moskvě (asi 1931–1932)

FOTO: Reprofoto z publikace Návrat zmizelého letce

„Kalinin mě objal, manželku i děti,“ vzpomínal Václav Březina ve svých pamětech, které sepsal počátkem 70. let minulého století už jako osmdesátník. „Hned popadl telefon a volal na ministerstvo těžkého průmyslu. Křičel. Jak to přijde, že lidi zvete, ti přijedou a vy jim dáte dva pokoje v hotelu. Oni tam žijí ze svých peněz, žádný plat nedostávají. Jaká byrokracie! Žádám do tří dnů nápravu!“

Hned druhý den byli Březinovi pozváni na nové sídliště, jemuž se říkalo Domy cizinců. Dostali třípokojový byt s vlastní kuchyní, což bylo na sovětské poměry něco neuvěřitelného. Václav nastoupil na ministerstvo a pobíral plat 25 dolarů měsíčně. Jako žádanému odborníkovi mu nabízeli 50 dolarů, ale odmítl s tím, že mu stačí polovina. Byl idealista a vyznával dělnickou solidaritu.

Posílali ho po celé zemi, byl cosi jako konzultant na různých stavbách. O rodinu se příliš nezajímal a ve svých rukopisných vzpomínkách věnoval Janovi pouze několik zmínek.

Tomu se začal plnit jeho sen: po půlročním intenzivním kurzu ruštiny byl přijat k letectvu. Jako palubní mechanik pracoval na linkách z Moskvy do Charkova, Sverdlovsku a Taškentu. Během zkrácené vojenské služby působil v Nikolajevské škole námořních pilotů v Leningradu.

Březinovo ‚přiznání' bylo nelogické. V letecké továrně pracoval v letech 1932 až 1934, zatímco ‚špionážní informace o její produkci' dodával po svém ‚naverbování' v roce 1935.

Potom se dostal o stupeň výše, v roce 1932 nastoupil do moskevské 22. letecké továrny, kde se dopracoval na vedoucího brigády výstupní dílny. V Sovětském svazu měl letecký průmysl značnou prioritu a tisíce nadšenců se na výzvu Mládež na letadla! hlásily do leteckých učilišť, do služby u vojenských a civilních letek i do leteckých továren.

Sotva dvacetiletý Jan Březina byl přijat na prestižní leteckou školu a v letech 1934–1935 nalétal 300 hodin nad pouští Karakum v Turkmenistánu. Osvědčil se jako skvělý palubní technik a jeho letadlo bylo při dopravě síry těžené z vyhaslých sopek vyhodnoceno jako nejlepší.

Šura a Džóza

Při letech se sírou do Ašchabadu onemocněl malárií a odjel se léčit na Krym. Tam se seznámil s mladou herečkou Šurou. Poslal domů několik pohlednic a zakrátko matku i sestru překvapil: uspořádali se Šurou a s kamarády veselou svatbu!

Nebylo to manželství v evropském pojetí, neboť bolševici je neuznávali a neuzavírali, a když, tak jen na základě „bumážky“ na úřadě. Také Jan se Šurou spolu žili „bez papíru“, jako druh a družka.

Jenda byl častěji někde na cestách v letadle než doma. Brzy zjistil, že si Šura představuje život jinak. Pochopil to, když se jednou vrátil ze služební cesty a přišel na její nevěru. „Manželství“ tak po několika měsících skončilo, ale pravá láska na českého letce teprve čekala.

Jmenovala se Josefa Boghart-Sebasta a byla to devatenáctiletá Američanka, které všichni říkali Džóza. Narodila se v roce 1917 v židovské rodině původem z Čech a do Sovětského svazu přišla s rodiči, zřejmě z podobně idealistických důvodů jako Březinovi. Studovala na fakultě pro pracující, „rafbaku“ a Jan ji poznal v roce 1936. Džóza byla přítelkyní jeho sestry Marie.

Janova životní láska – Čechoameričanka Džóza. Po jeho zatčení se vrátila do USA a její další osud není znám.

Janova životní láska – Čechoameričanka Džóza. Po jeho zatčení se vrátila do USA a její další osud není znám.

FOTO: Reprofoto z publikace Návrat zmizelého letce

A zanedlouho se opět uskutečnila neokázalá „svatba“ bez „bumážky“ a Džóza se přestěhovala k Jendovi na Ananěvský pereulok.

