Hlavní obsah

Životní láska Josefa II. milovala jeho sestru

Právo, Lenka Bobíková

Josef II. patřil k nejpopulárnějším panovníkům v naší historii. Předstihl v lidové slovesnosti Karla IV. stejně jako Václava IV. Ti, kteří se s ním setkali, byli bez výjimky okouzleni. Lidem se ukazoval často a rád. Přitom byl nesmírně osamělý a od smrti své první manželky Izabely v listopadu 1763 citově strádal.

Foto: Profimedia.cz

Josef II. se svou manželkou Izabelou (vpravo) po narození dcery Marie Terezie v roce 1762. Novorozoně chová Josefova sestra Marie Kristina. Jde o malbu Cornelise Troosta.

Článek

Jeden ze současníků o Josefovi prohlásil: „To je kníže bez manželky, dětí, milenky i oblíbenců.“ A svérázný byl už od dětství.

Budeš žrát, fracku jeden!

Narodil se v pondělí 13. března 1741 císařovně Marii Terezii a jejímu manželovi Františku Lotrinskému. Jako jejich první chlapec byl na světě skvostně uvítán. Bylo mu pouze několik hodin, když dostal od svého otce titul úplně nejmladšího rytíře řádu Zlatého rouna.

Od narození se o něj staraly ženy – hraběnka Bernesová a hraběnka Saurauová. Marie Terezie vydala přesné pokyny, jak Josífka a jeho dvě sestry Marii Annu a Marii Karolínu vychovávat. Děti měly dodržovat čistotu, nikdo je nesměl strašit a neměly být změkčilé.

Marie Terezie razila heslo: „Děti jsou zrozené k tomu, aby poslouchaly.“ Sama je ale nedodržovala. Kdekdo Josífka rozmazloval. On sám byl hezké dítě s plavými kučerami, a tak k tomu přímo vybízel. Byl vzteklý a panovačný.

Foto: ČTK

Josef II. (1741–1790)

Pruský vyslanec u vídeňského dvora hrabě Podewils o šestiletém Josefovi poznamenal: „Má pyšný a namyšlený výraz a takový i je. Už teď má o sobě nejvyšší mínění.“ Podewils měl o chlapci vůbec pěkné názory – psal domů o jeho modrých studených očích a o tom, že všem, i ženám, podává ruku k políbení jako nějaká zlá loutka.

Josef byl svéhlavý. Odmlouval otci i matce. Nikdy neprosil o odpuštění, když něco provedl. Nechtěl jíst a říkal vídeňským dialektem: „I mog net.“ (Já to nechci.)

Jeho nechutenství zlomil až jeden důstojník s hlasem jako vojenská polnice. Schoval se pod stolem a na Josífka zařval: „Budeš už žrát, ty fracku jeden!“ Josef ovšem měl i své povinnosti.

Rád hledal chyby na druhých

Marie Terezie si o Josefovi iluze nedělala. Prohlašovala: „Jedním ze sklonů, které musí být napraveny a odstraněny, je jeho záliba v pozorování chyb a poklesků lidí v jeho okolí.“

Josífek v tom byl nemilosrdný. Někdy to matku tak zlobilo, že uvažovala o výprasku. Nakonec se k němu neuchýlila se slovy: „Rakouští vévodové nikdy nebyli biti, a proto podle toho také tak vypadali.“

Největší radost mám, když Tě vidím a mohu být s Tebou. Miluji tě k zbláznění, jen kdybych věděla proč?
Izabela v dopise Marii Kristině

Josífek sice metlou nedostal, ale od sedmi let mu matka pořídila „pedagogická kasárna“. Pod vedením hlavního vychovatele hraběte Batthyányho se učil všemu – latinsky, historii, zeměpisu, němčině i matematice – od osmi ráno s přestávkou na oběd a modlitbu až do půl osmé večer. Byl to nepředstavitelný dril.

To trvalo až do Josefových jedenácti let. Poté ho převzal dvaašedesátiletý svobodný pán Bartenstein. Ten arcivévodu učil hlavně historii Habsburků. Josef si tak vědomosti rozšířil celkem dost, ale jeho největší láskou byly přírodní vědy, fyzika a astronomie, které byly považovány za okrajovou část vzdělání.

Foto: Franz Herre, Marie Terezie, Brána 1996

Marie Terezie svého synka rozmazlovala.

