Hlavní obsah

Madame Curie usmrtil prvek, který objevila

Právo, Lenka Bobíková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Marie Curie-Sklodowská (7. listopadu 1867 – 4. července 1934) byla neobyčejná žena. Skromná, houževnatá, vytrvalá. Dvojnásobnou nositelku Nobelovy ceny by nikdo nehledal v téhle drobné, nenápadné paní. Albert Einstein o ní jednou prohlásil: „Paní Curieová je ze všech slavných osobností jediná, kterou nezkazila sláva.”

Foto: Profimedia.cz

Marie Curie-Sklodowská byla mimořádná žena.

Článek

Její charakter zformovaly těžké začátky. Dcera z kantorské rodiny, jejíž otec přednášel matematiku a fyziku na různých školách ve Varšavě a matka působila také jako učitelka, měla ještě čtyři sourozence a všichni toužili po vzdělání. Polské království, v němž Marie vyrostla, patřilo k carské ruské říši. Jeho snahy znovu získat národní samostatnost byly krvavě potlačeny v hrdinských povstáních v letech 1830 a 1863. A carská vláda vytvořila v podmaněném Polsku hustou síť svých špehů.

Zvlášť přísně se dohlíželo na polské soukromé školy. Ve státních se vyučovalo pouze rusky. Sklodowští vystupovali jako zapálení vlastenci a kvůli tomu ztratil Mariin otec Wladyslaw postavení a plat školního rady a musel opustit služební byt. Marie se brzy spojila s vlasteneckým podzemním hnutím a hrdě se k němu hlásila. Ve studiu na státním gymnáziu ji nikdo nepředstihl. Plynně mluvila čtyřmi jazyky – rusky, francouzsky, německy a anglicky.

Největší její sen představovalo naslouchání výkladům o fyzice a chemii na vysoké škole v Paříži. V Polsku však ženy k vysokoškolskému vzdělání přístup neměly. Své zahraniční plány ale musela odložit – nedostávalo se peněz. Budoucí držitelka Nobelovy ceny problém vyřešila po svém. Marie navrhla rodině, aby do vytoužené Paříže nejprve odjela její sestra Broňa, která se chtěla stát lékařkou. Rozhodla se, že ji bude finančně podporovat. Začala soukromě učit matematiku, fyziku a francouzštinu, a navíc tajně rozšiřovala literaturu v polském jazyce. Práce ji nudila a přinášela zklamání – děti bohatých rodičů nejevily o vzdělání zájem.

Aš táhnou k čertu!

K tomu zakusila i osobní rozčarování. Jeden čas pracovala jako guvernantka v Plocké gubernii u manželů Zorawských a zamilovala se do jejich syna Kazimierze. I mladého muže pohledná, zlatovlasá guvernantka, která výborně tančila, jezdila na koni, bruslila a veslovala, okouzlila. Ne tak jeho rodiče – učitelka byla Marie vynikající, jako manželka budoucího pána domu nepřijatelná. Mládenec rodičům ustoupil a dívky se vzdal. Rozčilená a z hloubi duše uražená napsala: „Člověk si doopravdy udělá nevalné mínění o mužích! Když se nechtějí oženit s chudými děvčaty, ať táhnou k čertu! Nikdo je neprosí!"

Netušila, že pro její pozdější život odmítnutí představovalo výhru. Zakopat se v Plocké gubernii by znamenalo konec velkých plánů. A jejich uskutečnění se blížilo. Ve svých čtyřiadvaceti letech mohla Marie konečně odcestovat na přírodovědeckou fakultu pařížské Sorbonny.

Foto: Profimedia.cz

Vědkyně ve své pařížské laboratoři

Geniální ženy jsou vzácné

V Paříži slečna Sklodowská nejprve bydlela u své sestry lékařky, provdané Dluské. Dluští zbožňovali zábavy, večer co večer je navštěvovali jiní Poláci, popíjeli čaj a jedli k němu koláče. Denně přijímali pacienty. Marii rušný život rozčiloval. Potřebovala studovat a neměla klid. Proto si našla byt v Latinské čtvrti – pokojík bez kamen, světla i vody. Dostávala jen 40 rublů měsíčně jako příspěvek od otce, což umožňovalo utratit pouhé tři franky denně. Skutečnost, že musí chodit pěšky, protože jízda omnibusem je drahá, a nemá takřka na jídlo, jí nevadila: „Tento v jistém smyslu těžký život měl pro mě mnoho půvabů. Zajišťoval mi silný pocit svobody a nezávislosti."

Při diplomových zkouškách z fyziky v roce 1893 se umístila jako první, v roce 1894 zaujala místo druhé. Mladičká studentka získala i polské zahraniční stipendium a mohla se připravovat na doktorát. Navíc Společnost pro podporu národního průmyslu si u Marie objednala studii o magnetických vlastnostech různých druhů oceli. Chtěla se s někým o práci poradit, a tak zašla v roce 1894 za mladým nadějným francouzským vědcem Pierrem Curiem.

