Slova o zničení dopisu po přečtení uzavírala pasáž, v níž London vylíčil svůj třetí pokus o sebevraždu, a pocházejí z motáku, který tajně předal 1. února 1954 manželce, když jej toho dne směla i se třemi dětmi navštívit v ruzyňské věznici.

Koncem května Lise Londonová v obdobné situaci převzala i druhý moták – oba byly psané ve francouzštině na cigaretových papírcích –, ale manželovo přání ani tentokrát nesplnila.

Naopak, v říjnu 1954 oba motáky čítající po přepisu 54 stran o tom, co Artur London ve vězení prožil, propašovala do Francie a ty posléze posloužily jako důležitý pramen ke knize, kterou společně o 14 let později napsali.

Jmenovala se Doznání (s podtitulem V soukolí pražského procesu) a ve Francii byla vydána v prosinci 1968. Stala se bestsellerem tamějšího knižního trhu a předlohou neméně úspěšného filmu natočeného podle scénáře Jorgeho Semprúna režisérem Costou-Gavrasem s Yvesem Montandem a Simone Signoretovou v hlavních rolích.

České vydání Doznání vyšlo za dramatických okolností v roce 1969, ale nastupující normalizátoři knihu zakázali distribuovat.

Artur London s francouzským vydáním protokolu procesu s „protistátním spikleneckým centrem“

Artur London s francouzským vydáním protokolu procesu s „protistátním spikleneckým centrem“

FOTO: archív M. Šišky

Mezi čtenáře se tehdy dostalo pouze necelých 1500 výtisků a znovu u nás vyšla až v roce 1990. Letos 1. února uplynulo již 103 let od narození Artura Londona, který svým jedinečným svědectvím – detailním popisem výslechů, přípravy procesu i dobového politického zákulisí – přispěl k pochopení jedné z nejméně srozumitelných součástí našich moderních dějin.

Netušil, z čeho je obviněn

Když byl Artur London 28. ledna 1951 zatčen příslušníky StB, v první chvíli se domníval, že se dostal do rukou nějaké bandě kontrarevolucionářů. Tak na něho zapůsobila hrubost a gangsterský způsob zatčení. Následovaly dny s pouty na rukou, výslechy ve dne v noci, bití, urážky, nadávky. Vše bylo zaměřeno k jedinému cíli: zlomit ho.

„Byl jsem zatčen několikrát za první republiky, pak ve Francii za okupace,“ píše ve svém Doznání, „poznal jsem výslechy protiteroristické brigády v Paříži a prožil koncentrák v Mauthausenu, ale to vše bylo dětskou hrou proti organizovanému nedostatku spánku, tomu pekelnému mučidlu, které člověku odnímá možnost myšlení a dělá z něho zvíře ovládané pudem sebezáchovy. Nemluvě o tom, že i ostatní fyzické i duševní mučení je tu dovedeno k dokonalosti. Například nepřetržitá chůze.“

Jste tady z vážných důvodů. Strana nařídila vaše zatčení a pověřila nás, abychom vás vyslýchali. Vaším úkolem je pomoci pravdě.

Marně se London dovolával těch, s nimiž se dobře znal. Dlouho vůbec netušil, z čeho je obviňován. Neustále od vyšetřovatelů slyšel: „Přiznejte se ke své zrádcovské činnosti, vše je marné, ostatní se již přiznali, vaše zapírání nemá význam.“ Teprve později pochopil, že má být usvědčen jako hlava jakéhosi trockistického spiknutí bývalých španěláků.

Zničíme tě, ať se přiznáš nebo ne!

Další týdny London ve vězení prožíval těžké duševní konflikty vyvolané abnormální a pro něj zcela nepochopitelnou situací, v níž se ocitl. On, syn zakládajícího člena KSČ, sám vstoupivší do komunistické strany již v osmnácti letech a od roku 1932 neznající prakticky nic jiného než práci tzv. profesionálního revolucionáře, se nyní sám nachází v komunistickém vězení!

„Muži, kteří stojí proti mně, jednají ve jménu strany, ve jménu Sovětského svazu,“ čteme v Doznání a London se ptá v intencích ideologie, kterou vyznával:

„Může se člověk bít s takovým protivníkem? Každé mé gesto, každé moje odmítnutí ‚přiznat se‘ je vykládáno jako pokračování v boji proti straně, jako postoj zatvrzelého nepřítele. Je snadné bojovat proti nepříteli, jehož člověk zná. V boji proti třídnímu nepříteli nebo nacistickým okupantům je hrdinství přirozené. Ve svém mládí, ve Španělsku, v ilegalitě, před policií, ve vězeních a v koncentrácích jsem vždycky osvědčil odvahu. Avšak tady se nacházím z vůle strany. A byl to člen politického byra, který mi řekl: ,Zničíme tě, ať se přiznáš nebo ne!‘“

Láska na celý život

Artur London se narodil v Ostravě 1. února 1915. V židovské rodině byl čtvrtým potomkem Emila Londona, o rok později přišla na svět ještě druhá sestra Julie. Otec, který se šťastně vrátil z první světové války, živil v letech krize s mizerným dělnickým platem sedm krků.

