Nacionalistické studentské demonstrace v roce 1929 vyvrcholily ve čtvrtek 21. listopadu v Praze. Tehdy se studenti české lékařské fakulty shromáždili v posluchárně histologického ústavu profesora Otakara Srdínka a hodlali protestovat „proti nepohodlným cizincům na lékařské fakultě“.

Žádali, aby uvolněná místa vědeckých pomocných sil obsazovali pouze Češi, aby se stavěly nikoli kliniky německé, ale české, a nastolili požadavek „jazykové způsobilosti cizinců“. To by nebylo tak převratné, kdyby se poté zástup studentů po obědě nenahrnul na Václavské náměstí s požadavkem numerus clausus omezení počtu cizích studentů na fakultách. Tam teprve vypukly vášně.

Obušky a plivance

Na Václavském náměstí studenti vykřikovali hesla před Melantrichem, a to značně různorodá: „Pryč s Židy! Pryč s Benešem! Ať žije Kramář! Ať žije Gajda!“ Postupně se k nim přidali i studenti němečtí, značně antisemitsky naladění. Vyděšení chodci se mezi ně také zapletli, ani nevěděli jak. Vyplašení obchodníci začali stahovat rolety, na rohu Krakovské totiž kdosi vymáčkl výlohu obchodu.

Vzápětí proti demonstrantům vyrazila policie jízdní i v automobilech a nastala řež. Demonstranti na strážce zákona plivali, ti je mydlili obušky a slovy Národní politiky „odváděli kdekoho“. Lidé šlapali po kloboucích stržených z hlav, někteří upadli a byli pošlapáni, jeden policista omylem praštil do hlavy jakési dítě, které pak museli odnést do domu firmy Prokop a Čáp.

Dav se marně snažil jedno policejní auto převrátit a jacísi ničemové v davu „mlátili spravedlivě všechny dohromady“. A to nebyl konec.

Milí mladí přátelé

Nakonec policie vytlačila dav do Lützowovy, dnes Opletalovy ulice. Dobový tisk psal o desítkách zraněných, ale zřejmě to podle současné literatury bylo asi 60 zraněných, z toho pět těžce.

Přesto se ještě tentýž večer policie střetla se studenty u Národního divadla, kde dav vyvrátil elektrické vedení a zpíval při tom sokolské písně a hymnu. Zákrok policie vyvolal další vlnu antisemitismu a nacionalismu.

Karel Čapek vyznával krásu českého jazyka.

Karel Čapek vyznával krásu českého jazyka.

FOTO: ČTK

Rozzlobený Karel Čapek studentům vzkázal: „Milí mladí přátelé, čtu v jedněch novinách, že srdce bolelo toho, kdo viděl čtvrteční exhibici na Václavském náměstí. Já ji bohužel neviděl, a proto mě srdce bolí pro něco jiného: pro páteční exhibici některých novin, které si vás, české studenty, nutně vypůjčují k politickému štvaní. Snad je pravda, že policie zakročila hrubě, ale když někdo jiný volá: Hanba policii!, musíme být zpravidla s jistou rezignací připraveni na to, že dostaneme pendrekem po hlavě, i když k tomu přijdeme jako slepí k houslím.“

Cihlou na nepřítele

Studentské výtržnosti proběhly i ve Vídni, Berlíně a Krakově. U nás od počátku listopadu 1929 varovaly před cizími studenty na fakultách Národní listy. Upozornily na konflikty zahraničních studentů s vedením ymkařského Studentského domova Na Slupi kvůli navýšení cen obědů na dvě koruny osmdesát.

Národní listy si přihřívaly svou polívčičku brojily proti Židům, upozorňovaly na velké množství cizinců na pražské německé univerzitě. Přidal se k nim i Pražský večerník s titulky typu: Československé univerzity útočištěm cizích židovských studentů. Už od 14. listopadu začali demonstrovat čeští studenti medicíny.

Žádali rozdělení přednášek pro Čechoslováky a cizince. Následující dny demonstrace pokračovaly. Demonstroval kdekdo. Šestnáctého zorganizovali komunističtí studenti v Odborovém domě Na Perštýně protestní schůzi proti českým studentům lékařské fakulty. O den později se pod Bojištěm porvali „němečtí studenti s židovskými studenty, přičemž byly házeny cihly“.

Albertov a vchod do Studentského domova obsadila policie. Stejně zakročila i na Mariánském náměstí, kde se „haknkrajcleři rvali s židovskými studenty, takže museli být rozehnáni obušky a šavlemi“. Vzduchem létaly výkřiky Juden heraus! Srážky později pokračovaly v ulici Na Slupi, před Hlavovým ústavem, ve Smečkách, na Bojišti. V chemickém ústavu v ulici U Nemocnice, na německé technice a v Husově ulici studenti skandovali: „Židi, ven! Pryč se Židy!“.

Rvačky studentů probíhaly i před Hlavovým ústavem.

Rvačky studentů probíhaly i před Hlavovým ústavem (současná podoba).

FOTO: Vasil Bobík

Agrárnický Večer si poněkud nelogicky liboval: „Jako za časů Husových.“ Vše bylo zmatečné a chaotické, stejně jako studentské požadavky.