Povahou nyní Josef připomínal své suchopárné učitele. Stal se rodinným uzurpátorem. Sestry mu denně musely podávat hlášení o ostatních sourozencích, hlavně o mladších bratrech Karlovi a Leopoldovi. Pak jim podle potřeby nadával, peskoval je a káral. Přísné vzdělávání udělalo své. Od 14 let se Josef zapojoval do dění u dvora, cestoval s rodiči a účastnil se oficiálních aktů. A ještě intenzivnější byla jeho činnost od srpna 1756.

Je ctnost a kvalita sama

V srpnu 1756 začala válka zvaná sedmiletá – proti sobě stálo Rakousko a Prusko (Marie Terezie v ní přijde o Slezsko). Josefovi bylo tehdy patnáct. Měnil se v muže – měl ostřejší rysy, výsměšné rty, světle modré oči. Chodil zásadně v uniformě. Pečlivě sledoval dění na bojištích.

Účastnil se zasedání Státní rady. Marie Terezie pozorovala svého téměř dospělého syna a začala bez ohledu na válku uvažovat o sňatku. Josef se zatím o ženy příliš nezajímal. Díval se na ně „jako na sochy“. Ale svůj postoj změnil.

Marie Terezie se rozhodla, že její snachou bude dívka skoro stejně stará jako Josef, Izabela Parmská, vnučka francouzského krále Ludvíka XV. Podle podobenky byla půvabná – tmavooká, tmavovlasá jižanská kráska. Sama Marie Terezie o ní prohlásila, že je „ctnost a kvalita sama“.

Josef ale o sňatku prohlašoval: „Bojím se té svatby víc než nějaké bitvy.“ V srpnu 1760 se za Izabelou vypravil kníže Josef Václav Liechtenstein, aby s ní, jak bylo tehdy zvykem, uzavřel za budoucího panovníka sňatek.

Josef svou nevěstu poprvé uviděl až 2. října 1760 v Laxenburgu. Tam totiž dorazil její svatební průvod. A byl unesen. Byla mnohem krásnější než na podobizně. Šestého října se ve Vídni konala okázalá svatba. Sto dvacet nevěstiných svatebních vozů se kolébalo směrem ke kostelu sv. Augustina, kde měl probíhat obřad. Nevěsta ve stříbrných brokátových šatech byla neklidná a nervózní. Ne tak šťastný ženich. Ten zářil radostí a pýchou.

Bez ohledu na válku zářilo v Hofburgu, kde se konala hostina, tři tisíce svící a do noci pálila jedna dělová salva za druhou. Po oslavě se celý vídeňský dvůr shromáždil u ložnice novomanželů. Úspěch nebo neúspěch v posteli byl tehdy sledovaným státním aktem. A zdálo se, že vše je v nejlepším pořádku.

Stíny depresí

Zpočátku bylo mladé manželství šťastné a idylické. Josef zapomněl i na politiku. Svou ženu miloval a ona jej považovala za velmi hezkého a vtipného, i přes občasný cynismus. Tchyně si Izabely vážila a byla k ní vlídná.

Mladí spolu chodili do divadla a na procházky, večer si společně četli, zpívali, Josef hrál na spinet. O Izabele si zapsal: „Neuplyne jediný den, kdy bych ji neobdivoval.“ S Izabelou to bylo horší – necítila se vnitřně spokojená. Cosi jí chybělo. A nevěděla co. Proto přes den psala celé hodiny dopisy. A nejen to.

Foto: Profimedia.cz

Josef II. Izabelu Parmskou (na portrétu) velmi miloval. Ta se ale zamilovala do jeho sestry Marie Kristiny.

V hlavě měla v cizím prostředí pořádný zmatek a psala o všem možném. O obchodu. O zvycích. O mravech národů. Utíkala se k papíru jako ke svému jedinému příteli. Josef ji za to obdivoval. Byla tak vzdělaná, tak jemná. Ale její nejistotu měl poznat i on.

V půli listopadu totiž odjeli mladí manželé do Klosterneuburgu, aby navštívili hrob rakouského zemského patrona, svatého Leopolda. A právě tam podlehla Izabela depresi a melancholii a začala se zabývat myšlenkami na smrt. Josef byl překvapený a celé to považoval za ženské tlachání. Byl na omylu.

Líbám tvůj andělský zadeček

Už na svatební hostině si Izabela všimla Josefovy sestry Marie Kristiny, zvané Mimi. Byla tmavovlasá, hnědooká a velmi bledá. Izabela se s ní začala přátelit. Josef měl z tohoto vztahu radost. Doufal, že racionální a povahou veselá Marie Kristina vyléčí jeho ženu z melancholie, která se ještě zvětšovala, když v srpnu 1761 otěhotněla. Nepoznal jediné. Izabela se zamilovala – do Marie Kristiny.

