Jan Palach se narodil v Praze, vyrůstal v nedalekých Všetatech. Po gymnáziu chtěl jít studovat historii. Přijímací zkoušky na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (FF UK) udělal, ale pro velký počet uchazečů nebyl přijat. Jako náhradu si zvolil studium zemědělské ekonomie na VŠE.

V roce 1968 se mu podařilo přestoupit rovnou do druhého ročníku na kýženou fakultu, kde studoval historii a politickou ekonomii.

„Právě zde se aktivně účastnil studentských protestů proti okupaci v srpnu 1968, včetně listopadové okupační stávky. Na protest proti postupující letargii a pasivitě československé společnosti se 16. ledna 1969 polil v horní části Václavského náměstí hořlavinou a zapálil,“ řekl Novinkám již dříve historik Martin Jelínek z FF UK.

Tento svůj úmysl nikomu neprozradil. Se svými kamarády nejprve nadšeně prožíval převratné změny, které započaly v lednu 1968 po nástupu Alexandra Dubčeka do čela komunistické strany a následně během pražského jara.

Jan Palach

Jan Palach

FOTO: ČTK

Když se ve Všetatech ráno 21. srpna dozvěděl o okupaci země, přes matčiny prosby odjel autostopem do Prahy. Celý den chodil po ulicích a diskutoval s vojáky.

Studenti, vnímající nastupující normalizaci, reagovali v listopadu třídenní okupační stávkou. Neúspěšně požadovali, aby posrpnový režim respektoval lidská práva, ctil svobodu shromažďování a svobodu slova. Chtěli i jednání o úplném odchodu vojsk.

Pochodeň č. 1

Dne 16. ledna 1969 ráno odjel Palach vlakem ze Všetat do Prahy. Krátce před půl třetí odpoledne se objevil u kašny pod rampou Národního muzea. Polil se benzínem a zapálil. Poté přeskočil zábradlí a jako živá pochodeň běžel směrem k Domu potravin.

Jedním ze svědků byla i tehdy šestatřicetiletá účetní Marta Indrová. Slyšela, jak mumlal: „Dopis…, v aktovce je dopis… u fontány…, přečtěte ho…“

„Byl zalepen jen napůl. Přečetla jsem si pouze začátek, z něhož jsem zjistila, že jeho čin byl motivován politickou situací. Uložila jsem dopis zpět do obálky a dala do tašky. Potom si věci vzali příslušníci Veřejné bezpečnosti,“ uvedla později ve výpovědi.

Publicista Miroslav Šiška, zabývající se moderními dějinami, píše, že během několika minut převezla sanitka Palacha na kliniku plastické chirurgie do Legerovy ulice. Utrpěl popáleniny třetího stupně na zhruba 80 procentech těla.

Službu měla sestra Svatava Pinkasová. Ucítila výpary benzínu, proto se zeptala, zda šlo o nešťastnou náhodu. „Ne, já jsem se polil sám a sám jsem se zapálil. Na protest proti tomu, co se tady děje,“ odpověděl Palach. „Proti cenzuře a proti vydávání Zpráv.“ Tím myslel okupační tiskovinu.

Palachův pohřeb

Palachův pohřeb

FOTO: Jovan Dezort, ČTK

Zpráva o tragédii se rychle rozšířila. Hned druhý den byl zveřejněn celý Palachův dopis, kde se navíc podepsal jako „Pochodeň č. 1“. Zavládl strach, kdo jeho čin zopakuje.

Odpověď, zda údajná skupina následovníků existuje, nedalo ani okamžité pátrání bezpečnosti, ani úsilí lékařů. Palach odmítal sdělit, kdo jsou její členové.

Ráno 19. ledna se jeho stav trochu zlepšil a on požádal o návštěvu Evy Bednárikové, kamarádky jeho dívky Heleny Zahradníkové. Jenže už nebyl schopen souvislejších výroků. Jen požádal, aby k němu byl přiveden ještě student Lubomír Holeček. Jeho stav se nadále zhoršoval. Slyšeli nesouvislé a protichůdné výroky. Hovořili ale pak na různých shromážděních o jeho „posledním vzkazu“. Měl si přát, aby se již další lidé neupalovali.

Tři hodiny po jejich odchodu zemřel. Jeho pohřeb z 25. ledna se stal velkou politickou manifestací za svobodnou společnost a demokracii.

