Tento fyzik, který později dostal přídomek „nejproslulejší atomový špión“, se od sklonku roku 1943 zúčastnil prací na vývoji atomové bomby ve Spojených státech a 16. července 1945 byl mezi svědky zkušebního výbuchu na střelnici v Alamogordo.

Ihned o tom poslal zprávu do Moskvy, takže Stalin nebyl překvapen, když ho o deset dní později prezident Truman v průběhu Postupimské konference informoval o nové zbrani. Několik desetiletí však Moskva mlčela a nepotvrzovala hodnotu Fuchsových informací.

Být v Německu v roce 1932 komunistou se rychle stalo životu nebezpečné. Když se Klaus Fuchs jednou na ulici odvážně postavil běsnícím hnědým košilím, byl brutálně zbit a hozen do řeky.

Teprve čtyřicet let po výbuchu první vlastní atomové bomby (1949) bylo oznámeno, že vedoucí sovětského atomového projektu Igor Kurčatov se mohl se svým týmem vzdát zdlouhavých pokusů a soustředit se na to, co bylo v Los Alamos úspěšně vyzkoušeno. Ruští vědci poprvé přiznali, že bez informací od Fuchse by nemohli tak brzy americký jaderný monopol ukončit.

Kdo byl ten klidný a uzavřený starý mládenec, který na své okolí působil jako vzor třídního premianta? Co ho přimělo k dlouholetému dvojímu životu v neustálém strachu?

Šťastné dětství

Klaus Fuchs se narodil 29. prosince 1911 v malé německé vesnici Russelsheim poblíž Darmstadtu. Otec Emil, zbožný luteránský pastor, se v roce 1912 stal jako jeden z prvních německých duchovních členem Sociálně demokratické strany (SPD). Své socialistické ideály přenesl na všechny čtyři potomky.

ČTĚTE TAKÉ:
Nejlepší sovětský krtek v britské tajné službě

Písemná výpověď Klause Fuchse v kanceláři britského ministerstva války v roce 1950 začínala slovy: „Měl jsem velmi šťastné dětství. Rozhodující bylo, že otec jednal vždycky podle toho, co pokládal za správné, a stále nám říkal, abychom šli svou vlastní cestou, i kdyby s ní nesouhlasil.“

Dominantní až nadživotní postava otce zřejmě zaplňovala mezeru, kterou zanechala matka Elsa. Klaus Fuchs o ní nemluvil ani před několika málo přáteli, které měl. Trpěla patologickými depresemi a v říjnu 1931 si vzala život. Vypila kyselinu solnou a manžel ji nalezl umírající na podlaze bytu.

Teprve tehdy se rodina dozvěděla, že Elsina matka rovněž spáchala sebevraždu. A tragická hvězda nad ženami v rodině působila i dále, neboť Klausova starší sestra Elisabeth si vzala život a další sestra Kristel skončila v psychiatrickém ústavu.

Rychlá cesta ke komunistům

Po smrti manželky přijal Emil Fuchs místo profesora náboženských věd na vysoké  škole pedagogické v Kielu, kam se rodina přestěhovala. Klaus byl od mládí mimořádným technickým talentem a po maturitě se zapsal na studium matematiky a fyziky. Na ulicích tohoto severoněmeckého přístavního města se účastnil četných bojůvek mezi levicí a pravicí. Od svých devatenácti let byl členem SPD a jako příslušník Říšského praporu (paravojenské organizace SPD) bojoval proti hnědým košilím SA.

První atomová bomba v dějinách lidstva. Ještě před jejím svržením prozradil Klaus Fuchs její tajemství Sovětům

První atomová bomba v dějinách lidstva. Ještě před jejím svržením prozradil Klaus Fuchs její tajemství Sovětům

FOTO: Repro z knihy Hirošima a Nagasaki, historie ve fotografiích

Krvavý politický boj zuřil ale i uvnitř levice. Mladý aktivista Fuchs stál v řečnických půtkách stále častěji na straně komunistů. K rozhodující roztržce s SPD došlo v roce 1932. Tehdy se sociální demokracie - aby zabránila zvolení Hitlera říšským prezidentem - vzdala vlastního kandidáta ve prospěch starého válečného hrdiny generála Paula von Hindenburga.

