Onoho odpoledne 15. prosince sděloval Havel novinky v ateliéru výtvarníka Josky Skalníka v Praze-Vinohradech, kam se vůdčí postava Občanského fóra (OF) někdy kolem 10. prosince tajně nastěhovala.

Před osmi užaslými posluchači – J. Bartoškou, E. Kriseovou, J. Křižanem, M. Kvašňákem, S. Milotou, P. Pithartem, A. Vondrou a V. Hanzelem, pořizujícím jako téměř vždy v oněch dnech magnetofonový záznam, vylíčil obsah právě absolvované hodinové schůzky s předsedou federální vlády.

„A jestli tenhle s Čalfou kabinetně vyjednaný harmonogram vyjde,“ řekl nakonec zírajícím přátelům, „tak máme 28. prosince jako dárek pro národ Dubčeka předsedou Federálního shromáždění – jestli Dubček nebude zase trdlovat – a mě prezidentem!“

A tak se opravdu stalo. Parlament tvořený v drtivé převaze komunistickými poslanci zvolil 29. prosince 1989 nejvýznamnějšího muže opozice jednomyslně prezidentem republiky. Byl to snad největší paradox sametové revoluce a možná i celého života Václava Havla.

Měl být přechodná figura

I přes nečekaně rychlé vytvoření vlády národního porozumění 10. prosince 1989 – na čemž měl právě Marián Čalfa velkou zásluhu – předpokládali vedoucí představitelé OF, že v premiérské funkci dlouho nevydrží a jako přechodná figura bude nahrazen někým z vlastních řad.

Čalfa mi nabídl pomoc při změně systému a nic ode mne nechtěl, žádné protislužby… Zájem o tu schůzku ovšem do značné míry chápu: představa dějin jako permanentního tajného spiknutí plného tajných dohovorů a obchodů je velmi sexy.Václav Havel

Netušili, že tento komunistický byrokrat připravuje svůj historický zásah do dějin. Václav Havel v březnu 1991 při své výpovědi před „Vyšetřovací komisí FS pro objasnění událostí 17. listopadu 1989“ charakterizoval jeho postup slovy:

„Podle mého mínění ten člověk politicky vyzrál a vyrostl během několika dnů. Učinil zásadní životní rozhodnutí, kde stojí. Pro něj to nebylo bez rizika, protože v té době nebylo zdaleka všechno vyhrané.“

Lekce od studentů

Rodák z Trebišova (1946) vstoupil ve svých 18 letech do KSČ. Vystudoval právnickou fakultu v Praze, oženil se zde a nastoupil na počátku sedmdesátých let místo právníka v ČTK, odkud v roce 1972 přešel na úřad předsednictva vlády.

Od řadového referenta se časem vypracoval na šéfa legislativního odboru a v dubnu 1988 dospěla jeho kariéra k vrcholu. Tehdy odcházel do penze Karol Laco a 42letý Čalfa ho nahradil ve funkci ministra bez portfeje pro legislativu a státoprávní otázky. Byl nejmladším členem vlády.

V této funkci ho zastihl listopad 1989. Měl za sebou přes patnáct let působení v centru moci a dokonale pronikl do řemesla vládnutí. V rozhovoru s autorem článku Marián Čalfa v roce 1994 řekl:

„Viděl jsem kritický stav, v němž jsme se tehdy nacházeli. Uvažoval jsem o potřebných změnách, ale vždy jen v rámci systému, nikdy mě nenapadlo uvažovat o jeho změně. O tom jsem slyšel poprvé až týden po Národní třídě od studentů Mejstříka a Ctibora, kteří mi řekli, že socialismus končí a chtějí návrat ke kapitalismu!“

Tři velcí hráči polistopadové politiky: Václav Havel, Marián Čalfa a Alexander Dubček

Tři velcí hráči polistopadové politiky: Václav Havel, Marián Čalfa a Alexander Dubček

FOTO: Profimedia.cz

Setkání s dvěma vůdci stávkujících studentů proběhlo ze soboty 25. na neděli 26. listopadu 1989 a bylo pro Mariána Čalfu přelomové. Inicioval ho právě on na sobotní schůzi vlády: „Byl jsem jeden z netrpělivých – vláda předtím celý týden nezasedala, studenti stávkovali, v zemi narůstala nespokojenost, a my nic. Tak jsem vyhecoval své vyslání a dalších dvou členů vlády na jednání se studenty, abychom poznali jejich požadavky.“

Schůzka začala kolem půlnoci 25. listopadu v Karolinu. Tomáš Ctibor na její průběh vzpomínal na stránkách publikace Sto studentských revolucí (1999): „Řekl jsem si, že není co ztratit, a prostě jsem to začal hrnout úplně natvrdo. Pak se to zvrtlo do toho, že jediný, kdo se s námi bavil, byl Čalfa. Ten se opravdu ptal, proč a jak a jaké jsou naše představy a cíle, a byla to poměrně intenzivní debata, která trvala asi do půl čtvrté do rána.

