Podobně ostré odpovědi rozhodně nebyly Čapkovi (1890 až 1938) vlastní – ovšem tentokrát měl více než dobrý důvod. Spisovatel byl symbolem humanistické kultury meziválečného Československa.

Patřil také k předním stoupencům, ba ideologům Hradu, stýkal se s oběma prezidenty – T. G. Masarykem i dr. Edvardem Benešem. Právě proto byl po podepsání mnichovského diktátu 29. září 1938 vystaven krutým útokům ze strany konzervativní a fašizující pravice.

Žalujeme civilizovanému světu, že náš barbarský nepřítel, místo aby přijal naše podmínky, nechává dál od našich letců pobíjet své ženy a děti.Karel Čapek o občanské válce ve Španělsku

Nervózní, unavený a svými nepřáteli týraný spisovatel odjel v polovině listopadu 1938 do svého žlutého domku na Strži blízko Dobříše. Ve středu 23. listopadu 1938 odpoledne mu oznámila manželka, herečka Olga Scheinpflugová, že jej přišel navštívit „nějaký pán z ciziny“.

Špatně to s vámi dopadne

Návštěvníkem byl už zmíněný britský novinář Mister Esquier – nabídl spisovateli, ať odjede i s doprovodem na jeho „mírový ostrov“, protože tady by to s ním špatně dopadlo. Čapkova nezvykle prudká odpověď byla naprosto jednoznačná. A ve stejném duchu reagoval i na výzvu novinářky a spisovatelky Eriky Mannové, dcery Thomase Manna, nositele Nobelovy ceny za literaturu.

Následky Mnichova Čapek správně předvídal. Tažení proti demokracii mělo různou podobu – nacionalistickou, katolickou, anti semitskou. S „návratem k malosti“ se Čapek vypořádával už čtyři roky před Mnichovem – v listopadu 1934, kdy došlo v Praze k bitkám mezi fašizujícími a liberálními studenty.

S Olgou Scheinpflugovou v červenci 1932

S Olgou Scheinpflugovou v červenci 1932

FOTO: Scheinpflugová, O., Byla jsem na světě, Mladá fronta 1988

Čapek podle historika Jana Rataje (O autoritativní národní stát, Karolinum, 1997) dobře rozpoznal atmosféru, která připomínala hnidopišské nacionální spory 70. a 80. let 19. století a vyznačovala se „četností pranýřů pro údajné zrádce národa, za něž byli označováni především lidé kritického rozumu, a archaickou terminologií“. Tzv. insigniádu komentovala i Obec čs. spisovatelů představovaná právě Čapkem.

My spisovatelé se z národa vyházet nedáme

Obec čs. spisovatelů podpořila ve svém manifestu demokratické studenty. Její odsouzení fanatických národnostních vášní ovšem vyvolalo tažení spisovatelů obhajujících nacionalismus, kteří Čapkovi a jeho kolegům oponovali v tzv. Vzdoromanifestu.

Zde vedle sebe stanuli například Ignát Herrmann, Hanuš Jelínek, J. S. Machar, F. X. Svoboda, Renáta Tyršová, Rudolf Medek a mnozí další. Nejbojovnější byl právě Medek, kterého si Čapek ve dvacátých letech velmi vážil pro jeho legionářskou minulost.

Nyní mu Medek poslal otevřený dopis, v němž jej varoval před vůlí národa, který Čapka nebude jednou potřebovat. Končil farizejsky: „Věru, nechtěl bych vidět ten obraz, kdy Karel Čapek, S. K. Neumann a A. M. Tilschová spolu s J. Vodákem a V. Nezvalem cvičí klencáky v nějakém koncentračním táboře.“

Rozčilený a zaskočený Čapek odpověděl v Lidových novinách 9. prosince 1934: „My spisovatelé se z národa vyhazovat nedáme. A od nikoho. Na to je jediná odpověď: rána do zubů. Nejsem bolševik ani marxista, ale pokud dýchám, nepřipustím, aby někdo vyhazoval z národa dejme tomu S. K. Neumanna, který je komunista, ale napsal Knihu lesů, vod a strání, napsal Zpěvy ticha, a tyto knihy nebude nikdo vyhazovat z české literatury, tak jako nikdo nebude z české mapy vyhazovat říčku Svitavu.“

A útoků přibývalo.

