Fanja (Fanny) Jefimovna Kaplanová, vlastním jménem Rojdmanová, se již v raném mládí stala politickou revolucionářkou. Brzy vstoupila do Strany socialistů-revolucionářů (eserů).

Slovo eser pochází ze zkratky Strany socialistů-revolucionářů (SR, es-er), což byla nejsilnější levicová strana v carském Rusku na počátku 20. století, která usilovala o socialismus.

Roku 1906 byla zatčena v Kyjevě za spoluúčast na výbuchu bomby a poslána do pracovního tábora na Sibiř. Propuštěna byla po únorové revoluci v roce 1917, kdy padla carská vláda. Pobyt ve vězení jí podlomil zdraví, trpěla pak bolestmi hlavy a částečnou slepotou.

Eseři vstoupili v květnu 1917 do vlády, ale radikální bolševici, což byla frakce Ruské sociálnědemokratické dělnické strany vedené Vladimirem Iljičem Uljanovem (Leninem), chtěli hlubší změny.

Po Velké říjnové socialistické revoluci (VŘSR) došlo mezi socialistickými revolucionáři a bolševiky k vážným politickým rozepřím. V důsledku toho bolševici zakázali všechny ostatní strany. Tehdy se Kaplanová podle dostupných informací zřejmě rozhodla Lenina zavraždit.

ČTĚTE TAKÉ:
VŘSR pravou revoluci teprve odstartovala

Dne 30. srpna 1918, chvíli poté, co Lenin skončil svůj projev v hale Michelsonovy továrny v Moskvě o tom, jak je nutné bojovat proti československým legionářům, vyšel před budovu, kde jej zastavilo několik žen. Mezi nimi byla i eserka Fanny.

Eserka Fanny Kaplanová

Eserka Fanny Kaplanová.

FOTO: Autor: neznámý (Nerchinsk katorg archiv), Wikimedia Commons

Kaplanová podle vyšetřování vytáhla revolver a z bezprostřední blízkosti na Lenina třikrát vystřelila. Jedna střela jej zasáhla do ramene, druhá do zátylku. Zraněný Lenin byl sice rychle ošetřen a převezen do nemocnice, kde byl operován, přesto se lékaři kulku, která mu v šíji uvízla, neodvážili vyjmout.

„Bolševický vůdce se vyléčil, avšak kulka ponechaná vzadu v krku mu způsobovala do konce života těžké bolesti, deprese, zhoršení paměti i řeči,“ sdělil Novinkám Emil Voráček z Historického ústavu Akademie věd ČR, který se specializuje na ruské a sovětské dějiny 20. století.

Kaplanová byla na místě zatčena.

Lenin, zrádce revoluce?

„Atentátnice považovala Lenina za zrádce revoluce. Důvodem byl právě krutý postup bolševické strany (Všesvazová komunistická strana bolševiků) i proti bývalým spojencům, eserům. Kaplanová při výslechu svoji vinu otevřeně přiznala,“ vysvětlil historik Voráček.

Lenin

Vladimir Iljič Lenin

FOTO: ČTK

Podle vyšetřovacího spisu jednala výslovně jménem strany eserů, 2. září 1918 byla odsouzena k trestu smrti a den poté zastřelena.

Neobjasněné pozadí atentátu

Skutečné pozadí atentátu zůstalo dodnes ne zcela objasněno. V posledních desetiletích někteří historici zpochybňují oficiální verzi, kupříkladu Václav Veber ve svém díle Leninova vláda: Rusko 1917–1924. Podle různých svědectví nemusel být Lenin vůbec zraněn, atentát mohl být i zinscenovaný – s jeho vědomím či nikoli.

Argumentuje se také už zmíněnou částečnou slepotou Kaplanové a určitými rozdíly mezi oficiální verzí a úředními dokumenty.

Na to v roce 2000 i v Právu upozornil s odkazem na knihu Nikolaje Zeňkoviče Kremelské atentáty – od Lenina do Jelcina publicista Miroslav Šiška, který se dlouhodobě zabýval moderními dějinami.

„Podle oficiální verze zadrželi Kaplanovou na místě, ta se přiznala a čtyři dny po činu ji osobně zastřelil (jak uvedl mnohem později ve svých pamětech) velitel Kremlu Pavel Malkov,“ připomněl Šiška.

