Právě tehdy jej totiž přítomní usvědčili ze spolupráce s policií, ze skutečnosti, že byl tajným a dobře placeným agentem a označili jej za zrádce národa. Sabina byl zdrcen. O to víc, že dotyční měli pravdu. Jeho selhání v očích veřejnosti bylo tragické a postavilo jej mimo společnost. Jeho přátelé byli ohromeni.

„Když jsem se koncem měsíce do Prahy navrátil, divná mne stihla zpráva. Karel Sabina – špiclem! Věc k víře nepodobná a psychologicky zdánlivě nemožná, a přece!“ zapsal si pamětník Jaromír Čelakovský do svého deníku. Případ Sabina zaskočil každého už proto, že patřil nejen k významným literátům, ale i k radikálním demokratům, kteří za svou činnost v roce 1848 seděli ve vězení.

Ukradl tajný spis

Jeho „špiclování“ se provalilo zvláštní náhodou. Začátkem července 1872 navštívil jistý propuštěný policejní úředník novináře Julia Grégra v Národních listech a nabídl mu ke koupi Sabinovo hlášení o bulharském literátu Vasilu Stojanovovi z roku 1861. Stojanov policii zajímal – usadil se v Praze, účastnil se českého dění, národních slavností a výletů, stal se dokonce členem Umělecké besedy. Zkrátka zaváněl „podezřelým slovanstvím“. Proto o něj policie měla zájem.

A Sabina jej sledoval. Zůstává ironií osudu, že zhoubu pro Sabinu znamenalo hlášení, které se vůbec netýkalo českých politiků, protože Stojanova policie podezírala, že se věnuje ruské propagandě. Přitom nikdo dosud nevěděl, že Sabina dodal policii obrovské množství důvěrných informací právě o českých politicích.

Celá věc by se navíc neprovalila nebýt toho, že pro zmíněného úředníka spis o Bulharovi ukradl jiný policejní konfident Ferdinand Kopp (podle historiků Karla Kazbundy a Jaroslava Purše).

V galerii českých novinářů 70. let 19. století se Sabina ještě umístil (druhá řada, třetí zleva).

V galerii českých novinářů 70. let 19. století se Sabina ještě umístil (druhá řada, třetí zleva).

FOTO: Otto Urban - Česká společnost 1848-1918, Svoboda 1982

Kopp žárlil na úspěchy agenta Sabiny, pracujícího pod jménem Roman, a hodlal jej zdiskreditovat, což se mu také povedlo. Veřejnosti ovšem nešlo na rozum, jak mohl vlastenec Sabina donášet na své okolí. S policií začal spolupracovat už v roce 1859. Bylo to v rozporu s celým jeho dosavadním životem (případem Sabina se zabýval historik Karel Kazbunda v knize Sabina, Neuzavřený případ policejního konfidenta, Karolinum, 2006).

Kratochvíle pospolitého života

Sabina se narodil 29. prosince 1813 v Praze jako syn domovníka Jana a jeho ženy Josefy. Po absolvování malostranské hlavní školy nastoupil na Staroměstské gymnázium. Prospěch neměl valný. Dostal napomenutí „pro nemravné řeči, budící u spolužáků pohoršení a pro nedbalost v učení“. Později si známky polepšil a v roce 1831 nastoupil na pražskou Filozofickou fakultu. Právě tam se začal projevovat jako bohém a podle svých vlastních slov užíval „kratochvílí pospolitého života“.

Na podzim roku 1833 se nechal Sabina zapsat na Právnickou fakultu. Po roce studium přerušil a začal se věnovat literatuře a politice. Psal do Květů, v roce 1834 byl členem českého Kajetánského divadla, založeného Josefem Kajetánem Tylem, které mělo propagovat české hry. To už byl jako podezřelý sledován policií.

Po dvou letech chtěl pokračovat ve studiích na právech, ale nedostal osvědčení o zachovalosti, které k tomu bylo nutné. Vystavovala jej totiž policie a pro ni Sabina bezúhonný nebyl.

Poté načas pracoval ve Vídni v deníku Der Adler, později v roce 1837 psal v Praze do časopisu Ost und West. V té době už byl známý jako básník a povídkář. Účastnil se nadšeně českého politického života, tančil s vervou na českých vlasteneckých plesech, pro jeden z nich dokonce složil báseň Vlastenkám. Podle pamětníků ale trpěl hnědovlasý a hnědooký Sabina stálým nedostatkem peněz a byl velice lehkovážný se sklonem k „dobrodružným kouskům“.

Půjčil si i kabát

Jeho přítel J. B. Pichl popsal, jak byl Sabina na počátku čtyřicátých let vychovatelem v rodině textilního továrníka Leopolda Porgese na Smíchově a začal si poměr s tamní vychovatelkou. Pokračoval v něm, i když od Porgese odešel.

Jednou přišel k paní Porgesové se slzami v očích a prosil ji, aby mu půjčila kočár, protože mu právě zemřela matka a musí na pohřeb. Kočár dostal a vyjel si se svou milenkou. Včas jej ale nevrátil a sluha vyslaný k Sabinovi s hrůzou hleděl na paní Sabinovou, jak v poklidu utírá nádobí. Vedle toho často dlužil přátelům peníze a jednou ho dokonce pozvali v roce 1845 na městské hejtmanství, protože si půjčil od spolubydlícího kabát za 12 zlatých a nevrátil jej.

Slavnostní průvod ke stanovišti Národního divadla v květnu 1868. I o něm ve svých zprávách referoval Karel Sabina.