V podstatě nám Čalfa nabídl, přijďte zítra na vládu, já mám všechny zákony o svobodě slova připraveny v šuplíku a můžeme se o tom dál bavit. My jsme tyto výzvy ke spolupráci jednoznačně odmítli s tím, že si myslíme, že partnerem pro vládu má být Občanské fórum.“

ČTĚTE TAKÉ:
Mrtvý Šmíd z Národní třídy. Stěžejní událost, která se nestala

Za několik hodin po této debatě seděl Marián Čalfa po levici premiéra Ladislava Adamce při historicky prvním jednání vlády a Národní fronty s představiteli Občanského fóra.

„Nebyla to úplná náhoda, ale mně to připadalo logické,“ vzpomínal po pěti letech. „Byl jsem jediný, kdo projevoval aktivitu ve vztahu ke studentům. Proto mně přišlo jako zcela normální, že když byl další krok, že jsem byl v podstatě jako jediný člen vlády v baráku po ruce. Adamec se o ničem se mnou neradil, prostě jen řekl, abych šel s ním.“

Za zády měl holou zeď

Během dvouhodinového jednání v Modrém salónku Obecního domu Marián Čalfa řekl onoho 26. listopadu 1989 jen několik slov. „Seděl jsem u jednoho stolu s lidmi, které jsem většinou neznal, a přitom jsem si uvědomoval, že se v podstatě shodujeme,“ komentoval to v roce 1991 v rozhovoru pro časopis Reflex. „Já byl jak v Jiříkově vidění. Byla v tom touha posadit se na druhou stranu, protože ta měla na rozdíl od Adamce pravdu. Mrzelo mě, že o tom nevědí.“

V následujících dnech působil Čalfa jako ústavní expert v užším týmu premiéra Adamce, s nímž OF a VPN vedly jednání o přechodu k demokracii a podílu na moci. Po debaklu vlády 15:5 (15 komunistů, 5 nekomunistů, Čalfa v ní byl prvním místopředsedou) oznámil 7. prosince Adamec svou demisi a zároveň prezidentu Husákovi doporučil, aby sestavením nové vlády byl pověřen Marián Čalfa.

I když se Čalfa „netěšil důvěře OF a VPN“, jak vzápětí řekl Václav Havel, příští hodiny přinesly zvrat. Designovaný premiér začal okamžitě ústavním způsobem jednat s politickými subjekty a dokázal najít širokou společenskou podporu – to, co Adamec při sestavování vlády 15:5 nedělal.

Premiér Marián Čalfa (vlevo) informuje 10. prosince 1989 o složení vlády národního porozumění, na níž se dohodly rozhodující politické síly u kulatého stolu.

Premiér Marián Čalfa (vlevo) informuje 10. prosince 1989 o složení vlády národního porozumění, na níž se dohodly rozhodující politické síly u kulatého stolu.

FOTO: Michal Krumphanzl, ČTK

Čalfa se přitom ocitl v nelehké situaci. Neměl se politicky o koho opřít. Nové Urbánkovo vedení KSČ bylo sterilní a nedostal od něho žádné dispozice. K řešení krize mohl přispět jedině vlastním vstupem. „Rozhodoval jsem se opravdu zcela sám,“ vysvětloval v roce 1994, „Za mými zády byla pouze holá zeď. Žádná podpora. Byl jsem odhodlán jednat tak dlouho, dokud nebude vláda sestavena.“

Nechci sedět na Hradě pět let

Po jmenování vlády národního porozumění Gustáv Husák abdikoval. Na uvolněný prezidentský stolec byl téhož dne, 10. prosince 1989, při manifestaci u příležitosti Dne lidských práv na Václavském náměstí poprvé veřejně navržen Václav Havel.

Byl to výsledek několikadenních diskusí v rozhodujících grémiích Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí (VPN). V noci na 6. prosince se v krizovém štábu OF usilovně probírala situace, která vznikla po Adamcově hrozbě demisí a jeho naznačených prezidentských ambicích.