Mezi dobyvateli severního pólu

Mladý letec tehdy už několik týdnů působil v nových službách, na jaře 1936 se stal zaměstnancem Glavsevmorputi (Hlavní správy Severní mořské cesty). Netušil tehdy, že již rok probíhá příprava na expedici k dobytí severního pólu, ani to, že 13. února 1936 padlo v Kremlu na poradě u Stalina rozhodnutí, aby ředitelství Severní mořské cesty výpravu v roce 1937 uskutečnilo.

Šlo o podnik, jaký neměl do té doby v polárním výzkumu ve světě obdoby. Cesta na severní pól měla zároveň před světem demonstrovat sílu sovětské vědy a průmyslu i jeho novou roli předvoje světového bádání.

Jednoho jarního dne roku 1936 byl Jan Březina povolán k náčelníkovi Polárního letectva Marku Ševeljevovi. Nejdříve vyslechl jeho nadšený projev o velkém plánu a potom dostal unikátní nabídku: „Máte zkušenosti, to jsme si ověřili. Víme, koho si vybrat za staršího mechanika. Vaše létání nad Karakum… Hledáme mladé talentované lidi. Jako Středoevropan si ale budete muset zvykat na tvrdé arktické podmínky. Čeká vás zaškolování… Ale vy to dokážete.“

Dvaadvacetiletý Jan Březina se musel rozhodnout hned. Nabídku přijal a o rok později byl mezi čtyřicítkou mužů expedice Sever 1, která měla letecky proniknout na severní pól a založit tam stanici. V květnu 1937 poslal její vůdce akademik Otto Šmidt radiogram Stalinovi, že úkol je splněn. Až mnohem později se ukázalo, že letouny této expedice nepřistály na pólu, ale asi 60 kilometrů jižněji. (Ve smyslu skutečného přistání v magickém geografickém bodě se to podařilo až v roce 1948 jiné sovětské expedici Sever 2.)

Pozorovací letoun N-128, na jehož palubě se Jan Březina zúčastnil expedice na severní pól.

Pozorovací letoun N-128, na jehož palubě se Jan Březina zúčastnil expedice na severní pól.

FOTO: Reprofoto z publikace Návrat zmizelého letce

Polárníci byli po návratu přijati 25. června 1937 v Kremlu sovětským vedením. „Soudruh Stalin nás políbil jednoho po druhém,“ vzpomínal Jan Březina na stránkách své knihy Cesta na severní pól, která vyšla na sklonku roku 1937 v nakladatelství Lidová knihovna.

Ještě v červnu byli všichni členové výpravy vyznamenáni. Jan dostal Řád rudého praporu práce a finanční částku ve výši půlročního platu.

Přišli ve čtyři ráno

V létě 1937 odjel Jan Březina na krátkou návštěvu do rodného Kolína a po návratu vyrazil s Džózou na dovolenou do Suchumi. Pak nastoupil na nové místo – stal se leteckým instruktorem v Nikolajevu na černomořském pobřeží v dnešní Ukrajině. Jednoho únorového dne 1938 však nečekaně přijel do Moskvy. Byl vážný a zamlklý. Něco ho tížilo, ale mamince ani Džóze se nesvěřil.

„Mohu to říci jenom tobě,“ přiznal sestře Marii. „Měl jsem nařízeno vrátit se domů, abych byl k dispozici. Něco se na mě chystá. Jde o nějaké strašné nedorozumění. Sám jim to vysvětlím.“ Ani on nemohl nevidět, jak kolem něho v posledních měsících mizeli lidé (historici posléze dali období let 1937–1938 v SSSR přídomek „velký teror“). Přišli pro ně a už je nikdo neviděl. Ale určitě museli něco zvláštního udělat, vysvětlovali si to občané.

Z čeho mohl mít Jan Březina strach? Vždyť ve svých 24 letech vykonal pro novou vlast mnoho. Byl členem Všesvazové komunistické strany a stranickým důvěrníkem, dostal vysoké státní vyznamenání za let na severní pól…

Dva muži v kožených kabátech zazvonili u Březinů 8. března 1938 ke čtvrté hodině ranní. Obyvatelé bytu nechápali, co se děje. Zvláště maminka. Od sousedky jen věděla, že v domech cizinců stále zatýkají. Jan jí stačil před odchodem pouze říct, že nic neudělal a brzy se vrátí.