„Hitlera nemůžeme zastavit spoluprací s měšťanskými stranami, nýbrž jednotou dělnické třídy,“ namítal Fuchs. A nabídl se jako řečník pro komunistického kandidáta. SPD ho za to vyloučila ze svých řad, ale nedisciplinovaný rebel už za několik dní stál v kanceláři Komunistické strany Německa a podepsal přihlášku (ve stejném roce to udělali i jeho tři sourozenci). Záhy se na univerzitě stal předsedou buňky Ligy mladých komunistů.

Na schůzkách této buňky se seznámil s tmavovlasou kráskou Margaritou Keilsonovou. Byla to láska na první pohled a okamžitě vzpláli jeden pro druhého. I ona horovala pro komunistické myšlenky. Opustila rodiče, kteří její nadšení nesdíleli. Oba teď spolu chodili vylepovat plakáty do loděnic a diskutovali s dělníky, které varovali před Hitlerem a nacismem.

Unikl zatykači po požáru sněmu

Být komunistou v Německu se ale v příštích měsících rychle stalo životu nebezpečné. Když se Fuchs jednou na ulici odvážně postavil běsnícím hnědým košilím, byl brutálně zbit a hozen do řeky. Tehdy rodinná rada rozhodla, že se již nadále nebude plést do politiky. Do jeho života měla vstoupit mlčenlivost a konspirace.

Po požáru Říšského sněmu 27. února 1933 nastala pro nacisty hodina účtování s jejich nepřáteli. Organizace NSDAP v Kielu nechala na Klause Fuchse vydat zatykač a pochytala skoro všechny členy jeho buňky. „Já jsem měl štěstí, protože druhý den ráno jsem brzy odešel z domu, abych odcestoval na setkání komunistických studentů do Berlína,“ vzpomínal později.

Na nádraží vykřikovali kameloti. V novinách se dočetl, že požár mají na svědomí komunisté. Pochopil, že konference se už nesejde: „Byl mi hned jasný význam události. Věděl jsem, že začíná boj v podzemí. Sundal jsem z kabátu odznak komunistické strany, srp a kladivo, a strčil jej do kapsy.“

Klaus Fuchs (vlevo) se svým obhájcem Derekem Curtis-Bennettem před zahájením procesu 1. března 1950

Klaus Fuchs (vlevo) se svým obhájcem Derekem Curtis-Bennettem před zahájením procesu 1. března 1950

FOTO: Repro z knihy Atomoví špioni

Našli si s Margaritou pokoj a vůbec nevycházeli. Ven mohla jen méně známá dívka, a tak obstarávala nejnutnější potraviny. Když uvažovali o budoucnosti, zbyla jim jediná šance: útěk z Německa. Rozdělili se. Klaus v červenci tajně přešel hranice a zamířil do Paříže, Margarita odjela do Velké Británie. Na mnoho let se jejich cesty rozešly…

Vědec s uzlíkem špinavého prádla

Jako komunistický emigrant neměl Klaus Fuchs nic. Rodinu, přátele, studium, politický mikrokosmos - všechno zanechal v Kielu. V obtížné situaci mu pomohl bratranec, který pracoval v Anglii. Doporučil Klause svým socialisticky orientovaným známým, bohaté rodině Gunnových (byli to jedni z největších dovozců tabáku v britském impériu). Ti uprchlíka pozvali, aby u nich bydlel.

V lednu 1950 se Fuchs doznal. Jeho zpověď neměla v dějinách tajných služeb obdoby. Chronologicky prošel osm let své výzvědné činnosti pro SSSR a diktoval do protokolu obsah předaných zpráv.