Přitom se aktivně pouštěl do politické činnosti. Často chodil na schůze socialistické levice a psal články do jejího tisku. „Po otcově boku jsem se zúčastnil prvních pouličních manifestací, svou dětskou rukou v jeho ruce,“ vzpomínal později Artur London.

„Ukázal mi cestu, po které jsem přišel do komunistické mládeže. S kamarády jsme pak dělali všechno: rozšiřovali letáky, psali jsme na zdi, vylepovali plakáty, dělali jsme nábor a vytvářeli další skupiny.“

Artur London (vlevo) ještě jako náměstek ministra zahraničí s francouzským komunistou Raulem Calasem.

Artur London (vlevo) ještě jako náměstek ministra zahraničí s francouzským komunistou Raulem Calasem.

FOTO: Josef Novák, ČTK

Již ve čtrnácti letech se London poprvé seznámil s vězením, v sedmnácti podruhé. Po hladovce byl sice z preventivní vazby propuštěn, ale hrozil mu soud a několikaletý trest vězení. Z příkazu vedení KSČ proto přešel do ilegality a v lednu 1934 s falešnými doklady na jméno Gerhard Baum tajně odcestoval do Moskvy, kde začal působit v mládežnické sekci Komunistické internacionály.

Ve stejném roce přijela do ústředí Kominterny pracovat jako stenografka také mladičká Lise Ricolová (budoucí Londonova manželka, 1916–2012), původem Španělka, ale narozená ve Francii, kam se rodiče v roce 1900 vystěhovali.

V roce 2003 v jednom rozhovoru v českém tisku uvedla: „Byla jsem tehdy už poprvé vdaná. Můj muž Auguste Delaune studoval na leninské škole v Moskvě, ale sotva jsem tam přijela, byl odvolán do Barcelony… Arturovi se tenkrát říkalo Gérard, což už mu zůstalo. Zaujal mne na první pohled. Jako všichni Češi, co tenkrát v Moskvě pobývali, plynně mluvil francouzsky, byl zábavný, vtipný. Prostě to byla láska na celý život. Mně bylo osmnáct, jemu devatenáct. Po roce jsme se rozhodli spolu žít.“

Domů se vrátil po 14 letech

V roce 1937 byli manželé Londonovi posláni do Španělska, kde se připojili k mezinárodním brigádám v době začínající občanské války. Po porážce Španělské republiky je Artur převezen do Francie, schovaný v kufru auta komunistického poslance Raymonda Guyota, svého švagra.

Je využíván pro práci mezi čs. dobrovolníky a od léta 1939 se v Paříži stará o členy vedení KSČ, kteří emigrovali po březnové okupaci Československa. Od té doby měl klíčové postavení ve vztazích mezi aparátem KSČ a FKS (Francouzské komunistické strany).

London měl štěstí. Byl jedním z trojice mezi čtrnácti odsouzenými, kteří nedostali při monstrprocesu provaz, ale ‚pouze‘ doživotí.

Po nacistické okupaci Francie vstoupili oba manželé do francouzského odboje. Koncem roku 1941 byl London vedením FKS jmenován vedoucím „pro rozkladnou politickou a sabotážní činnost v německé okupační armádě“. V srpnu 1942 však byl zatčen, odsouzen a později deportován do koncentračního tábora v Mauthausenu.

Vichistickými úřady byla v roce 1942 zatčena také Lise Londonová a za vedení ženské odbojové skupiny jí hrozil trest smrti. Jak řekla ve vzpomínaném rozhovoru, život jí zachránilo těhotenství: „Naštěstí mě nechali dítě donosit, rodila jsem ve vězení, syn Gérard putoval k matce, já v roce 1944 do Ravensbrücku.“

Po válce zůstali se souhlasem vedení obou komunistických stran ve Francii. London organizoval repatriaci a později působil v čs. informační kanceláři při velvyslanectví.

