Byl to Franta Sauer Kysela (1882–1947), bohém, pašerák cukerínu, spisovatel, obchodník se svršky a kdoví s čím ještě. Promlouval ke svému příteli z vojenského vězení Aloisu Hykešovi. Ani ne před týdnem – 28. října 1918 – vyhlásila Republika československá svoji samostatnost a na náměstí u Husova pomníku se střídal jeden řečník za druhým.

Hykešovi nebyl důvod ke stržení sloupu dost jasný: „Copak myslíš, Franto, ten mariánskej sloup?“ „A jakej jinej? Nebo myslíš, že ten vod elektriky je sloup hanby? Mariánskej byl postavenej na potupu národa po bitvě na Bílý hoře.“

Koktavý Hykeš odporoval: „Já se nechci há–hádat, ale táta čet u Pa–Palackýho, že to bylo v roce 1866.“ „A já ti povídám, že jsem to čet u Tomka,“ kontroval Sauer. „U toho vinárníka na Žižkově?“ divil se Hykeš. „Je to možný, jinýho Tomka neznám, jen ještě jednoho typografa, ale to je flamendr, ten nic nepíše,“ odvětil s klidem Sauer a Hykeš už jen poznamenal: „Kdo by do dědka řek, že je spisovatel.“

Švejkovský ráz rozhovoru jasně potvrzoval, že Sauer byl přítelem a kumpánem Jaroslava Haška. Rozhovor sice takto popsal ve svých pamětech, skutečnost ovšem byla trochu jiná.

Pánové jsou dobří počtáři

Po vzniku republiky platila protiklerikální nálada obecně – kvůli prohabsburskému postoji církve a faktu, že byla oporou monarchie. V tzv. pokrokové veřejnosti – a k pokroku se tehdy v Čechách hlásili téměř všichni ve městech – se volalo po zásazích proti katolicismu.

Franta Sauer byl bohém a bývalý pašerák.

Franta Sauer byl bohém a bývalý pašerák.

FOTO: Jak se bavila Praha, Futura 2009

Sám umírněný sociální demokrat Rudolf Bechyně nazval Msgre. Jana Šrámka, vůdce lidové strany, černým popem, a o straně lidové i církvi prohlásil: „Pánové jsou dobří počtáři, rozumějí dobře cifrám, ale mně se zdá, že rozumějí špatně hodinám. Přišli totiž do té Republiky československé trochu později než všechny ostatní strany. Jiné strany už ve Vídni nasedly do toho pravého rychlíku, zatímco strana lidová tam ještě pořád byla, a tak se ke své škodě velmi opozdila.“

Mariánský sloup byl mylně pokládán za alegorii vítězství katolíků v bělohorské bitvě. Ve skutečnosti jej nechal postavit Ferdinand III. v roce 1650 na památku vítězství pražských měšťanů a studentů nad Švédy v roce 1648 a jako poděkování za ukončení třicetileté války. Jeho autorem byl Jan Jiří Bendl.

Ani Sauerovo přání sloup povalit nebylo spontánní. Později tvrdil, že mu sociální demokrat Julius Skála řekl, že se na zničení sloupu tajně usnesl výkonný výbor jeho strany a požádal ho, aby to zařídil.

V Právu lidu mu dali stokorunu – tam se ze zboření sloupu radovali Antonín Němec, František Soukup, Alfréd Meissner i mnozí další. Tak či tak, Sauer měl naději, že jeho plán bude mít úspěch.

Nechtěl urazit Pannu Marii

Sloup nebyl svržen v sobotu, ale v neděli 3. listopadu. Hykeš se totiž chtěl před rázným činem pomodlit a Sauer zase potřeboval všechno promyslet. A tak první ujišťoval v Týnském chrámu podle Sauerových vzpomínek Pannu Marii, že „ji tím činem nechcem urazit, viď, že ne, Franto“, a druhého zase osvítil nápad, jak mariánský sloup porazit jménem Národního výboru.