Když vystoupil 24. září 1933 v Doveru z parníku, měl na sobě jediné šaty a uzlík se špinavým prádlem. Do protokolu přistěhovaleckého úřadu uvedl, že zamýšlí na Bristolské univerzitě studovat fyziku. Právě tuto školu Gunnovi finančně podporovali, a tak se jim podařilo umístit mladičkého emigranta na katedru k profesorovi Nevillovi Mottovi, který se specializoval na kvantovou mechaniku. V Bristolu se Fuchs změnil.

Z politizujícího studenta, který uměl pronášet plamenné projevy, se proměnil v uzavřeného a až na hranice sebeobětování pilného vědeckého asistenta.
V komůrce hostitelů studoval také základy marxistické filozofie.

„Idea, která mě nejvíce ovlivnila,“ vzpomínal po mnoha letech, „bylo poznání, že lidstvo bylo dříve neschopné porozumět vlastním dějinám a rozhodujícím silám společenského vývoje. Nyní byl člověk poprvé schopen chápat a kontrolovat historické síly, a proto se poprvé stal svobodným.“

V roce 1937 získal Fuchs doktorát v oblasti matematické fyziky a dostal stipendium na univerzitu ve skotském Edinburghu. Nastoupil v laboratoři profesora Maxe Borna, který ve Velké Británii rovněž našel útočiště před nacisty.

V lednu 1939 horlivý mladý vědec v odborném tisku zaznamenal zprávu o zdařilém experimentu dvou německých kolegů - rozštěpení atomu uranu. Zajisté netušil, jaký význam to pro jeho vlastní život bude mít.

Dostal se do projektu Tube Alloys

V červenci 1939 zažádal o britské občanství, ale než mohla být záležitost vyřízena, vypukla válka. Když wehrmacht převálcoval západní Evropu a hrozila invaze do Anglie, stupňoval se v celém království strach z německých špiónů a sabotérů.

V květnu 1940 vyšlo nařízení, podle něhož museli být všichni cizinci z nepřátelských zemí bez výjimky internováni. Na vlastní kůži to pocítil i Klaus Fuchs. Nejdříve byl dopraven do internačního tábora na ostrově Man a odtud s tisícovkou krajanů poslán lodí do kanadského Quebeku.

Komunistovi Fuchsovi, jenž uprchl před hnědým terorem, to muselo připadat absurdní. Jen proto, že byl Němec, ho najednou pokládali za možného nacistického agenta. Jeho vyhraněný smysl pro spravedlnost byl citelně uražen. Nová vlast ho bez ohledu na jeho politické smýšlení zavřela za ostnatý drát společně se skutečnými nacisty.

Britské vědecké jaderné centrum Harwell, poválečné pracoviště Klause Fuchse

Britské vědecké jaderné centrum Harwell, poválečné pracoviště Klause Fuchse

FOTO: Repro z knihy Historie světové špionáže

V kanadském táboře se Klausovi podařilo navázat kontakt se sestrou Kristel, která utekla z Německa a nyní žila s manželem nedaleko Bostonu. Zařídila spojení na profesora matematiky Israela Halperina v kanadském Kingstonu, který pak posílal Fuchsovi do tábora odbornou literaturu. On, ale zejména Max Born po opakovaných intervencích nakonec dosáhli toho, že byl Fuchs z tábora propuštěn a v lednu 1941 se mohl vrátit do Edinburghu.

Již za několik měsíců dostal nabídku pracovat na Birminghamské univerzitě. Přišla od profesora Rudolfa Peierlse, původem také Němce, který potřeboval odborníka na komplexní matematické výpočty jaderného štěpení. Tímto způsobem se Klaus Fuchs - aniž by předtím něco o práci svého nového šéfa tušil - ocitl v přísně utajovaném projektu Tube Alloys (Slitinové trubky), v jehož rámci Peierlsova skupina zkoumala možnosti využití atomové energie.