Počátkem roku 1947 se mu obnovila tuberkulóza, kterou si již předtím několikrát léčil, a odjel na několikaměsíční ozdravný pobyt do Švýcarska. Po léčení měl nastoupit jako legační rada na čs. velvyslanectví v Paříži. Avšak právě v tom čase se ve francouzském i švýcarském tisku objevují články, v nichž se o Londonovi neskrývaně psalo jako o „agentu Informbyra“. Důsledkem toho bylo, že mu francouzské úřady nedaly vízum.

S manželkou a dvěma dětmi přijíždí tedy na sklonku roku 1948 do poúnorového Československa. Do vlasti se vrátil po 14 letech. Počátkem příštího roku začal pracovat jako náměstek ministra zahraničních věcí Vladimíra Clementise a podléhalo mu kádrové oddělení. V plném proudu byla čistka ministerstva a diplomatického sboru a současně školení nových „spolehlivých“ lidi.

Vaším úkolem je pomoci pravdě

Na jaře 1947 byli z koaličních vlád ve Francii a Itálii z různých důvodů vypuzeni komunisté. Ve snaze zvrátit zhoršující se poměr sil bylo z vůle Moskvy v září 1947 vytvořeno Informační byro komunistických a dělnických stran – jako jeden z nástrojů formování sovětského mocenského bloku.

Klíčové jednání Informbyra se uskutečnilo v červnu 1948. Přítomní ze svého středu vyloučili jugoslávské komunisty, přijali Stalinovu tezi o zostřování třídního boje při budování socialismu spojenou v praxi s odhalováním nepřátel i ve vlastních stranách a prohlásili za rozhodující měřítko věrnosti socialismu vztah k Sovětskému svazu.

Tlak na „odhalování nepřátel“ zesílil v souvislosti s budapešťským procesem s Lászlóem Rajkem na podzim 1949. Tohoto ministra znal London ze svého působení v mezinárodních brigádách. Současně bylo oznámeno, že Rajk byl ve spojení s údajným špiónem Noelem Fieldem.

Právě s tím Fieldem, který shodou okolností vedl v roce 1947 ve Švýcarsku jednu dobročinnou organizaci a pomáhal financovat tehdejší Londonovo léčení. Za několik týdnů byl London poprvé předvolán, aby se vyzpovídal ze svých styků s osobami na seznamu, který vyhotovila ve spojitosti s Rajkovým případem maďarská státní bezpečnost. London znal všechna ta jména ze Španělska, někteří z nich už byli zatčeni…

Na ruzyňském letišti v květnu 1950. Vlevo náměstek ministra zahraničí Artur London, vedle něho tehdejší člen ÚV KSČ Jiří Hendrych. Zcela vpravo Lise Londonová.

Na ruzyňském letišti v květnu 1950. Vlevo náměstek ministra zahraničí Artur London, vedle něho tehdejší člen ÚV KSČ Jiří Hendrych. Zcela vpravo Lise Londonová.

FOTO: Josef Novák, ČTK

V dalších měsících nepříjemné výslechy pokračovaly. Také mu někdo prohledal pracovnu a vypáčil stůl. Známí se mu začali vyhýbat. Kruh se uzavřel na konci ledna 1951. Na cestě domů zatarasily jeho autu v úzké Toskánské ulici dva vozy cestu a náměstek ministra zahraničí skončil spoutaný a se zavázanýma očima v Ruzyni.

Po dalších 24 hodinách se ocitl na zámku v Kolodějích. Tam při prvním výslechu uslyšel:

„Jste tady z vážných důvodů. Strana nařídila vaše zatčení a pověřila nás, abychom vás vyslýchali. Jde o mezinárodní špionážní aféru a zradu proti Sovětskému svazu a lidovým demokraciím. Vaším úkolem je pomoci pravdě. Nejste sám, kdo byl zatčen. S vámi je zapletena do této záležitosti řada vysoce postavených osob. Nemůžete počítat s žádnou pomocí. Jste už dost dlouho ve straně a já vás vyzývám, abyste pomohl Sovětskému svazu a naší straně. Chcete učinit nějaké prohlášení? Můžete něco vypovědět o Fieldovi a o nepřátelské činnosti dobrovolníků v mezinárodních brigádách?“

Lise uvěřila, že je Artur vinný

Součinností fyzického a psychického tlaku se vyšetřovatelům podařilo u většiny vězňů vyvolat psychologický zlom, jenž byl nezbytným předpokladem úspěšnosti procesu. Téměř u všech jako klíčový bod vystupoval poznatek, že ve vyšetřování nejde o pravdu a vyvracení nesprávných obvinění, ale o „výrobu zločinců“, a hlavně o život.