Džóza a Františka Březinová spěchaly druhý den do vězení s poetickým názvem Námořní tišina. Vystály dlouhou frontu, aby mohly u okénka předat pro Jana balíček – prádlo, ponožky, dopis. Za několik dnů přišly znovu, ale uslyšely strohou větu: vězeň byl převezen jinam.

To byla na mnoho dalších let poslední zpráva o Janu Březinovi. Už ho nikdy neviděly a úřady jim nic neřekly. Později se povídalo, že všichni zatčení byli nasazeni do bojů a zřejmě zemřeli někde na bojišti.

Zpráva ze SSSR: Mrtev a nevinen

Džóza po Janově zmizení odjela do Spojených států. Janův otec se na podzim 1938 vrátil do Kolína. Sám. Po vzniku protektorátu se ihned zapojil do odboje. Byl však už na konci března 1939 gestapem zatčen, odsouzen na 15 let vězení a celou válku prožil v koncentračních táborech. Po válce se znovu oženil s mladou ženou, s níž měl syna.

Titulní strana sovětské Pravdy se skupinou účastníků expedice. Jan Březina označen šipkou.

Titulní strana sovětské Pravdy se skupinou účastníků expedice. Jan Březina označen šipkou.

FOTO: Reprofoto z publikace Návrat zmizelého letce

Počátkem roku 1948 se do Československa vrátila také Františka s Janovou sestrou Marií a jejím druhem, rakouským antifašistou Hansem Schlöglem, ten vzal obě ženy k sobě, když byly v roce 1938 vystěhovány z bytu. Do Kolína cestovali i s dcerkou Taťanou, která se narodila v prosinci 1946.

V roce 1956 po XX. sjezdu KSSS, na němž vystoupil Nikita Chruščov s kritikou Stalinova kultu osobnosti, se Františka Březinová odhodlala poslat na sovětskou ambasádu dopis s dotazem na osud svého syna. V říjnu dostala lakonickou odpověď: „Podle našich informací Brezin Jan zemřel.“

V dalších letech se v českém tisku objevilo několik článků o Janu Březinovi, ale teprve reportáž Petra Adlera a Rudolfa Křesťana pod názvem Jenda v časopise Mladý svět vzbudila zvýšený zájem. Čtenáři se ptali, co se s ním stalo.

Petr Adler navrhl Marii Březinové, aby napsala na Nejvyšší soud SSSR. Udělala to v roce 1977 a všichni byli překvapeni, když v říjnu 1978 dostala prostřednictvím Červeného kříže ruskou odpověď: „Obvinění Brezina Jana bylo přezkoumáno vojenským tribunálem Moskevského vojenského okruhu 18. května 1978. Rozsudek z 29. července 1938 se ruší a Brezin Jan se prohlašuje za nevinného. Brezin Jan je v této kauze rehabilitován.“

Zemřel v roce 1944 nebo 1938?

„Co se vlastně ruší a jak zemřel?“ dohadovali se příbuzní. V té době už vstoupila na scénu Taťana Březinová a převzala hlavní roli v pátrání po Janově osudu. Později se k ní přidal i její syn Mikuláš Černý. Výsledek jejich mnohaletého úsilí najdeme v publikaci Návrat zmizelého letce, kterou na sklonku minulého roku vydalo nakladatelství Rybka Publishers.

Taťana ještě v říjnu 1978 inspirovala matku, aby požádala o navrácení Janova vyznamenání. Nedostaly ho, zato přišel – opět prostřednictvím Červeného kříže – dopis s novou zprávou: „Sovětská společnost Červeného kříže nás informovala, že Jan Březina zemřel ve vězení 16. srpna 1944. Místo, kde byl pohřben, se bohužel nepodařilo zjistit.“

První přesný údaj o Janově smrti. Ale hned se vyrojila otázka: proč zemřel ve vězení a v roce 1944?