Podle předpisu se Peierls dotázal na patřičných místech, zda jsou o novém kolegovi nějaké bezpečnostní pochybnosti. Protišpionážní tajná služba MI5 měla dva dokumenty, které Fuchse označovaly za aktivního komunistu, avšak MI5 vyjádřila jen zdrženlivé výhrady. Bylo doporučeno, aby dostával pouze informace důležité pro jeho vlastní práci a aby konečný cíl projektu Tube Alloys byl před ním utajen.

Peierls pobaveně odpověděl, že to je prakticky nemožné a MI5 nechala svoje námitky padnout.

Rozhodnutí z vlastní vůle

Německý vpád do SSSR v červnu 1941 postavil Západ společně se Stalinem proti Hitlerovi. Protikomunistická omezení byla v Británii zrušena a politická víra Klause Fuchse se už nepokládala za možné bezpečnostní riziko. Všechny další průběžné prověrky úspěšně přestál.

Na podzim 1941 už hlásaly německé filmové týdeníky vítězství na Východě. Sovětský svaz bojoval přitisknutý zády ke zdi a Fuchs ohromeně pozoroval, že západní mocnosti dělají jen velice málo, aby novému spojenci pomohly. Tehdy se Klaus Fuchs dobrovolně a z vlastního přesvědčení rozhodl, že přijde Sovětskému svazu na pomoc s výsledky své nové práce.

Potřebný kontakt na sovětskou stranu mu zařídil Jürgen Kuczynski (1904-1997), s nímž se seznámil již v roce 1933 v Berlíně. Kuczynski o tři roky později emigroval do Anglie a byl nyní v Londýně vůdcem podzemní německé komunistické strany, ale též agentem sovětské vojenské rozvědky GRU. Snadno proto zprostředkoval styk s vojenským atašé na sovětském vyslanectví v Londýně Semjonem Kremerem, ve skutečnosti důstojníkem londýnské rezidentury GRU.

Eticky založený vědec Fuchs poskytoval zpočátku Kremerovi, jehož znal pod krycím jménem „Alexander“, pouze výsledky své vlastní práce, posléze však informoval o celém projektu Tube Alloys. Klenotem sovětské špionáže se stal až později, když byly projekty Manhattan a Tube Alloys sloučeny (na základě dohody podepsané Churchillem a Rooseveltem při setkání v Quebeku) a společná angloamerická bomba měla být vyrobena v USA.

Klaus Fuchs po propuštění z anglického vězení v červnu 1959

Klaus Fuchs po propuštění z anglického vězení v červnu 1959

FOTO: Profimedia.cz

Protože Britové byli v jedné oblasti výzkumu daleko před americkými kolegy (při získávání izotopu uranu 235), byli příslušní odborníci - Peierls a Fuchs - pozváni do Los Alamos. V prosinci 1943 odjeli s třiceti dalšími britskými vědci na palubě lodi Andes do USA.

Od té doby Klaus Fuchs (od srpna 1942 držitel britského státního občanství) shromažďoval maximum informací, které se týkaly nejen jeho podílu na výzkumu, ale všeho, co se v souvislosti s atomovou bombou dozvěděl. Všechno pečlivě sepisoval do hlášení, která předával americkému styku „Raymondovi“ a ten je doručoval svému nadřízenému Anatoliji Jakovlevovi (oficiálně sovětskému vicekonzulovi v New Yorku). Za své služby odmítal převzít jakoukoli finanční odměnu.

Sám začal vypovídat

Po výbuších atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki byla mise anglických fyziků v USA ukončena. V malém anglickém městečku Harwellu nedaleko Londýna bylo mezitím zřízeno středisko pro jaderný výzkum, jehož úkolem bylo sestrojit vlastní atomovou bombu. V létě 1946 tam Fuchs převzal funkci šéfa oddělení pro teoretickou fyziku.

V dalším období jeho špionážní aktivita znatelně ochabla, až počátkem roku 1949 se sovětskou tajnou službou všechny styky přerušil. Sovětský svaz kromě toho už nebyl spojencem - a naopak, Velká Británie nebyla již pouze nalezeným útočištěm, ale stala se jeho domovem. Špióna z přesvědčení se zmocnily pochyby. „Dospěl jsem k bodu, kdy už jsem nemohl schvalovat politiku sovětské vlády a komunistické strany,“ uvedl Fuchs roku 1950 po svém zatčení.