V den porážky sloupu se Sauer, pro svou hřmotnost a klátivost zvaný Habán, veselil: „Dnes můžeme, člověče, zbourat třeba Prašnou bránu, jen když to bude jménem Národního výboru.“

Měl pravdu – vybral si vhodný den. Sociální demokraté a čs. socialisté svolali na poledne tábor lidu na Bílou horu. Byla to manifestační předzvěst chystaných vzpomínkových slavností k výročí bitvy na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Jednotlivé politické strany v čase jednání o složení vlády, Národního shromáždění a dalších úřadů vytušily, že se musí ukázat – moderně řečeno zviditelnit – a zvýšit svůj vliv.

Povalený sloup na Staroměstském náměstí

Povalený sloup na Staroměstském náměstí

FOTO: Československá vlastivěda, díl II., Horizont 1969

Shromáždění na Bílé hoře mělo ostře protiklerikální charakter. Katolizace – doba temna – byla proklínána ze všech stran. Osvěženi pivem pak kráčeli účastníci na Staroměstské náměstí. A nestačili se divit.

Jen ho sejmi!

Na náměstí strnul průvod účastníků údivem. Spatřili hasiče s jakýmsi vyčouhlíkem v čele, který omotával sloup provazy. Anděl po boku Panny Marie už ležel na dláždění.

Franta Sauer své dílo připravil skvěle – zašel už ráno za čs. socialistou a velitelem hasičů Josefem Hodanem, který tam v pohnutých revolučních dobách měl pohotovost, a vzkázal mu „od bratra Klofáče a politika Karla Kramáře“, že je nutné „dát k dispozici nějaké hasiče s cílem stržení sloupu na Staroměstském náměstí. V případě nějakého poškození hradí to ti pánové“.

Hodan znal Frantu z hospody U Valdhanzů na Žižkově, a navíc měl vychytralý Sauer na levém rameni červenobílou trikolóru Národního výboru.

Proto se hasiči neváhali vyzbrojit hevery, žebříky, lanem, kladivy a dláty a ke čtvrté se vypravili na náměstí. Šlo to hladce, brzy se kolem shromažďovaly skupiny kolemjdoucích a v momentě, kdy na náměstí vkročili první účastníci tábora na Bílé hoře, Sauer začal omotávat sloup.

Akci načasoval přesně – bojovný sociální demokrat Josef Stivín v čele průvodu začal řvát: „Jen ho sejmi!“ A podle jeho pozdější výpovědi jej prý podpořily i socialistky Milada Horáková a Fráňa Zemínová. A divadlo pokračovalo.

Hlavu Panny Marie chtěl odnést uličník

Při práci hasičů se strhla bitka mezi účastníky tábora a Pražany z okolí, kteří se skácením sloupu nesouhlasili. Neznámá katolička klekla před Sauerem a zapřísahala ho, aby sloup neshazoval. Rozvášněný bohém vykřikl: „Natáhnout lano! Pochováme tu paní pod tím sloupem!“ Žena uprchla do Týnského chrámu.

Lidé řvali, strkali se. Josef Hodan byl na poslední chvíli zviklán zástupcem skutečného Národního výboru Františkem Soukupem, který se úpěnlivě sháněl po pořadateli. Původně se stržením mariánského sloupu souhlasil, ale když viděl hrůznou vřavu, zalekl se.

Sociální demokrat František Soukup se svržením sloupu zpočátku souhlasil, nakonec se ale činu zalekl.

Sociální demokrat František Soukup se svržením sloupu zpočátku souhlasil, nakonec se ale činu zalekl.

FOTO: Češi, české země a Velká válka, Lidové noviny, 2001

Sloup nakonec stržen byl. Rozpadl se na několik kusů. Úlomky z hlavy Panny Marie chtěl odnést jakýsi uličník, ale zabránili mu v tom. Zbytek dopravili na radnici. A docházelo k dalším výtržnostem.