Věnoval se experimentální fyzice a zasloužil se především o výzkum elektrických vlastností krystalů, které vedly k odhalení souvislosti mezi magnetismem a teplotou. Dívku z Polska ihned nadchl: „Když jsem vstoupila, stál Pierre Curie mezi dveřmi na balkón. Vypadal mladě – a to už mu bylo pětatřicet. Byl vysoký. Zaujal mě jeho jasný pohled a jistá nedbalost v držení těla." Tmavovlasý Pierre si kdysi zapsal: „Žena miluje život pro život víc než muž – geniální ženy jsou vzácné."

Nehodlal se ženit a starat se o manželku – toužil jen po vědecké práci. Popelavě plavá Marie projela jeho předsevzetím coby blesk a zanechala stejně pustošivou stopu. Zamiloval se do ní jako kralevic v pohádce do obrazu.

Evropský program Marie Curie financoval už 50 000 výzkumných pracovníků

Věda a školy

Zvládla Irenku i vědu

Pierra fascinovala Mariina touha po vědění. Začal ji navštěvovat, zvát k rodičům a nabídl dívce sňatek. Ona byla na rozpacích – stále ještě uvažovala o návratu do Polska a svatba s Francouzem by znamenala Paříž do konce života. Nakonec ji nápadník udolal a ani jeden z nich nelitoval. Vzali se 26. července 1895 a na svatební cestu si vyjeli na kolech po Francii. Obědvali chleba se sýrem, broskve, třešně, stavovali se v nejrůznějších malých penziónech.

Po návratu se nastěhovali v ulici Glaciére do prostého bytu. Oba zavrhli kvůli práci návštěvy a ani si neopatřili nábytek – na oprašování neměli čas. Marie se naučila vařit – jinak by nejedl ani jeden. V druhém roce manželství otěhotněla a porodila dceru Irène. Zvládla obojí – Irenku i vědu. A blížil se první velký objev. V roce 1896 začátkem ledna rozeslal německý fyzik Wilhelm Conrad Röntgen zvláštní výtisky své práce o objevu paprsků X kolegům, které znal. Mimo jiné zhotovil jeden z prvních rentgenových snímků v dějinách – vyfotografoval štíhlou ruku své manželky Betty, levici s velkým prstenem na prsteníku, která ohromila svět. Každý na ní mohl rozpoznat i měkké části.

Röntgenův objev inspiroval francouzského vědce Henriho Poincarého k pátrání, nevysílají-li fluorescentní látky záření podobné Röntgenovým paprskům. O totéž se zajímal i Henri Becquerel (francouzský fyzik, nositel Nobelovy ceny 1903 za objev přirozené radioaktivity, pozn. red.) a zkoušel soli „vzácného" kovu – uranu. A objevil podivnou věc – uranové soli vysílaly spontánně, bez působení světla, paprsky neznámé povahy. Rozbíhaly se z uranu, i když ležel dlouhou dobu v temnotě. Marie Curieová je později označila jako radioaktivitu a vyzařující látky pojmenovala radioaktivními prvky. Manželé Curieovi se o tuto problematiku také zajímali a stala se jim osudnou.

Foto: Profimedia.cz

Manželé Curieovi trávili celé dny v laboratoři.

Bývala k smrti unavena

Marie později vzpomínala: „Pracovali jsme v obyčejné kolně, neměli jsme ani frank, neměli jsme laboratoř ani žádnou pomocnou sílu na provádění nejhrubších a velmi namáhavých prací. Někdy jsem musela po celé dny sama míchat vařící směs v kotli železnou tyčí, dlouhou skoro jako já! Bývala jsem k smrti unavena." Práce se protáhla na celé čtyři roky. Oba manžele úplně pohltila.

Počátkem roku 1898 přineslo jejich bádání pozoruhodný výsledek. Marie došla k přesvědčení, že podobné paprsky jako uran vysílá thorium. Zároveň hledali s Pierrem další prvek. Objevili jej v červenci téhož roku – nazvali jej polonium na počest Mariiny rodné země. A ještě na konci roku 1898 odhalili další radioaktivní látku s ještě silnější vyzařovací schopností, radium, tj. zářící. Až v roce 1902 Curieovi izolovali decigram chloridu radia. Vyhlížel jako obyčejná sůl. Ovšem s neobyčejnými vlastnostmi.