Prožívala s ní velkou lásku okořeněnou sexualitou. I když se spolu denně viděly, psala jí dlouhé láskyplné dopisy. Obě přitom dobře věděly, že takový vztah je „zakázaný“. Izabela o tom prohlásila: „Úplně jsem se zbláznila, nevím, co dělám.“

Ale nemohla si pomoci a dál Marii Kristinu něžně oslovovala: „Největší radost mám, když Tě vidím a mohu být s Tebou. Miluji Tě k zbláznění, jen kdybych věděla proč?”

A chválila Mimina „krásná ústa, tak zvláštní, vzrušivě formovaná prsa“. A také v dopise s pozdravem „líbala Mariin andělský zadeček“. Marie Kristina vztah opětovala, i když poněkud zdrženlivě. Později si vzala Alberta Saského a byla mu věrnou a milující manželkou. Pod vlivem lásky se začala Izabela děsit fyzického kontaktu s Josefem.

Unavit ho lovem

Izabela byla svého času vychována v klášteře, byla bigotně věřící a svou novou vášní velmi trpěla. Její intimní život pro ni byl nepředstavitelným hříchem. A navíc ji obtěžoval Josefův sexuální apetit.

Muži pro ni byli „lenoši, trubci a neužitečná zvířata“. A takové zvíře ji nahánělo v posteli. Navíc jej už nemilovala. O Vánocích 1761 své pocity vyjádřila před kanovníkem Gürtlerem. Zděšený kanovník ji chabě utěšoval: „Do budoucna se postaráme o to, aby se arcivévoda četnými lovy, vyjížďkami a vojenskými přehlídkami tak unavil, že se jimi zcela ukojí.“ Josef se o poměru své manželky nikdy nedozvěděl.

Byl spokojený, zvlášť poté, co se mu 20. března 1762 narodila dcera Marie Terezie. Izabela ale byla stále zmatenější. Toužila zemřít. A její přání se splnilo.

Přání opustit život

Na jaře 1763 byla Izabela znovu těhotná. Chtěla „opustit život“ a Marii Kristině dokonce napsala: „Kdyby to bylo dovolené sama se zabít, zkusila bych to udělat.“ Tragédie ale přišla odjinud. V noci z 18. na 19. listopad 1763 se u dvaadvacetileté Izabely projevily příznaky neštovic. Onemocněla i Marie Kristina. Ta se vyléčila, ale Izabela za dva dny porodila mrtvou šestiměsíční holčičku. A 27. listopadu Izabela zemřela.

Josef byl zničený. „Bylo to nejšťastnější manželství na světě. Doma jsem se radoval z blahodárného klidu. Kdykoli jsem musel odjet, jak jsem se těšil, až se k ní vrátím! Žádná princezna, žádná žena nebyla jako ona,“ vzpomínal.

Poslední ženy v Josefově životě

Dne 20. ledna 1765 si Josef II. vzal Marii Josefu Bavorskou. Nelíbila se mu a nemiloval ji.

Marii Josef ponižoval a odmítal s ní spát. Když zemřela 28. května 1767 na neštovice, ulevilo se mu.

Od smrti druhé manželky měl jen přechodné známosti a navštěvoval prostitutky. Legitimního následníka se nedočkal, přesný počet jeho levobočků není znám. Na trůn po jeho smrti v roce 1790 nastoupil jeho bratr Leopold.

Naposledy se Josef II. zamiloval v sedmdesátých letech do vdané Eleonory, manželky Karla z Liechtensteina. Eleonora ale známost s ním brzy skončila.

A k tomu všemu ještě v roce 1770 zemřela jeho dcera, osmiletá Marie Terezie, živoucí vzpomínka na milovanou manželku. Josefův soukromý svět se zhroutil. Už nikdy v životě tak nebude milovat. Téměř sexuální vztah nyní navázal se státem.

Reklama

Související články

Karel Sabina zradil pro peníze a sladký život

V úterý 30. července 1872 proběhla v Praze důvěrná schůzka několika politiků a literátů, kromě jiných byl přítomen Jan Neruda, Vítězslav Hálek a Julius Grégr....

Láska Karla Kramáře budila rozruch

Vášnivá láska, která boří konvence – a ve vysoké politice? Nic nového pod sluncem. I historie budování novodobé české státnosti zná osudovou dvojici, která...

Na slovíčko s duchy

Lékař Jan Šimsa prošetřoval v červnu a červenci 1927 v Mikulově zapeklitý případ. U rodiny Růžičkových strašilo. A Šimsa byl vyhlášeným expertem na...

Výběr článků

Načítám