Letargie lidí byla pro něj horší než okupace

Palach chtěl celonárodní odpor a generální stávku. Aby tomu dodal větší váhu, to, že je členem skupiny dobrovolníků, kteří jsou v případě nesplnění požadavků připraveni pochodeň číslo jedna následovat, si nejen podle Šišky zřejmě vymyslel.

Jeho čin nicméně později následovalo několik dalších, mimo jiné Jan Zajíc, Josef Hlavatý či Evžen Plocek. Je třeba si také uvědomit, jak připomíná historik Jelínek, že se mladík neupálil primárně na protest proti okupaci, ale proti pasivní společnosti, která se s ní smířila příliš rychle.

V příštích letech bylo Palachovo jméno vymazáváno z kolektivní paměti. Smysl jeho oběti se v ČSSR veřejně připomněl až po 20 letech, když jeho památku uctili 15. ledna 1989 představitelé několika opozičních skupin.

Demonstrace na Václavském náměstí při Palachově týdnu v roce 1989

Demonstrace na Václavském náměstí při Palachově týdnu v roce 1989

FOTO: Stanislav Peška, ČTK

Pietní shromáždění u sochy sv. Václava skončilo zadržením několika aktivistů a přerostlo v opakované pouliční demonstrace v centru Prahy. Byly tvrdě potlačeny, do dějin vešly jako „Palachův týden“. Předznamenaly pád předlistopadového režimu.

Mít povědomí o historii

Z aktuálních výsledků průzkumu o osmičkových výročích, který pro společnost Post Bellum provedla agentura NMS Media Research, vyplynulo, že mezi nejvýznamnější tuzemské osobnosti posledního století Češi řadí Tomáše Garrigua Masaryka, Jana Masaryka, Václava Havla – a právě Jana Palacha. [celá zpráva]

Zároveň se však potvrdilo, že zvláště u mladé generace je povědomí o množství historických milníků často značně nedostatečné.

Památník Jana Palacha - Sousoší Dům syna a Dům matky na pražském Alšově nábřeží

Památník Jana Palacha - Sousoší Dům syna a Dům matky na pražském Alšově nábřeží

FOTO: Profimedia.cz

„Je smutné, že události spojené s rokem 1968 (což v širším slova smyslu zahrnuje i Palachův akt) jsou pro velkou část mladé generace neznámé. Lepší znalost a povědomí o historických událostech může zabránit jejich účelové bagatelizaci, čehož jsme bohužel v poslední době svědkem čím dál častěji,“ okomentoval to pro Novinky politolog Petr Just.

V souvislosti s Palachovým životním příběhem jsme položili několika lidem dvě otázky. Níže jsou odpovědi, které nám dorazily.