Muž kategorie C

S postupující rozpínavostí sousedního Německa přibývalo Čapkových střetů se zastánci fašizujících teorií. Například v lednu 1937 s katolickým básníkem a lékařem Jaroslavem Durychem. Čapek byl tehdy otřesen občanskou válkou ve Španělsku a napsal: „Žalujeme civilizovanému světu, že náš barbarský nepřítel, místo aby přijal naše podmínky, nechává dál od našich letců pobíjet své ženy a děti.“

Durych ho vzápětí napadl v článku Pláč Karla Čapka: „Jsem vojenský lékař. Čtu tedy Karla Čapka nikoli jako spisovatele, nýbrž jako vojenský lékař. Poznávám jeho C a bojím se.“ Bylo to sprosté a podlé – kategorie C byla určena pro muže neschopné ze zdravotních důvodů vojenské služby. Čapek se svou nemocnou páteří nikdy vojákem být nemohl.

Karikatura Františka Bidla – Jaroslav Durych jako vojenský lékař posuzuje Karla Čapka.

Karikatura Františka Bidla – Jaroslav Durych jako vojenský lékař posuzuje Karla Čapka.

FOTO: Scheinpflugová, O., Byla jsem na světě, Mladá fronta 1988

V tomto období se už Evropa slovy spisovatele proměnila ve „vřící kotlík“. S přáteli se usilovně snažili proudu války postavit účinnou hráz.

Schůzka na Strži

Po anšlusu Rakouska v březnu roku 1938 se Karel Čapek spolu s Ferdinandem Peroutkou pokoušeli navázat kontakty s Německem, aby zabránili nejhoršímu. Oba muži tak učinili na přání vlády i Edvarda Beneše. Několikrát se na Strži setkali s německým vyslancem Ernstem Eisenlohrem, ten však zůstával v otázce zprostředkování styku s Berlínem rezervovaný.

Jediným důsledkem byl publicistický dozvuk v podobě Peroutkových článků v Přítomnosti a v Eisenlohrově zprávě do Berlína, v níž vyslanec upozornil na ochotu nejvyšších československých státních kruhů dohodnout se s Německem. Situace ČSR byla stále zoufalejší.

Posledním hřebíčkem do rakve čs. samostatnosti se stal Mnichov. Hraniční ztráty ČSR v roce 1938 činily třicet procent původní rozlohy státu. Druhá republika poklesla se svými 98 912 kilometry čtverečními ze 13. místa v Evropě na místo sedmnácté. Nový zpitvořený tvar státu byl dlouhý (900 kilometrů) a úzký (průměrně 115 kilometrů). Republika byla vedle Chile nejužším státem světa.

ČTĚTE TAKÉ:
O nás bez nás. Osudové rozhodnutí přišlo před 80 lety

Mnichovem přišel stát o jednu třetinu obyvatel a nebylo divu, že mnohé zachvátila panika a hrůza. Zhroutila se demokratická republika Karla Čapka a některé protiliberální české politické skupiny se „dostaly do nepřirozeně veselé nálady. Dávaly si šít tógy otců národa a brousily si nůž“ (Ferdinand Peroutka).

Karel Čapek Mnichov označil za „mravní prohru“ a prohlásil, že „všichni spisovatelé zvedají vědomím křivdy posílený protest proti hanebnému způsobu, jakým na náš úkor byl vykupován domnělý mír v Evropě“. Nebylo to nic platné.