Otázka musela být zvažována v různých vazbách: mocenských (premiér-prezident), národnostních (Čech-Slovák) i stranických (komunista-nekomunista). Přítomní zástupci VPN nad ránem 6. prosince Havlovu kandidaturu jednoznačně podpořili, ale po třech dnech – s ohledem na veřejné mínění na Slovensku – ji byli nuceni podmínit: nový prezident bude v úřadě pouze do svobodných voleb, aby se poté mohl o nejvyšší státní úřad ucházet i na Slovensku velice populární Alexander Dubček.

Václav Havel tuto podmínku přivítal. Při odpolední debatě 9. prosince v krizovém štábu OF poznamenal: „Je to silný politický argument pro mě. Šíleně se z něj raduji, protože strašně souzní s mou privátní touhou nesedět na prdeli na Hradě pět let.“

Jakmile Havel kandidaturu přijal, muselo se začít vyjednávat s Dubčekem. „Vzpomínám si, že ho nikdo nedokázal nebo se ani neodvážil přesvědčovat, aby své ambice vzdal,“ řekl po sedmnácti letech Karlu Hvížďalovi (Prosím stručně, 2006).

„A tak to nakonec padlo na mne. Byl to jeden z nejabsurdnějších úkolů, které jsem v životě měl: sám kandidát na prezidenta, navíc tak trochu z donucení, měl jsem za úkol někomu jinému vysvětlovat, že se nemá o tuto funkci ucházet. Měl jsem na toto téma více důvěrných hovorů s Dubčekem a musím říci, že mi ho bylo velmi líto a že mi tohle poslání bylo příšerně nepříjemné.“

Havla nikdo neznal

K žádné dohodě mezi nimi v průběhu těchto hovorů nedošlo. Nicméně 13. prosince na zasedání Koordinačního centra OF Petr Pithart sdělil, že Alexander Dubček nepřímo vyjádřil souhlas s nominací do funkce předsedy Federálního shromáždění a ochotu v takovém případě Havlovu prezidentskou kandidaturu podpořit.

Jak ale dosáhnout, aby komunistický parlament zvolil oba tyto muže do nejvyšších funkcí? Vždyť Dubček nebyl ani poslancem a Havla znalo jen malé procento obyvatelstva, a to ještě většinou v negativním světle.

Nového prezidenta mělo podle ústavy do dvou týdnů zvolit Federální shromáždění. Komunisté přišli 12. prosince s překvapujícím návrhem na přímou volbu. Předpokládali v takovém případě vítězství, neboť podle průzkumů veřejného mínění o oblíbenosti prezidentských kandidátů vedl Ladislav Adamec, s odstupem následovali Alexander Dubček a Valtr Komárek a s ještě větším Václav Havel a Čestmír Císař.

OF chtělo přimět Federální shromáždění, aby co nejdříve zvolilo hlavou státu Václava Havla, ale vyjednávání „rozhodujících politických sil“ u kulatého stolu k ničemu nevedla. Jejich účastníci se 13. prosince pouze shodli na prodloužení lhůty na 40 dní a na nezbytnosti rekonstrukce zastupitelských sborů (tj. částečné obměně poslanců).

Před Federálním shromážděním se denně konaly demonstrace, zaměřené na komunistické poslance, a každého před vchodem vítalo skandování: „Zvolíte-li Havla, půjde s námi pravda!“

Studenti vyzývají před Federálním shromážděním poslance, aby zvolili Václava Havla hlavou státu.

Studenti vyzývají před Federálním shromážděním poslance, aby zvolili Václava Havla hlavou státu.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Lavírování Občanského fóra mezi revolučním a ústavním řešením bylo bezvýchodné a ukazovalo se, že stěží zabrání vůli KSČ prosadit přímou volbu. Zdálo se, že Československo bude v nejbližších týdnech paralyzováno divokou volební kampaní pro Havla a proti němu.

Co si ten Štalfa myslí?

Zápas o volbu prezidenta pozorně sledoval i Marián Čalfa. Lidé kolem Václava Havla usuzovali, že teprve na konci ledna či v únoru bude parlament na volbu připraven. Nový premiér byl ale přesvědčen, že situaci je nutno řešit dříve. Znal perfektně technologii moci a věděl, jak na to.

Nechal 15. prosince vzkázat, že se chce s Václavem Havlem sejít k jednání mezi čtyřma očima ve Strakovce. Ve zvláštní místnosti, jak zdůrazňoval, zbavené odposlouchávacího zařízení specialisty z Dánska.