1) Proč je důležité si připomínat osobnost Jana Palacha?
2) Dokážete pochopit jeho čin?
Petr Just, politolog
1) Stejně jako je potřeba si připomínat samotné události roku 1968 – jak Pražské jaro, tak jeho potlačení vojsky Varšavské smlouvy, je třeba zdůrazňovat i čin Jana Palacha. Obětoval svůj život za to, aby upozornil na sovětskou okupaci Československa. Poté, co československá politická reprezentace byla nucena akceptovat sovětskou okupaci a k témuž byla donucena většinová společnost, rozhodl se na tuto rezignovanost a podřízenost SSSR upozornit obětováním vlastního života.
2) Jeho čin pochopit dokážu. Ostatně nebyl v tom sám, podobným způsobem se snažili na tehdejší situaci reagovat i jiní.
Alice Němcová Tejkalová, děkanka Fakulty sociálních věd UK
1) Jana Palacha a jeho nesmírně statečný čin bychom si měli připomínat neustále. Zároveň bychom ho měli dostatečně vysvětlovat v kontextu doby. Setkávám se občas s jeho bagatelizací – stejně to k ničemu nebylo, bylo to nerozvážné mladické gesto. Plyne to z toho, že dnes, kdy žijeme v suverénně nejdelší mírové době v naší historii a daří se nám dobře, si lidé zvykli na svobodu (některým dokonce překáží, protože se jim zda příliš práce za sebe rozhodovat), berou ji jako samozřejmost a stěžují si kvůli banalitám. Když se jim něco nelíbí, rebelují maximálně bezpečně v diskuzích na sociálních sítích, kde je instantním hrdinou každý. Čin Jana Palacha nebyl zbytečný. Vyburcoval velké množství lidí, kteří nikdy nezapomněli, a jeho ozvěny v podobě Palachova týdne v roce 1989 a výrazná veřejná represe režimu vůči vysokému počtu vlastních občanů přispěly k pádu komunistického režimu.
2) Jsem dítě 80. let minulého století a příběhy z odboje proti nacistům i následně komunistům jsem hltala s obrovským zájmem, zároveň jsem nechápala, kde se v těch lidech brala tak obrovská odvaha. Mně bylo osm, když byla revoluce, pamatuju si velmi dobře kontrast „předtím a potom“, zároveň jsem dospívala ve velmi svobodném prostředí, a i když poměrně skromně, tak ve srovnání se skauty, kteří šli po roce 1948 v osmnácti, devatenácti, na spoustu let do koncentráků a uranových dolů, velmi pohodlně. Nemusela jsem dosud proti ničemu tak fatálně zlému, naštěstí, bojovat. Neznám pocit zmaru lidí po invazi v roce 1968 jinak než z rodinného vyprávění, dokumentárních filmů a knih, chápu tragédii, ale nedovedu ji ocenit prožitou zkušeností. Upřímně obdivuju odvahu, kterou v sobě Jan Palach měl, když se odhodlal k takto krajní reakci na situaci kolem sebe. A jen hodně pevně doufám, že si je tu stále většina z nás vědoma toho, že svoboda je báječná věc a od nikoho si ji nenecháme vzít, aby všechny oběti hrdinů naší minulosti nebyly zbytečné.
Nicole R. Snová, studentka FF UK
1) Přestože si Jana Palacha velice vážím, odpovím nikoli ve vztahu k jeho osobě, nýbrž činu, jenž z něj učinil symbol odvahy a nezdolnosti. Sebeupálení jakožto forma protestu není jen záležitostí Jana Palacha, měl spoustu předchůdců i následovníků. S každým výročím okupace Tibetu Čínskou lidovou republikou se upálí několik Tibeťanů. Lidé, kteří v sobě nenosí odkaz Jana Palacha, jejich čin nejsou s to pochopit a považují je za poblázněné radikály.
2) Možná až příliš, což mě upřímně děsí. Především s ohledem na vývoj (nejen) politických události posledních týdnů a měsíců. Palachův čin nebyl pouze vyjádřením nesouhlasu – měl vyburcovat společnost z letargie, připomenout každému cenu vlastního života. Někdy se sama sebe ptám, zda jeho čin nebyl naivní, a to nikoli v neúctě k Palachovi, nýbrž ke společnosti – mohu sice soudit pouze dle vlastní zkušenosti, ale nepřestává mě udivovat hloubka dna, na něž jsme ještě schopni klesnout.

