Na základě analýz genomů lidských koster z období svrchního paleolitu dospěli k závěru, že už před 34 tisíci lety, těsně po příchodu do Evropy, si členové tlup prvních lidí našeho druhu, kromaňonců, mohli být vědomi rizik svazku blízkých příbuzných a vybírali si partnery mimo vlastní skupinu.

Znamená to, že jednotlivé tlupy musely udržovat kontakty v rámci širšího společenství, aby měly zaručený stálý přísun „nové krve“.

Neandertálci za 360 tisíc let nezaznamenali ani zdaleka takový vývoj jako my za desetkrát kratší dobu.

„Lidé svrchního paleolitu sice žili v malých skupinách, ale zabránit partnerství s blízkými příbuznými pro ně bylo důležité,“ uvedl vedoucí vědeckého týmu Eske Willerslev ze St. John’s College v Cambridgi a univerzity v Kodani.

„Získaná data nasvědčují tomu, že si rizika příbuzenských svazků uvědomovali a cíleně se jim vyhýbali. Kdyby se členové těchto malých skupin lovců-sběračů rozmnožovali náhodně, bylo by to na jejich genomu poznat.“

Uspěli jsme díky přespolním svazkům

Složitost, symbolika a časová náročnost, investované do předmětů a šperků pohřební výbavy zemřelých podle autorů studie naznačují existenci pravidel a rituálů, které výměnu „nevěst a ženichů“ mezi skupinami prvních moderních lidí provázely. Mohly se podobat zákonitostem, jaké ve výběru partnerů dodnes uplatňují tzv. přírodní národy současnosti.

Studie současně naznačuje, že vyloučení příbuzenských svazků mohlo mít významný podíl na evolučním úspěchu moderních lidí. To je ale třeba potvrdit dalšími výzkumy genomu nejstarších moderních lidí a jejich někdejších současníků, neandertálců a dalších druhů. Nicméně je zarážející, že neandertálci, kteří se vyskytovali po celé Evropě a Asii asi 360 tisíc let, nezaznamenali ani zdaleka takový vývoj, jaký jsme my dokázali během desetkrát kratší doby.

Rekonstrukce muže a ženy z doby magdalénienu, nejmladší paleolitické kultury před 15 až sedmi tisíci lety

Rekonstrukce muže a ženy z doby magdalénienu, nejmladší paleolitické kultury před 15 až sedmi tisíci lety

FOTO: Profimedia.cz

Britsko-dánský tým antropologů sekvencoval genomy čtyř jedinců z paleolitického sídliště v Sungiru u ruského Vladimiru východně od Moskvy, obývaného v době před 34 až 27 tisíci lety. Výjimečnost pohřebiště objeveného už v roce 1955 spočívá nejen v jeho stáří a bohaté výbavě hrobů, ale i v tom, že jde o pozůstatky lidí, kteří žili ve stejnou dobu a byli pohřbeni téměř současně.

Byli současníci, ale ne příbuzní

Oproti předpokladu se ukázalo, že genomy asi 40letého muže, dvojice pubescentů a dalšího muže, z jehož pozůstatků byla nalezena jen rituálně upravená stehenní kost ve společném hrobě chlapců, jsou si z genetického pohledu relativně vzdáleny. Jejich nejbližší možný společný příbuzný musel žít nejméně o tři generace dříve, v případě stehenní kosti činí minimální odstup čtyři generace.

„Je to v protikladu s tím, co by se dalo předpokládat,“ napsal Willerslev. Upozornil, že příbuzní nebyli ani oba chlapci, i když byli pohřbeni ve společném hrobě s hlavami u sebe.

Náš druh přešel na jinou rozmnožovací strategii: partnery si vybíral mimo vlastní tlupu.

Když vědci porovnali genom lidí ze Sungiru s podobně starými nálezy, ukázalo se, že ti sungirští byli geneticky blízcí některým jedincům z populace lovců-sběračů, která ve stejném období obývala lokalitu Kostěnki ležící o 500 km severněji. Tezi o cílené výměně partnerů mezi těmito paleolitickými skupinami podporuje i DNA jednoho z kostěnkovských mužů ve věku 20 až 25 let. Jeho genom je bližší populaci ze Sungiru než členům jeho „domovské“ skupiny.

