Co se dělo ve 20. a 30. letech minulého století na našich hranicích, to si umíme dnes představit jen stěží. Rozhraničovací práce zahrnovaly odborné činnosti, jejichž cílem bylo stanovení československých státních hranic v terénu i na papíře.

Stanovením podrobného průběhu hraniční čáry s veškerým šetřením, vyznačením hranice v přírodě i v hraniční dokumentaci se pověřily mezinárodní delimitační komise.

Václav Roubík, sekční šéf tehdejšího ministerstva veřejných prací, československý komisař pro hraniční věci a otec československých (prvorepublikových) státních hranic

Václav Roubík, sekční šéf tehdejšího ministerstva veřejných prací, československý komisař pro hraniční věci a otec československých (prvorepublikových) státních hranic

FOTO: archív autora

Komise byly určené pro každou hranici zvlášť. Každou komisi tvořilo sedm členů – zástupci (komisaři) dohodových států (po jednom z každého tohoto státu: Francie, Velká Británie, Itálie, Japonsko a USA) a zástupci přímo zúčastněných států na státní hranici. Předsedou komise byl vždy představitel jedné z velmocí. Tímto si velmoci zajistily v komisích i v jejich práci jednoznačný vliv.

Rozhodla většina hlasů

Postup při určování průběhu hraniční čáry byl takový, že komisaři zúčastněných států předložili vedoucímu komise své návrhy na vedení hranice. Na základě zjištěných dat techniky-zeměměřiči se vyhotovené návrhy staly předmětem zkoumání komisí, která rozhodla pro ten či onen návrh. Vyloučena nebyla ani možnost, že dohodoví komisaři vyhledali vlastní (třetí) řešení.

Delimitační komise na československo-polské hranici tvořená dohodovými komisaři (Francie, Velká Británie, Itálie, Japonsko) a zástupcem z každého státu

Delimitační komise na československo-polské hranici tvořená dohodovými komisaři (Francie, Velká Británie, Itálie, Japonsko) a zástupcem z každého státu

FOTO: archív autora

O návrzích se hlasovalo a rozhodla prostá většina hlasů. V případě rovnosti hlasů měl vedoucí komise právo použití druhého hlasu, kterým celou věc rozhodl. Na základě této systematické práce komise byly v podstatě vyřešeny všechny hraniční otázky kromě takzvaných samostatných kauz, které musely být rozhodnuty specifickými mezinárodními institucemi, případně se jejich řešení značně protáhlo.

Polní práce a kvalita čs. zeměměřičů

Po odhlasování hraniční čáry delimitační komisí nastala hlavní fáze rozhraničovacích prací (polní práce), a to technické práce, vytyčení, vymezníkování a zaměření hranice. Každá hranice se rozdělila na pracovní úseky, které byly obsazeny pracovními skupinami. Polní práce se prováděly nepřetržitě – s přestávkami jen v zimních měsících.

V období polních prací, trvajících dva až tři roky, se ukázala vysoká úroveň československých zeměměřičů, kterým byla většina prací svěřena.

Doprava hraničního kamene na hranici s Polskem

Doprava hraničního kamene na hranici s Polskem

FOTO: archív autora

Je třeba si uvědomit, že státní hranice byly (a jsou) vedeny po většině přirozenými horskými útvary, v území neschůdném a řídce obydleném (navíc řada příhraničních území, pokud jimi protéká nějaký potůček či říčka, byla a je i nadále takto mezinárodně rozdělována - pozn. red.).

Následkem toho se naskýtaly nekonečné obtíže v samotných pracích i dopravě potřebných hmot. V mnohých úsecích byli správci skupin po dlouhou dobu odříznuti od styku s ostatním světem, byli nuceni odpírat si po týdny a měsíce i ty nejvšednější existenční potřeby, ve všem byli odkázáni na primitivní prostředky daného okolí.

Poměrně málo bylo těch, jimž připadly úseky snadněji přístupné, tedy poblíž větších míst a komunikací. V některých částech hranic – zejména s Polskem a Rumunskem – bylo provedení nutných prací možné jedině postavením či adaptováním (horských) chat, které byly pak jediným možným útočištěm. Zároveň bylo třeba podávat stoprocentní výkony a hájit československé zájmy při řešení mnohých nejasností.

Téměř každý lom byl označen mezníkem

Do hraniční čáry byly nejprve zaraženy kolíky, později byla místa osazena hraničními mezníky. V zásadě každý lom hraniční čáry byl označen mezníkem, přičemž nejdůležitější podmínkou bylo, aby z každého mezníku byly viditelné oba sousední. Pro všechny hranice byly přijaty mezníky stejných typů – kromě trojstátních hraničních znaků monumentálnějších typů.

Úprava cesty pro dopravu hraničních kamenů na hranici s Polskem

Úprava cesty pro dopravu hraničních kamenů na hranici s Polskem

FOTO: archív autora

K označení vodních toků se užilo polygonálních kamenů vesměs ve tvaru hranolu. V některých partiích na hranicích, zejména pak v bažinách, posloužily dubové kůly. Doprava mezníků byla obtížným problémem, zvláště v horských úsecích hranice československo-polské a československo-rumunské, kde pro naprostý nedostatek cest se tyto cesty musely nejprve zřídit. Lze usoudit, že v horském terénu, kde převládaly skály, byly hraniční znaky vtesány do těchto přírodních útvarů. Díky tomu se na dopravě ušetřilo.

Toto bylo tou nejnáročnější fází stanovení nových československých hranic, nepočítaje další měřické a topografické práce, vyhotovení hraničních dokumentů a map – a v konečné fázi přijetí hraničních smluv mezi zúčastněnými státy.

Více o rozhraničení našich hranic a další historii je zde.