Hořký příběh tvůrce pomníku Stalina skončil sebevraždou

Po další korespondenci přišel Taťaně v červenci 1983 poštou od Červeného kříže dopis opět s novými údaji: „Jan Březina byl neodůvodněně obviněn ze špionáže a na příkaz NKVD SSSR z 29. 7. 1938 odsouzen k nejvyššímu trestu. Rozsudek vykonán 16. 8. 1938.“

„Z dopisu bylo zřejmé, že se z příkazu nejvyšších míst po Janu Březinovi skutečně pátralo,“ poznamenává Taťana Březinová na stránkách své knihy. „O to větší byla moje zvědavost, co se vůbec tehdy stalo.“

Dokumenty odhalily pravdu

Klíč k odpovědi získala až v roce 1994. Dva roky předtím dostala kontakt na ruskou společnost pro lidská práva Memorial a odtud na skupinu lidí (potomků obětí z doby „velkého teroru“), kteří pátrali po osobách, jež zahynuly na střelnici NKVD v Butovu na kraji Moskvy. Jak zjistili, právě tam byl 16. srpna 1938 Jan Březina popraven, a proto se jim jeho spis dostal do rukou.

Tak přišla v říjnu 1994 Taťaně Březinové obyčejnou poštou obálka s fotokopiemi protokolů ze soudního procesu (dokument o zatčení, protokol výslechu, doklad o výkonu exekuce) a také fotokopie dokumentů z průběhu rehabilitačního řízení v roce 1978.

Dosud si příbuzní mysleli, že v nešťastném konci Jana Březiny mohl sehrát roli fakt, že měl za manželku Američanku. Nebo nějaká souvislost s jeho účastí v expedici na severní pól (byl v jejím průběhu přemístěn na jiné letadlo), ale dokumenty odhalily úplně jiný motiv.

Poslední fotografie Jana Březiny, zhotovená hned po vynesení rozsudku. Sloužila popravčím ke kontrole, zda se skutečně jedná o osobu určenou k zastřelení.

Poslední fotografie Jana Březiny, zhotovená hned po vynesení rozsudku. Sloužila popravčím ke kontrole, zda se skutečně jedná o osobu určenou k zastřelení.

FOTO: Reprofoto z publikace Návrat zmizelého letce

Ve vlastnoručně podepsaném protokolu se Jan Březina přiznával „ke špionáži ve prospěch Československa“, k níž „byl naverbován Janem Herzem v roce 1935“ a jemuž „dodával zprávy o značkách a množství vyráběných letadel továrnou č. 22“.

Jeho „přiznání“, které posloužilo jako jediný důkaz viny obžalovaného, bylo evidentně nelogické. V inkriminované letecké továrně totiž pracoval v letech 1932–1934, zatímco „špionážní informace o její produkci“ dodával po svém „naverbování“ v roce 1935.

Dokumenty z rehabilitačního spisu zase ukázaly, jak bylo manipulováno s fakty. Rehabilitační komise pravdu znala, ale nesměla ji sdělit.

„Z iniciativy KGB byl vytvořen podvrh Březinova úmrtního listu a kvapně zařazen do matriky čtvrti Sokolniki,“ píše Taťana Březinová. „Od něho byl následně odvozen dopis pro Čs. červený kříž. Po nástupu Brežněva skončila éra liberalismu a v SSSR měli zájem na zatajování zločinů stalinismu. Smyšlený údaj o úmrtí na ,zánět ledvin‘ ve vězení v roce 1944 měl evokovat těžkou situaci za druhé světové války a svalit na ni vinu za Březinovu smrt.“

Čím donutili Jana?

Sovětské rehabilitační komisi se v roce 1978 nepodařilo zjistit, zda muž jménem Jan Herz skutečně existoval a byl agentem čs. rozvědky, i když po tom pátrala.

Proč byl Jan Březina vlastně uvězněn? Možná stačilo jen to, že byl cizinec. Stovky a tisíce podobně zatčených přiměli k „přiznání“ odpíráním spánku, násilím a nonstop výslechy. Ty pravověrné přesvědčovali, že jejich přiznání patří ke stranické kázni a je projevem skutečného vlastenectví.

Někdy naléhali, že ve složité mezinárodní situaci je třeba vzít vinu na sebe – když je zapotřebí důkaz špionáže, aby se kompromitovala cizí mocnost.

Čím donutili Jana Březinu? Možná se „přiznal“ s nadějí, že vše dodatečně vysvětlí. Nedostal však příležitost…