Italia byla 106 metrů dlouhá poloztužená vzducholoď, na které podnikl její konstruktér a kapitán Umberto Nobile (1885–1978) výzkumné výpravy do severních polárních oblastí. Její maximální rychlost byla 113 km/h.

Při návratu z výpravy k severnímu pólu vzducholoď dne 25. května 1928 ztroskotala nedaleko Severovýchodní země, ostrova v Severním ledovém oceánu, který patří k norskému zámořskému území Špicberky.

„V roce 2008 jsem pod záštitou Akademie věd (AV ČR) uspořádal mezinárodní polární výpravu přímo do místa startu vzducholodě, Ny-Ålesundu na Špicberkách, a donesl tam pamětní desku připomínající tuto událost,“ prozradil Novinkám český polárník Václav Sůra, který se více než 20 let aktivně věnuje polárním výpravám.

Václav Sůra s norskou kolegyní a pamětní deskou

Václav Sůra s norskou kolegyní a pamětní deskou

FOTO: archív Roberta Ziky

Ukázka pamětní desky od Václava Sůry

Ukázka pamětní desky od Václava Sůry

FOTO: archív Václava Sůry

„Je to druhá nejseverněji umístěná česká pamětní deska na světě,“ doplnil. Ta nejsevernější česká pamětní deska je umístěna na hrobě polárníka a cestovatele Oty Kříže (zahynul 16. března 1874) na Zemi Františka Josefa, asi o 100 kilometrů severněji než Běhounkův památník.

Sůra se do Ny-Ålesundu vydal s jedním novozélandským a dvěma australskými polárníky u příležitosti 80. výročí letu Italie a 110. výročí Běhounkova narození, a to 13. března 2008. Na lyžích a se saněmi se vydali na 180kilometrovou dlouhou pouť do hlavního města souostroví Longyearbyenu přes tři zamrzlé fjordy.

Putování polárníka Sůry k místu ztroskotání

Putování polárníka Sůry k místu ztroskotání

FOTO: archív Václava Sůry

Měření radiace

Co se ale v roce 1928 konkrétně přihodilo? Ny-Ålesund je nejsevernější stále obydlená osada na Zemi na souostroví Špicberky. Z tohoto místa v zálivu Kings Bay se vydala na expedici na severní pól vzducholoď Umberta Nobileho. Mezi 16 členy posádky byl také tehdy 28letý český fyzik a spisovatel František Běhounek.

Je třeba zmínit, že projekt podpořil i italský fašistický vůdce a premiér Benito Mussolini (1883–1945), také z toho důvodu byla naprostá většina posádky italská.

František Běhounek v roce 1928

František Běhounek v roce 1928

FOTO: ČTK

Jak připomněl Robert Zika v Akademickém bulletinu, oficiálním časopisu AV ČR, Běhounek se zúčastnil již předchozí výpravy vzducholodi Norge. Tehdy však neletěl k pólu, zúčastnil se „jen“ pozemního výzkumu na Špicberkách. V gondole této vzducholodi byl jeho přístroj na měření vodivosti vzduchu.

Dne 11. května 1926 posádka Norge jako první v historii přeletěla severní pól a prokázala, že na něm neleží pevnina. Vyvrátila tak různé hypotézy o fyzikálních anomáliích v tamní atmosféře.

Vzducholoď Norge

Vzducholoď Norge

FOTO: Profimedia.cz

Upomínka na let lodi Norge, která dobyla severní pól v roce 1926.

Upomínka na let lodi Norge, která dobyla severní pól v roce 1926.

FOTO: archív Václava Sůry

Vzducholoď Italia měla polární oblast důkladněji prozkoumat. Vědci zde chtěli především změřit úroveň radiace. Běhounek, který se radiologii věnoval jak v rámci studia na Univerzitě Karlově v Praze, tak ve Francii pod vedením Marie Curie-Skłodowské, slavné francouzské vědkyně polského původu, prováděl výzkum přímo na palubě vzducholodi.

Běhounkův přístroj havárii vydržel

Italia vzlétla z Ny-Ålesundu 23. května 1928, téměř přesně dva roky poté, co nad pólem přelétla Norge. Následujícího dne k pólu doletěla, jenže zakotvit se jí kvůli větrné bouři nepodařilo. Na plášti se vytvořila silná vrstva ledu, která loď táhla k zemi a zřejmě zavinila, že na zpáteční cestě – dva dny poté – zatížena námrazou ztroskotala na ledové kře asi 100 kilometrů severně od Severovýchodní země.