Bílá nemoc zakázána

Začaly se dít věci. V polovině listopadu 1938 ministerstvo vnitra zakázalo promítat Bílou nemoc. Zprávy za zahraničního tisku hlásily, že Nobelovu cenu za literaturu převzala místo Čapka Američanka Pearl S. Bucková.

Agrární večer napsal, že Čapkova nenáročná tvorba není nic jiného než „zborcený tón humanistické harfy“. Vrcholem bylo, když po Čapkově listopadovém odjezdu na Strž začal Jaroslav Durych roznášet, že „náš autor Dášeňky“ utekl v zářijových dnech na Strž, aby „se vyhnul odpovědnosti“.

Byl to výmysl až trapný – v kritických dnech předcházejících Mnichovu připravoval spisovatel jménem Obce československých spisovatelů její manifest alarmující světovou veřejnost. Za čas se Durych omluvil Olze Scheinpflugové za to, že „spáchal vůči Čapkovi těžké bezpráví a tíží jej svědomí“.

Nejvíce ale spisovateli uškodila jiná pomluva.

Dopis od Beneše

Agrární tisk začal tvrdit, že Čapek dostal od Beneše z exilu dopis. Bylo to nebezpečné a zákeřné – spisovatel obvinění dementoval už v posteli se zápalem plic, obložený polštáři, s lesknoucíma se očima. Byl utýraný, psychicky i fyzicky.

Na první svátek vánoční četli čtenáři Lidových novin: „Stav Čapkův jest podle profesora Charváta velmi vážný.“ Večer už ale zpráva neplatila. Karel Čapek zemřel.

Jeho pohřeb ve čtvrtek 29. prosince 1938 na Vyšehradě se stal veřejnou demonstrací – stovky lidí postávaly v dlouhém studeném dešti, choulily se do zimníků pod deštníky, aby vyjádřily zesnulému umělci své sympatie a obdiv. Po Eduardu Bassovi promluvil básník Josef Hora. Obsah projevů ale nebyl důležitý.

Hrob Karla Čapka na Vyšehradě

Hrob Karla Čapka na Vyšehradě

FOTO: Vasil Bobík

Slovy novináře Julia Fučíka ti „lidé nejrůznějších povolání, dělníci, učitelé a úředníci se sešli proto, aby projevili úctu mrtvému a slíbili mu něco do budoucna“. Celkem se na hřbitově shromáždilo tři tisíce lidí.

Vdova Olga Scheinpflugová, skrytá za černým závojíčkem, neplakala. Později napsala v autobiografickém Českém románu o tom, co jí probíhalo hlavou ve chvílích, kdy tiskla kondolující ruce: „Kdo z nich v budoucnu zradí?“ Její myšlenky se ubíraly správným směrem.

Nenávist až za hrob

Po Čapkově smrti obdržela jeho rodina kondolence od čelných představitelů druhé republiky: Emila Háchy, Rudolfa Berana, J. A. Bati, Jaroslava Preisse. Jiní projevili neskrývanou radost.

Slovy historika Rataje „jejich nechuť a nenávist k Čapkovi šla až za hrob“. Generál Rudolf Medek, ředitel Památníku osvobození, za první republiky každoroční slavnostní řečník o T. G. M. na shromáždění pražské posádky, označil Karla Čapka za „levicového zednářského velekněze a Čeku veřejného života“.

Jeho dílo vyhlásili mnozí za nenárodní a plné „filozofické měkkosti“. Botanik a profesor Karel Domin, ovlivněn svou profesí, přirovnal Čapkovy „slabé a netvořivé hrdiny“ k „jakýmsi bledulkám, jakýmsi popínavým cizopasným rostlinkám“.

Objevil se nový pojem „čapkaření“ pro „spisování umrtvující lásku k vlasti a odvahu k hrdinné oběti“. Byli dokonce i tací, kteří prohlásili, že spisovatelův pohřeb „byl nechutnou blasfémií“, čili nechutným urážením, zesměšňováním či rouháním.

Čapkovo jméno mělo být zcela vymazáno z české kultury a historie.

Nestalo se tak.