V létě 1949 američtí kryptoanalytici rozluštili šifru, kterou Sověti používali za války, a mimo jiné objevili zprávu o pokrocích projektu Manhattan, sepsanou Klausem Fuchsem a odvysílanou do Moskvy ze sovětského konzulátu v New Yorku v roce 1944.

Text depeše však nemohl být jako důkaz použit - aby se Sověti nedověděli, že byl jejich kód rozluštěn. Protože se jiné, dostatečné důkazy nepodařilo opatřit, obrátili se Američané v září 1949 na britské kolegy. Jedinou možností, jak atomového špióna usvědčit a neohrozit přitom úspěch luštitelů kódu, bylo dosáhnout Fuchsova doznání.

To se nakonec v lednu 1950 podařilo inspektorovi MI5 Jamesu Skardonovi, který vědce pomocí jemného triku dokázal přimět ke zpovědi. „Byl jsem konfrontován s tím,“ řekl Fuchs ve svém doznání téměř vyčítavě, „že jsou důkazy o tom, že jsem v New Yorku předával informace. Byl jsem postaven před volbu: buď se doznat a zůstat v Harwellu, nebo ztratit místo.“

V přítomnosti jaderného fyzika Michaela Perrina (za války asistenta ředitele projektu Tube Alloys) se Klaus Fuchs v obsáhlé výpovědi doznal. Byla to zpověď, která neměla v dějinách tajných služeb obdoby. Fuchs prošel chronologicky osm let své výzvědné činnosti pro Sovětský svaz a diktoval do protokolu obsah předaných zpráv. Pokud si vzpomněl, řekl i kde a komu je předával.

Z anglického vězení do NDR

Teprve poté byl 2. února 1950 zatčen a již 1. března se konal proces. Trval pouze půldruhé hodiny. Podle britského práva Fuchs neprozradil atomová tajemství nepříteli, nýbrž spojenci. Nespáchal tudíž velezradu a mohl být proto potrestán jen káznicí. Dostal nejvyšší možný trest -14 let vězení.

V prosinci 1950 mu vláda odebrala britské státní občanství. Ve vězení strávil devět let šitím poštovních pytlů a později prací v knihovně. Za vzorné chování byl v červnu 1959 propuštěn. Uvažoval, že zůstane v Anglii, ale pochyboval, že by se mohl vrátit k vědě. Nakonec se rozhodl, že odletí do tehdejší Německé demokratické republiky, kde žil na penzi jeho 85letý otec.

Manželé Margarita a Klaus Fuchsovi (vpravo) v roce 1983 při rozhovoru se šéfem Stasi Markusem Wolfem

Manželé Margarita a Klaus Fuchsovi (vpravo) v roce 1983 při rozhovoru se šéfem Stasi Markusem Wolfem

FOTO: Repro z knihy Šéf špionáže v tajné válce

Po příletu na tiskové konferenci ve východním Berlíně řekl: „Byl jsem vždycky marxistou a chci pracovat pro novou společnost.“ Za několik dní dostal státní občanství NDR a přijal místo náměstka ředitele na Institutu pro jadernou fyziku v Rossendorfu poblíž Drážďan. Ještě v témže roce se oženil se svou někdejší studentskou láskou Margaritou Keilsonovou.

Pádu své ideologické vlasti se Klaus Fuchs nedožil. Zemřel v lednu 1988 a byl pochován s vojenskými poctami. Šéf východoněmecké Stasi Markus Wolf ve svých pamětech zaznamenal Fuchsova slova, která pronesl několik let před svým skonem: „Nepovažoval jsem se za špióna. Neměl jsem pocit, že se něčeho dopouštím, když jsem dal Moskvě k dispozici své utajované znalosti. Kdybych to neudělal, považoval bych to za trestuhodné zanedbání.“