Málem vzaly za své i sochy na mostě

Rozvášněný dav se rozhodl, že se stáhne ke Karlovu mostu a poshazuje do Vltavy sochy na něm stojící. Inspiraci měl v jakémsi muži, který řval: „Sundejte i sochy z Karlova mostu!“ Spadeno měli lidé hlavně na sochu Jana Nepomuckého. Naštěstí vojáci, kteří se na náměstí objevili, nesmyslnému činu zabránili. Druhý den byli na Staroměstském náměstí zbiti dva rozhořčení kněží, kteří spílali Pražanům za urážku církve.

Obavy politiků z emotivních akcí vyjadřovala vyhláška Národního výboru ze 4. listopadu 1918: „Národní výbor žaluje, že z historického nepochopení byl v Praze zničen pomník, jenž po stránce umění barokního patřil k nejvzácnějším pomníkům toho druhu… Národní výbor vyslovuje důtklivý příkaz, aby od dalšího násilného ničení pomníků, ať jsou jakéhokoliv druhu a jakékoliv historické tradice, bylo upuštěno.“

Moravané byli rozhořčeni a prohlásili: „Zbrklí Češi skáceli sochu Matky mariánského národa. Kdož ví, jestli skutky tyto provedené na počátku naší samostatnosti nejsou začátkem také její zkázy.“

Přesto T. G. Masaryk ještě 23. prosince ve zprávě vládě prohlásil, že „socha byla politickou potupou pro nás“.

Mariánský sloup nebyl první ani poslední – antikatolíci se chystali na další památky.

Patron temna

Nebezpečí obrazoboreckých nálad se opět objevilo v květnu 1919 na den sv. Jana Nepomuckého, který úřady přestaly respektovat jako svátek. Davy bouřily proti „patronu temna“, ohrožovaly znovu světcovu sochu na Karlově mostě a část z nich vtrhla s rámusem do Týnského chrámu. Širší výkonný výbor lidové strany tím byl rozhořčen a jednal 20. května „o systematickém dráždění katolického lidu, jež bohopustými scénami vyvrcholilo o dnech svatojánských v Praze“.

Přijatá rezoluce mj. protestovala proti návrhům, aby socha sv. Jana Nepomuckého byla z Karlova mostu odstraněna, a proti rušení soukromých škol, které by nahradily „státní školy bezbožecké“.

Antikatolíci se soustředili i na další objekty.

Katolický historik Blažej Ráček uvedl, že byly zničeny četné sochy světců a zplundrováno okolo pěti set kostelů, kaplí a jiných sakrálních objektů. Spisovatel Josef Holeček o roku 1920 napsal: „Vládě bylo oznámeno 273 případů pokácení křížů a soch, nejvíce z okolí Prahy a z východních Čech.“

Stržení sloupu se podle Sauera účastnila i Fráňa Zemínová.

Stržení sloupu se podle Sauera účastnila i Fráňa Zemínová.

FOTO: České ženy známé a neznámé, 2008

Nešlo jen o projevy protikatolické nenávisti, protože „z kácených křížů ztrácejí se částky železné a kříže dřevěné si obrazoborci odnášejí na palivo“.

Podle Holečka nejstrašnější případ se udál ve Slaném, kde na výzvu gymnaziálního profesora obklopilo asi dvě stě lidí sousoší svaté Trojice na náměstí, jeden z nich „vylezl na sloup, dal Bohu Otci pár facek, načež mu kladivem rozbil hlavu, což dalo signál k zničení celého díla“. Tak či tak, právě v roce 1920 se katolická církev začala konsolidovat.

V republice i ona našla své pevné místo. Mariánský sloup už ale nikdy za první republiky znovu postaven nebyl. Zbyly po něm jen vzpomínkové knihy Franty Sauera.

Společnost pro znovuzbudování mariánského sloupu usilovala o to, aby po sto letech, tedy v roce 2018, na Staroměstském náměstí daný sloup opět stál. Letos v září však pražské zastupitelstvo jeho obnovu zamítlo. [celá zpráva]