Podle svědectví Petra Pitharta, který byl u toho, se Havel v ateliéru Josky Skalníka rozlítil: „Co si ten Šalfa či Štalfa myslí? Že si bude klást podmínky? Copak neví, že jednáme vždy společně a s magnetofonem na stole? Co je to za drzost, takováhle kabinetní politika!“

Navrhli, že přijdou v delegaci. To ale Čalfa odmítl. Nakonec Pithart Havla přesvědčil, aby na schůzku šel a jen poslouchal, nereagoval a k ničemu se nezavazoval. V roce 1994 vylíčil Čalfa historikům jejich rozhovor jako státnickou lekci reálné politiky:

„Jestliže jsme se už dostali do fáze, kdy jsme ustavili vládu a dokázali se na něčem dohodnout, tak se musíme chovat státnicky. Pane Havle, vy už nejste jenom disident, ale stal jste se politikem a velmi významnou personou, jste číslem jedna v této době! Musíme se chovat jako státníci, kteří řeší situaci Československé republiky, a ne vaše představy čistého nebo nečistého parlamentu.“

Jízdní řád k moci

V příštích minutách premiér vlády národního porozumění předestřel prvnímu muži opozice technologii na urychlení procesu mocenské transformace. Vycházel přitom důsledně z ústavnosti všech změn, byť se měly některé z nich odehrát i pod tlakem. Poté spolu diskutovali o „technických“ detailech.

Václav Havel posléze svým přátelům ve Skalníkově ateliéru oznámil: „Ten harmonogram vznikl v první opravdu věcné debatě, co jsem zažil u všech těch kulatých stolů. Byla to debata absolutně k věci, kde jsme si říkali u každého bodu, co se musí udělat, co kdy, jak a proč, a vznikl harmonogram, který lze považovat za společné dílo Čalfy a mě.“

Jednu chvíli vyjádřil vůdce opozice obavu, zda ho parlament ve stávajícím složení zvolí. Čalfa, jak řekl v roce 1994 historikům, Václavu Havlovi odpověděl: „Musíme využít Federálního shromáždění v té kvalitě, v níž je navyklé hlasovat o tom, co se mu předloží, pokud možno v jednom šiku. A on říkal: Ale oni mě neodhlasují. Namítl jsem: Odhlasují, nejsou malí Jardové.“

Na konci schůzky se pětidenní premiér zeptal, zda do voleb 1990 nevyvstane otázka Čalfova pádu a nástupu Jána Čarnogurského. Podle interpretace Václava Havla se mu dostalo odpovědi: „Vaše akcie v našich očích rostou, porostou-li dál, je šance, že to vydržíte s Čarnogurským ve spolupráci až do voleb.“

Potom ještě Václav Havel přislíbil, že ho ve svém příštím televizním projevu „nenápadně, podmíněně“ podpoří na oplátku, že se angažuje v prospěch demokratických sil.

Věděli, že chtějí, a já jsem věděl jak

Když v roce 1994 popisoval Marián Čalfa svou roli v oněch dnech, využil k tomu slova Petra Pitharta: „Oni věděli, že chtějí, a já jsem věděl jak.“ A dodal k tomu: „V tom se skrývá prazáklad toho nevysvětlitelného vztahu mezi mnou a prezidentem republiky, který je dodneška velmi přátelský a mnoha lidem naprosto nesrozumitelný, a pořád se mě ptají, jak se může komunista spřátelit s disidentem.“

Po prezidentské volbě 29. 12. 1989 se v katedrále sv. Víta uskutečnila slavnostní mše a kardinál František Tomášek udělil nové hlavě státu požehnání. Zaznělo Te Deum Antonína Dvořáka v podání České filharmonie.

Po prezidentské volbě 29. 12. 1989 se v katedrále sv. Víta uskutečnila slavnostní mše a kardinál František Tomášek udělil nové hlavě státu požehnání. Zaznělo Te Deum Antonína Dvořáka v podání České filharmonie.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Ještě mnohem později, na stránkách knihy rozhovorů s Karlem Hvížďalou Prosím stručně Václav Havel uvedl: „V té místnosti na úřadu vlády mi Marián Čalfa naplno a bez jakéhokoliv sentimentu či vytáček řekl, že podle jeho mínění komunismus u nás definitivně skončil a je třeba udělat všechno pro hladký přechod moci do demokratických rukou.

Nenabídl mi nic jiného než svou pomoc při změně systému a nic ode mne nechtěl, tím méně jakékoliv protislužby… Nic jsem mu samozřejmě neslíbil. Jakýkoliv slib takového druhu, jaký máte na mysli (slib beztrestnosti komunistům za své zvolení, jak zaznělo v otázce K. Hvížďaly – pozn. aut.), jsem nemohl dát ze zásady, a tím méně bez mandátu a bez svědků.

Zájem o tu schůzku, který po léta registruji, ovšem do značné míry chápu: představa dějin jako permanentního tajného spiknutí plného tajných dohovorů a obchodů je velmi sexy.“