Většina vězňů se rozhodovala mezi týráním a vynuceným doznáním. Uvědomovali si, že trvalý odpor povede k nelidskému utrpení, zatímco nepravdivé doznání jim ulehčí pobyt ve vězení aspoň natolik, že zůstane naděje na přežití.

Artur London „se přiznal“ po šesti měsících. Vyšetřující mašinerie využila jeho kontaktů s Fieldem a udělala z něho špióna. Stejnou technikou mu přišili titoismus a postupně i mnohé další hříchy. Podle prvního scénáře měl London figurovat v procesu s interbrigadisty – a jako Žid měl stát v jeho čele –, ale jak se koncepce inscenovaného procesu vyvíjela, měnila se i jeho role, až skončil jako člen „protistátního spikleneckého centra“.

A měl štěstí. Byl jedním z trojice mezi čtrnácti odsouzenými, kteří nedostali při monstrprocesu provaz, ale „pouze“ doživotí. Soudní jednání bylo přenášeno rozhlasem. S napětím ho poslouchala i Lise Londonová – a uvěřila, že její manžel je vinen. „Nemohla jsem si představit, že člověka, jako byl on, můžou donutit říci, co není pravda,“ opakovala později v mnoha novinářských rozhovorech.

Dopis Gottwaldovi a žádost o rozvod

Lise ihned napsala dopis Gottwaldovi: „Vyslechla jsem jeho doznání, má naděje se zhroutila: můj manžel není obětí, nýbrž zrádce strany, zrádcem své země. Rána je těžká… Ale jako komunistka si musím blahopřát v zájmu československého lidu a světového míru, že protistátní špionážní centrum bylo odhaleno, a připojit se ke všem poctivým lidem země, kteří žádají spravedlivý trest pro zrádce, které soudíte.“

Ještě v průběhu procesu podala žádost o rozvod. Vzala ji zpět poté, kdy mohla manžela v dubnu 1953 poprvé ve vězení navštívit a dověděla se z jeho úst pravdu. Když měla později v rukou jeho motáky, odjela na podzim 1954 i s dětmi do Francie a s pomocí Raymonda Guyota a Maurice Thoreze zahájila boj o manželovo propuštění.

Manželé Londonovi v roce 1968 při návštěvě Československa

Manželé Londonovi v roce 1968 při návštěvě Československa

FOTO: archív M. Šišky

Sám Artur London mezitím svou vynucenou výpověď popřel, z leopoldovské věznice byl převezen na Pankrác a v červenci 1955 do plicního sanatoria v Pleši, kde bylo zajištěno jeho léčení. Byla ustavena tzv. Barákova vyšetřovací komise, pro kterou London napsal 400stránkovou zprávu.

Ačkoli platil příkaz politbyra „nedotýkat se Slánského procesu“, komise nakonec našla šalamounské řešení a vyjmula Londonův případ z pilířů konstrukce, aniž by se stavba „procesu s centrem“ zhroutila. V únoru 1956 byl usnesením prezidia Nejvyššího soudu zproštěn viny, rozsudek nad ním byl zrušen a v červenci 1956 mu sekretariát ÚV KSČ vrátil členství ve straně.

V roce 1963 se přestěhoval i s rodinou do Francie a do konce svého života (1986) se angažoval v institucích bojujících za lidská práva, svobodu a sociální spravedlnost.

Nikdy proti straně

Londonovo svědectví „ze střev strany“ nebylo tehdy v komunistickém hnutí přijato pouze kladně. I někteří jeho přátelé z odboje Doznání odmítali jako škodlivé. Kritici z jiného politického spektra mu vytýkali, že zůstává příliš v zajetí komunistické ideologie, a hlavně to, že v knize vůbec nemluvil o mnohem početnějších represích nekomunistů ani o vlastní stalinské minulosti.

London oponentům vysvětloval, že Doznání psal s úmyslem odhalit tvář stalinského systému, a především proto, aby se už podobný proces nemohl opakovat.
Současně se netajil tím, že i po svých drastických zkušenostech zůstal členem komunistické strany a věřil v reformovatelnost komunistického systému. Byl přesvědčen, že socialismus není jenom znetvořený utopický ideál, ale skutečná možnost lidštějšího světa.

„Jsem stále komunistou,“ řekl v roce 1968 v rozhovoru s listem Nouvel Observateur. „Ani v oněch zlých dobách jsem se nemohl postavit proti straně. Ale strana pro mne nebyl Gottwald nebo Stalin, ale milióny komunistů i nekomunistů, kteří bojovali za ideál socialismu, za lepší společnost.“