„Pád vzducholodi nastal 25. května. Start byl 23. května od stožáru, který můžeme vidět na fotce. Stále tam v Arktidě stojí,“ přidal se Sůra.

Odsud Italia odstartovala na svou poslední cestu.

Odsud Italia odstartovala na svou poslední cestu.

FOTO: archív Václava Sůry

Kromě Nobileho, který byl i přes své protesty zachráněn 23. června, přežívali trosečníci dlouhých 48 dní na kře v Severním ledovém oceánu, než je 12. července zachránil ruský ledoborec Krasin. Do té doby se zachráncům podařilo z letadel shodit pouze zásoby jídla a teplé oblečení – naštěstí se podařilo zachránit vysílačku. Bezprostředně zahynulo sedm členů posádky.

Umberto Nobile a maskot výpravy: fena Titina. Tu se rovněž povedlo zachránit.

Umberto Nobile a maskot výpravy: fena Titina. Tu se rovněž povedlo zachránit.

FOTO: Profimedia.cz

Generál Nobile po záchraně

Generál Nobile po záchraně

FOTO: Profimedia.cz

Běhounek byl na palubě jako vědec. Jako první na světě tam prováděl měření elektrické vodivosti atmosféry v polárních oblastech. Jeho vlastní měřící přístroj přežil i pád vzducholodi a on sám na kře pokračoval ve svých měřeních. „Nobile na něj vzpomíná i v jedné knize, jak mu jeho měření dodávalo optimismus a víru v záchranu,“ uvedl polárník.

Tragický konec i pro slavného Amundsena

Proč se pamětní mohyla v Ny-Ålesundu jmenuje Osm křížů, když obětí pádu bylo sedm? Ze vzducholodě jich totiž nakonec bylo osm, onen osmý kříž připomíná smrt dalšího člena posádky, švédského meteorologa Finna Malmgrena (1895–1928), který zahynul později, když se vydal hledat pomoc.

Roald Amundsen, člověk, který jako první dosáhl jižního pólu (v roce 1911).

Roald Amundsen, člověk, který jako první dosáhl jižního pólu (v roce 1911).

FOTO: Profimedia.cz

Křížů by ale mohlo být více: zejména za norského národního hrdinu, polárního badatele a cestovatele Roalda Amundsena (1872–1928), jenž se 18. června vydal z Tromsø hydroplánem na pomoc této výpravě. I proto, že dobře znal Nobileho – byť si příliš nerozuměli a od společného letu na Norge byli rivaly.

„Na Špicberky bohužel nedoletěl. Jeho letoun se ztratil v mlze a zřítil se do Barentsova moře. Přesné místo Amundsenova ztroskotání hledají Norové dodnes, třebaže i on má v oblasti svůj samostatný pomník,“ napsal Zika, dříve člen Zahraničního odboru Kanceláře AV ČR.

Expedice Italia

Expedice Italia

FOTO: archív Václava Sůry

„Pomník posádce vzducholodi Italia není jen mementem jedné dávné tragédie či místem setkávání kladečů věnců, ale viditelná stopa po tom nejlepším z české a evropské vědecké tradice. Je to hold všem, kteří v sobě našli odvahu udělat krok do neznáma,“ uzavřel tento příběh.

Výzkum vesmírného záření i rakoviny

Běhounkova cesta vedla přes dobrodružství na severním pólu k rozsáhlému výzkumu v daném oboru. Poznatky z polárních oblastí zúročil v habilitační práci Šířkový efekt kosmického záření. Obecně se zabýval výzkumem elektřiny a kosmického záření v polárních oblastech. Cestu a ztroskotání popsal v knize Trosečníci na kře ledové, později přepracované jako Trosečníci polárního moře.

A jeho další kariéra? Ve Státním radiologickém ústavu se věnoval výzkumu dozimetrie a hygieny práce s ionizujícím zářením, vytvářel československé normy pro práci s radioaktivními látkami, budoval observatoř pro studium atmosférické elektřiny na Štrbském Plese, zkoumal i rakovinu v Onkologickém ústavu v Praze na Bulovce.

František Běhounek

František Běhounek

FOTO: Iljič Holoubek, ČTK

Do konce života vedl Laboratoř radiologické dozimetrie ČSAV. Vedle výzkumné práce se věnoval i studentům na Matematicko-fyzikální fakultě UK a na Fakultě jaderné fyziky ČVUT. Působil rovněž v řadě mezinárodních organizací, mimo jiné i při OSN.

Ironií osudu je, že výprava, jejíž byl před 90 lety důležitou součástí, je dodneška alespoň trochu všeobecně známá v podstatě jen proto, že skončila ztroskotáním...