Neandertálcům incest nevadil

Mezi srovnávaným materiálem byl i genom neandertálců z pohoří Altaj z doby před 50 tisíci lety. Zcela jednoznačně ukázal, že příslušníci tamní populace si byli geneticky velmi blízcí, tedy že docházelo k častým příbuzenským svazkům.

„Nevíme, proč tomu tak bylo,“ upozornil spoluautor studie Martin Sikora z Kodaňské univerzity. „Možná bylo vytváření partnerských párů v rámci rodiny pro tento lidský druh běžné, možná ale byla populace neandertálců izolovaná a jinou možnost, jak se udržet při životě, prostě neměla.“

Model neandertálce (vlevo) a kromaňonce

Model neandertálce (vlevo) a kromaňonce

FOTO: Profimedia.cz

Uznávané teorie o vývoji člověka dosud vycházely z toho, že moderní lidé stejně jako jejich předchůdci a příbuzní – neandertálci, denisované, Homo floresiensis, erectus a přechodné formy jako H. antecessor, heidelbergensis – žili v nepočetných skupinkách, kde nezbytně muselo docházet ke spojování mezi příbuznými. Nyní se ale zdá, že náš druh H. sapiens přinejmenším tehdy, když dorazil do Eurasie, přešel na jinou rozmnožovací strategii: partnery si vybíral mimo vlastní tlupu.

Malé tlupy s kontakty na další

„Malé skupinky moderních lidí tedy nemohly žít v izolaci, ale musely udržovat kontakt s ,cizími‘ populacemi. Jen tak si mohly udržet genetickou diverzitu,“ vysvětlil Sikora.

Sungirší kromaňonci byli podle všech indicií součástí větší skupiny, jaké tvoří současní lovci-sběrači: Austrálci, Křováci nebo amazonští a ještě do konce předminulého století severoameričtí indiáni. Podobně jako jejich paleolitičtí předkové tyto přírodní národy žijí ve skupinách asi 25 osob, mají ale spojení na širší okruh kmene o asi dvou stech jedincích. A odtud si berou své partnery.

„Většina nehumánních primátů je organizována ve stejnopohlavních rodinách, kdy příslušníci jednoho pohlaví zůstávají ve skupině, zatímco příslušníci druhého migrují do jiných rodin, čímž se omezuje příbuzenské rozmnožování,“ vysvětlila Marta Mirazón Lahrová z centra Humánních evolučních studií univerzity v Cambridgi.

Žena s dítětem etnika San. Namibijští křováci dodnes žijí na úrovni lovců-sběračů.

Žena s dítětem etnika San. Namibijští křováci dodnes žijí na úrovni lovců-sběračů.

FOTO: Profimedia.cz

„V jistém bodě evoluce náš druh od tohoto modelu rozmnožovací strategie upustil a nahradil jej novým, ve kterém se větší populace o stovkách jedinců rozdělily na menší skupiny na oboupohlavním, ale nerodinném základě. Už ve svrchním paleolitu tak lidé udržovali sofistikované kulturní systémy, které umožňovaly existenci sítě malých autonomních skupin v rámci širší populace.“

13 tisíc korálků jako průkaz původu

Pohřební výbava dospělého muže a zejména dvojice chlapců v Sungiru je ojedinělá. V hrobech vystlaných vrstvou okrové hlinky byly zoomorfní figurky a sluneční symboly z mamutoviny, oštěpy včetně jednoho z vyrovnaného mamutího klu o délce 2,4 metru, náhrdelník ze zubů polární lišky a na 13 tisíc slonovinových korálků. Ty tvořily výzdobu kožešinového oblečení pohřbených – čapek, primitivních „kalhot“ a polovysokých bot. Stehenní kost druhého dospělého byla opracovaná a rovněž vymazaná okrem.

V unikátní pohřební výbavě sungirských mrtvých Willerslev vidí doklad o jejich „cizím“ původu. Jde podle něj o skupinově specifický znak vyjadřující příslušnost k jiné skupině lidí a napovídající o vhodnosti či nevhodnosti výběru partnera z jejích řad.