Fenomén Ruské občanské války se výrazně podílel na vzniku jiných modelů a vzorců chování, hodnotové orientace, kariérových žebříčků.Emil Voráček, historik

Zeňkovič však po seznámení se zachovanými výpověďmi Kaplanové a dalšími dokumenty poukazoval na nezodpovězené otázky. Jestliže výstřely skutečně zazněly kolem jedenácté večer, tudíž za tmy (jak tvrdil Leninův řidič S. Gil, který prý viděl neidentifikovanou střílející ruku), mohla by tato žena jen stěží zaútočit s přesností, s jakou akce proběhla – pokud nešlo o náhodu.

Nicméně zároveň je třeba si uvědomit, že útok bolševického vůdce nezabil. Nebylo-li tedy záměrem ponechat jej naživu.

Sama Kaplanová navíc při výslechu nedokázala odpovědět na otázku, kolik padlo výstřelů, a odmítla také říci, z jaké zbraně střílela. Zeňkovič tak dle Šišky nenašel žádný doklad či indicie o tom, že vůbec střílet uměla.

Podle výslechového protokolu z 31. srpna ovšem prohlásila, že na Lenina vystřelila skutečně ona, a to z přesvědčení, přičemž se k tomu rozhodla v únoru toho roku a od té doby se k činu připravovala. Odmítla však prozradit, zda byla ve spojení s nějakou skupinou či jednotlivcem. Pravděpodobně kryla spolustraníky.

Z jedné poněkud fantaskní verze vyplývá, že zorganizovala atentát dokonce tajná policie Čeka (Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí, spekulací a zločinem) a Lenin celou akci údajně schválil. Nebo také bez jeho vědomí s tím, že spiklenci jej potřebovali živého, ale závislého na nich.

Kaplanová měla být vykonavatelkou. Jenže údajně mohla také jen zjistit místo a čas Leninova vystoupení. „Před začátkem mítinku odešla a předala zprávu o Leninově příjezdu místnímu vykonavateli. Počkala na výsledek atentátu tam, kde ji poté objevil komisař Batulin, který ji zadržel,“ napsal Zeňkovič. Stále to můžeme považovat pouze za spekulace – nebo zkrátka za jednu z možných verzí.

Co vedlo k nástupu bolševické moci?

Atentát byl ale každopádně pro bolševickou vládu vhodným důvodem k rozpoutání další vlny teroru proti všem nepřátelům revoluce.

Již vznik bolševické moci a její charakter byly výrazně spoluurčeny okolnostmi a mezinárodně politickými souvislostmi ruské revoluce.

Jak připomíná Voráček, v revoluci bylo násilí všudypřítomné: jeho zdroje podle francouzského historika Nicolase Wertha spočívaly jak v potenciálu městského násilí proletariátu, reagujícího na brutalitu poměrů kapitalistických výrobních vztahů, venkovského násilí rolníků, které vycházelo z trvalého odporu proti vrchnosti, jakož i v novém fenoménu, poprvé v takovém měřítku probíhajícím, tj. strojovém násilí první světové války.

Ruská občanská válka. Snímek z roku 1918

Ruská občanská válka. Snímek z roku 1918.

FOTO: Profimedia.cz

Rudý teror

Světový konflikt ještě neskončil a v Rusku se rozhořela po VŘSR krutá občanská válka, která byla pro zemi ještě daleko horší. Rozpoltila celou společnost až po příbuzné a rodiny a způsobila ztrátu miliónů lidských životů. Brutalita, krutost byly na obou stranách, „bílý“ a „rudý teror“ dosáhly nečekaně velkého rozměru.

Rudý teror byla kampaň masového uvězňování a poprav vedená vládou bolševiků. Podle sovětské historiografie rudý teror oficiálně vyhlásil dne 2. září 1918 Jakov Sverdlov, ukončen byl v říjnu 1918. Mnoho historiků však tento pojem používá pro celé období Ruské občanské války, tedy mezi lety 1917 a 1922.

„Počet obětí rudého teroru se odhaduje na 50 tisíc až 140 tisíc osob. Jen za dva měsíce na podzim 1918 proběhlo 10 až 15 tisíc poprav. Kromě nových nástrojů teroru vznikala též nová terminologie, která později vešla do sovětského právního systému i do psychiky sovětského občana,“ popsal Voráček.

„Fenomén Ruské občanské války se výrazně podílel na vzniku jiných modelů a vzorců chování, hodnotové orientace, kariérových žebříčků. Vyznačovaly se značnou mírou krutosti a nesmiřitelnosti. V Rusku zvítězila koncem 20. let mocenská alternativa, která mentalitu občanské války ještě dále specificky prohlubovala. Její kořeny spočívaly v mentalitě občanské války a její ideologii,“ dodal na závěr historik.