Čisté radium se ukázalo jako zářivě bílý kov, který sám od sebe neustále vyrábí teplo a činí i jiné plyny elektricky vodivými. Při rozpadu z něho vycházely tři druhy paprsků, což brzy po objevu Curieových poznali vědci Ernest Rutherford (novozélandský fyzik), William Ramsay (skotský chemik), Frederick Soddy (anglický radiochemik) a jiní. Curieovy zářící prvek fascinoval. Podle Marie: „Jedním z našich nejoblíbenějších rozptýlení v té době byly večerní návštěvy v naší laboratoři. Všude jsme tam viděli slabě světélkující obrysy sklenic, do nichž jsme ukládali preparáty."

Přestože výsledky jejich práce vzbudily velkou pozornost, dostal uvolněnou profesuru fyzikální chemie a mineralogie na Sorbonně v roce 1902 ne Pierre, ale méně významný vědec. Stejně tak jej nepřijala pařížská Akademie OE viděli v něm ateistu a radikálního demokrata. Curieovým to bylo jedno OE cenami a poctami pohrdali.

S medailí si hrála dcera

První vědecké vyznamenání – Davyho medaili od Královské společnosti v Londýně – dali Curieovi dceři Irence na hraní. V roce 1903 dostali manželé spolu s Henrim Becquerelem za objev radioaktivity Nobelovu cenu za fyziku. Převzali ji až o dva roky později a Pierre právě tehdy varoval před zneužitím objevu – jako příklad uvedl Alfreda Nobela. Oba manželé, stejně jako Rentgen, odmítli patentovou ochranu metod, které vypracovali. Marie jasně prohlásila: „Radium nemá nikoho obohacovat. Je to prvek a patří všem."

Radium se stalo neobyčejně silným prostředkem ke zvládnutí zhoubných nádorů kůže či hrtanu. Už v roce 1905 Robert Abbé, chirurg z New Yorku, oznámil první úspěšnou léčbu pacientky radioterapií, při níž vyhojil prokázaný karcinom děložního hrdla. Léčba „pouhými paprsky" vzbudila senzaci. Někdy ale docházelo i k poškození pacientů – škodlivost paprsků nikdo neznal a mnozí rentgenologové se stali obětí svého povolání. I tak brzy začaly převažovat nesporné výhody.

Albert Einstein: Génius v těle výstředního vědce, který působil i v Praze

Historie

Vysilující práce se ale Marii vymstila – v roce 1903 potratila. Stěžovala si sestře Broně: „Důvěřovala jsem svému organismu, a nyní toho lituji – draze jsem to zaplatila. Děťátko, byla to holčička, bylo pěkně urostlé a žilo. Tolik jsem si je přála!"

V témže roce získala Marie doktorát. Tehdy na sobě s Pierrem zkoušeli radiové záření a ošklivě se popálili. Kůže na rukou se jim loupala, špičky prstů tvrdly a bolely. V roce 1905 Pierra konečně zvolili za člena Akademie a dostal učitelskou stolici fyziky na univerzitě. To už měli druhou dceru – Ève. Dlouho se ale Pierre z nového místa a dcerky netěšil.

Foto: Profimedia.cz

Marie s dcerami Ève (vlevo) a Irène.

Slavná vdova

Čtvrtek 19. dubna 1906 život Marie tragicky změnil. Pršelo a Pierre se vypravil do Sorbonny. V Dauphinově ulici se splašil kůň. Pierre jej chtěl zachytit, uklouzl a spadl pod vůz. Kolo mu rozdrtilo lebku. Marie si zoufala a psala: „Ach, jaká bolest, jak jsi krvácel, šaty máš nasáklé krví, už tě neuvidím. Všechno skončilo, docela všechno."

Od okamžiku mužovy smrti Marie neoblékla jiné šaty než černé. Tato zdánlivě chladná, uzavřená žena psala mrtvému dopisy: „Copak není mezi tolika vozy jeden, který by mi připravil stejný osud, jaký měl můj milý?" Zachránila ji práce a děti.

„Slavná vdova", jak jí říkali, obdržela v roce 1911, tentokrát sama, Nobelovu cenu za chemii. Čekalo ji hodně plodných let – zemřela 4. července 1934 v sedmašedesáti letech na chudokrevnost, vyvolanou dlouhodobým působením radioaktivních látek. Zničil ji prvek, který objevila.

V Mariině díle pokračovala dcera
Na matčinu práci navázala dcera Irčne a její manžel Frédéric Joliot-Curie, kteří v roce 1936 objevili umělou radioaktivitu a dostali Nobelovu cenu za chemii.
Poté, co německý chemik Otto Hahn objevil štěpení atomového jádra, dokázal Joliot-Curie, že nastává řetězová reakce.
Byl to základní předpoklad pro praktické využití jaderné energie.

Reklama

Související témata:

Související články

Lovec nacistů stvořil mýtus sám o sobě

Jméno Simona Wiesenthala se stalo symbolem snahy o potrestání nacistických zločinců. Říkalo se mu „lovec nacistů“ a podle jeho vlastních údajů jich pomohl...

Výběr článků

Načítám