Pomník na budově FF UK na náměstí Jana Palacha

FOTO: Profimedia.cz

Zbyněk M. Duda, historik, pedagog a spisovatel
1) Protože to byl mimořádný čin v mezní situaci, kdy společnost již rezignovala a on ji, byť jenom na chvíli, dokázal spolu s Janem Zajícem sjednotit.
2) Za jiných okolností nedokážu, v takto vyhrocené době ano, ovšem chce to silnou osobnost, která svou obětí ví, co činí. Na rozdíl od těch, kteří až do dnešních dní stále jeho plamennou výzvu nedokázali pochopit, natož docenit a trvale ji ctít.
Petra Mazancová, předsedkyně Učitelské platformy
1) Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak ničivá je lhostejnost pro společnost. Nechci říct, že by se mělo něco podobného stát dnes, ale měli bychom se opravdu už probudit z letargie a říct si, jestli se náš život ubírá tam, kam chceme, jestli nám ho někdo neřídí a my nemáváme rukama a neříkáme: nějak bylo a nějak bude. Chceme to jinak? Pak proto něco dělejme. Hlavně nemlčme.
2) Dokážu jeho čin pochopit, jak jinak šlo v té době veřejně vystoupit a říct - Nesouhlasím? V dnešní době máme spousty možností. Využíváme je efektivně k tomu abychom řekli - Nesouhlasím? A hlavně když už říkám nesouhlasím a bořím, měl bych také říct, jak by to mělo být a co pro já sám udělám.
Andrea Daňková, herečka
1) Cenzura i dnes neustále hrozící kvůli premiéru Babišovi, proto je i nyní dobré si připomenout, že za svobodu, kterou dnes díky Bohu stále můžeme brát jako samozřejmost, byl někdo ochoten obětovat vlastní život.... Navíc pietní akt Janu Palachovi byl velmi silným protestem a podporou – a je tedy důležité, aby i dnešní politici při této příležitosti vzpomínali, že pokud nám bude sáhnuto na svobodu, jsme schopní být až překvapivě jednotní a silní.
2) Nebyl mýtický hrdina ani filozofující disident. Byl to kluk jako všichni ostatní – navíc ale čestný a empatický, který prostě lži a diktaturu režimu nechtěl dál snášet. Manifestační politická sebevražda byla jeho odpověď na komunistické bezpráví. Jeho čin chápu, obdivuju, Jan Palach je pro mě reprezentant české lásky k pravdě, kterou v sobě každý Čech někde má. Velká osobní oběť dala v té době lidem opět pocit sebevědomí a vlastní hodnoty. Palach hrdinou být nechtěl a stejně se jím stal. My mu v současnosti dlužíme vzpomínku a také sílu v sobě najít dostatek odvahy se projevit, když se nám něco nelíbí.
Ondřej Horák, vědecký pracovník, ČVUT
1) Protože je nutné si připomínat každého, kdo položil život v boji za svobodu a demokracii. Palacha je potřeba si připomínat obzvlášť dnes, kdy se pohrobci tehdejšího vládnoucího režimu a novodobí „normalizátoři“ opět začínají roztahovat, získávat moc a ovlivňovat dění v ČR.
2) Je to těžké. Na jednu stranu rozumím jeho motivaci probudit z letargie společnost, která v té době po okupaci neměla příliš naději na zlepšení poměrů. Na stranu druhou zvolil radikální formu protestu, která bohužel s poměry v komunistickém Československu neudělala v podstatě nic a na odstavení rudého zla od moci se čekalo dalších 20 let.
Linda Finková, zpěvačka a herečka
1) Musíme si uvědomit, že ten člověk položil život za to, aby upozornil na stav tehdejší společnosti. Nevím, jestli se chtěl připravit o život nebo jen vzbudit pozornost, ale v každém případě pro to udělal nejvíc, co on uznal za vhodné.
2) Pochopit... Já to nepochopím, protože si myslím, že jako živý by dokázal „škodit“ mnohem víc. Škoda jeho života, musel hodně trpět.
Kateřina Konečná, poslankyně Evropského parlamentu, místopředsedkyně KSČM
1) Osoba Jana Palacha si zcela jistě zaslouží bližší zkoumání historiků bez ideologických zástěrek, polopravd a mýtů. Pro Jana Palacha – duší i srdcem socialisty s levicovým smýšlením, což každý renomovaný a nezaujatý historik musí potvrdit – byl vstup vojsk zemí Varšavské smlouvy těžkou ranou, se kterou se nesmířil.
2) Sáhnout si na život je obvykle řešení bezvýchodné situace a mrzí mě každý takto promarněný život. Ať jsou to sebevraždy z existenčních důvodů nebo činy, které mají společnost probudit z letargie.
Markéta Vlková, OSVČ, absolventka FF UK
1) Protože je symbolem toho, k jakým činům dokáže člověka dovést nesvoboda a frustrace z ní. A jak je těžké svobodu získat zpátky, jak je těžké na to vůbec upozornit svět. Protože „lidská pochodeň“ není jen člověk, který spáchal sebevraždu, ale ten, který burcuje a vede masu do boje. A nebyl v tom rozhodně sám – první živou pochodní ve východním bloku byl Polák Ryszard Siwiec, v září uplyne od jeho sebeupálení 50 let. Později Jan Zajíc... Jak moc frustrující musela být beznaděj, když se kvůli tomu sám dokázal veřejně upálit? Jistě, sebevraždy nejsou bohužel nijak výjimečné ani dnes, i když v jiných podobách a s jinými záměry. I nad tím je dobré se zamyslet...
2) Dokážu.
Magda Malá, zpěvačka a hudebnice
1) Jan Palach bojoval za svobodu celého národa, proto bychom na něj neměli nikdy zapomenout.
2) Sám člověk nikdy nic bohužel nezmůže. I když to, co udělal, mělo lidi spojit. Mohl zvolit jiný způsob protestu, ne si vzít život.