Rozdělit pitevní materiál

Devatenáctého listopadu začali němečtí studenti s tím, že všechny fakulty mají mít stejný majetek a vše má být spravedlivě rozděleno „včetně pitevního materiálu i se židovskými mrtvolami“. Levicoví studenti zase přišli s heslem: „Ať žije sovětské Rusko!“

Vše pak vyvrcholilo zmíněným bojem s policií 21. listopadu. Duch antisemitismu ale pokračoval nadále. Podporoval jej i rektor Karlovy univerzity Karel Domin. Ukázalo se, že se zmýlil Emanuel Rádl, když týden po neblahých studentských demonstracích o nich prohlásil, že je považuje „za poslední a podivný záchvěv dohasínající a nezdravé ideologie poválečné, které jsou pro naše studentstvo ostudou“.

Rádlův omyl dokazuje například vznik antisemitské a nacionalistické organizace Vlajka ve Zlaté huse 30. dubna 1930. A vznikala i jiná menší střediska antisemitských nacionalistů. A to nemluvě o roku 1934.

Předání insignií

V sobotu 24. listopadu 1934 vypukla tzv. insigniáda. U jejího počátku stál zákon Lex Mareš z roku 1920, který zaknihoval veškerý majetek bývalé Karlo-Ferdinandovy univerzity do zemských desek pouze pro univerzitu českou. V podstatě tak smazal společnou historii, i když zároveň zrušil umělé rozdělení Univerzity Karlovy z roku 1882 na část českou a část německou.

Rektor Karlovy univerzity, profesor systematické botaniky Karel Domin národnostní vášně rozdmychával.

Rektor Karlovy univerzity, profesor systematické botaniky Karel Domin národnostní vášně rozdmýchával.

FOTO: Zdeněk Kárník, České země v éře první republiky, díl II., Libri 2002

Autor zákona profesor Mareš prohlašoval, že „česká univerzita má být sama jediná pokračovatelkou českého učení“. Právě na základě Lex Mareš měly být insignie univerzity, uložené dosud v německé části ústavu, předány 26. listopadu univerzitě české. A v důsledku toho vypukly ostudy a zmatky.

Pomlácený nábytek

Už 24. listopadu obsadili studenti německé právnické fakulty dům č. 11, který byl součástí Karolina, s odhodláním nepustit dovnitř studenty české. Zároveň uzavřeli průchod v domě č. 7 na Ovocném trhu, kde sídlil rektorát německé univerzity.

Čeští rozvášnění studenti se shromáždili na dvoře Karolina a spolu s některými akademickými funkcionáři se vydali k budově německého rektorátu, kde vypukla řežba. Kdosi z rektorátu údajně „vylil na zástup český vřelou vodu a špínu“.

Češi poté vnikli vedlejším schodištěm do budovy, kde se srazili s Němci, a propukla pranice. Po útoku „obraz prvního patra a přízemí Karolina byl jako po požáru nebo po bitvě, dveře prolomené, s vyraženou výplní, stěny chodby otlačeny, schody pokryty rozdrceným dřevem a omítkou“. Nepokoje pokračovaly na Václavském náměstí, pak na Staroměstském.

Policie musela neustále zasahovat, obchodníci tradičně stahovali rolety, „přičemž na Uhelném trhu několik obchodníků insultováno“.

Ještě večer se asi 400 studentů s protižidovskými hesly pokusilo vyplenit redakci Bohemie a vyrazit dveře do vestibulu Osvobozeného divadla. Druhý den násilnosti pokračovaly.

Zasažen do hlavy kamenem

„O pražské policii nejlépe nemluvit. Měla jistě těžké postavení, na druhé straně však dopustila na tolika místech možnost teroru, že už dávno jsme neviděli v Praze demonstrace, při nichž je možno vytloukat kavárnu a rozbíjet výklady,“ zlobil se Eduard Bass. Mínil tím kavárnu Slavii, kde studenti rozmlátili okna.

Časopis Kladderadatsch komentuje insigniádu karikaturou s textem: „Haló! Ještě jste zapomněli vzít s sebou – německou vědu!“

Časopis Kladderadatsch komentuje insigniádu karikaturou s textem: „Haló! Ještě jste zapomněli vzít s sebou – německou vědu!“

FOTO: Zdeněk Kárník, České země v éře první republiky, díl II., Libri 2002

Už od rána se prali na různých místech s policií. U Nekázanky sevřel zástup pěti set lidí policejní oddíl a „velící důstojník byl zasažen do hlavy kamenem“.

Všechno vyvrcholilo u Muzea na Václavském náměstí, kde „demonstranti vyhledávali srážky s policií, plivali na ni a tloukli ty chodce, kteří si jich nevšímali“. Pral se každý s každým. Někteří intelektuálové násilnosti jednoznačně odsoudili např. bratři Čapkové, S. K. Neumann či Vladislav Vančura. Proti nim se postavili zase jiní Ignát Herrmann, Renata Tyršová, Hanuš Jelínek.

Nová vlna národnostních vášní vypukla v roce 1938. Byly to černé skvrny v dějinách první republiky, předznamenávající budoucí násilí. To už je ale jiná historie.