Slavnostní průvod ke stanovišti Národního divadla v květnu 1868. I o něm ve svých zprávách referoval Karel Sabina.

FOTO: Kronika Českých zemí 5: 1841 - 1899, Fortuna Libri 2008

V roce 1844 se stal členem Repealu (heslo irského osvobozeneckého hnutí), stolní společnosti požadující politické změny.

V roce 1845 se také proměnil jeho osobní život. Seznámil se s Josefínou Schönauerovou, dcerou úředního sluhy a o rok později s ní měl syna Aloise. V roce 1848 se jim narodila ještě dcera Eufrosina. Obě děti byly nemanželské, ale Sabina se o ně staral a jeho finanční situace se tak ještě zhoršila. Josefínu si vzal až na jaře roku 1849.

Dostal smrt provazem

Předěl v Sabinově životě znamenal revoluční rok 1848. Sabina se do něj zapojil celou duší. Stal se odpovědným redaktorem Pražských novin, psal do Včely a patřil k radikálním demokratům. Vyzýval k národní hrdosti a důstojnosti. Svoboda tisku, která byla vyhlášena 20. března 1848, mu dovolovala vyslovit své názory.

Po ústupu evropských revolucí v noci z 9. na 10. května roku 1849 byl Karel Sabina spolu s dalšími zatčen za podezření z přípravy protistátního revolučního vystoupení a za styky s profesionálním ruským revolucionářem Michailem Bakuninem, který vybízel – a dodejme, že bez úspěchu – k republikánské revoluci.

Revolucionáře zavřeli do Voršilských kasáren na Pohořelci.

Radikální demokracii chtěla vláda exemplárně rozbít. V procesech s tzv. velezrádci bylo odsouzeno celkem 28 osob k trestu smrti a 51 k trestům vězení. Rozsudek nad Sabinou vynesli až v květnu 1852. Dostal smrt provazem a náhradu soudních útrat. Nakonec mu byl trest změněn na osmnáctiletý těžký žalář bez okovů. Odvezli jej do olomoucké pevnosti. Josefína Sabinová zatím žila u svých rodičů na Václavském náměstí. Živila se šitím a protloukala se dost bídně.

Přesto neváhala císaře prosit o amnestii. V květnu roku 1857 byl Sabina skutečně amnestován a vrátil se domů. Aloisovi už bylo jedenáct, Eufrosině devět. Peníze neměl. Hned po návratu proto začal rozprodávat své knihy. Nesměl bez úředního povolení měnit místo pobytu ani volně cestovat.

Ve vězení sice připravil několik románů a povídek, ale k jejich uveřejnění potřeboval úřední povolení. Přesto se nadále účastnil českého národního dění a policie jej bedlivě sledovala. Sabina přispíval do Jasoně, týdeníku, o němž byla policie informována, že s ním spolupracují „amnestovaní trestanci – velezrádci“. To se ale brzo mělo změnit.

Sledoval i vlastního zetě

V té době hledal policejní ředitel – baron Anton Päumann – nové konfidenty, kteří by mohli sledovat život nebezpečných českých politiků. V červnu 1857 měl policejní úřad pouhých devět konfidentů. „Můj pohled hned padl na amnestovaného Karla Sabinu. Někdejší Bakuninův důvěrník, bývalý domácí přítel Fričovy rodiny, mučedník české věci! Na toho vychytralého, v nejnuznějších poměrech žijícího literáta,“ řekl o tom Päumann.

V dubnu 1859 nařídil nejvyšší policejní úřad ve Vídni znásobit dozor nad politicky podezřelými osobami. Ty musely hlásit každou změnu zaměstnání a prokazovat, odkud mají prostředky k obživě.

Jan Neruda se pozastavoval nad Sabinovým konfidentstvím.

Jan Neruda se pozastavoval nad Sabinovým konfidentstvím.

FOTO: ČTK

Na policii pozvali Karla Sabinu v červnu 1859, aby jej jako ostatní seznámili s novými poměry. Při této návštěvě zřejmě tajemník prezídia policejního ředitelství Rudolf Sulzbeck navázal kontakt se Sabinou a upozornil jej, že možná spolupráce napomůže k uveřejňování jeho prací. A zřejmě kvůli svému hmotnému strádání Sabina souhlasil.

V červenci mu Päumann poskytl první „plat“, celých sto zlatých na měsíc. A Sabina sledoval. Podával zprávy o politicích – o F. L. Riegrovi, J. V. Fričovi a mnoha dalších vlastencích pod jménem Roman.

Informoval o všech jejich akcích a horlivě se jich sám zúčastňoval. Později sledoval dokonce svého zetě Emanuela Vávru, horlivého vlastence. Stejně informoval o podezřelých cizincích v Praze. Občas za informacemi odjížděl i na „služební cesty“ do Vídně a Haliče.

Sabinovy zprávy považovala policie za věrohodné. Nevymýšlel si, když něco nevěděl, přiznal to. Policejní komisař František Jawurek o Sabinovi napsal: „Za peníze je k mání ke všemu, ježto stále ještě nezanechal jistého lehkého způsobu života.“

Záliba v pěkných ženách

Jawurek svým prohlášením mínil Sabinovu zálibu v pěkných ženách. Jinak si jeho rodina žila poměrně slušně a Sabina mohl vydávat svá díla. Také si uměl získat lidi. V létě 1859 jej „při sběru informací“ potkal v Krakově sedmnáctiletý Antonín Zeman, pozdější spisovatel Antal Stašek.

„Uměl vypravovat a přednášet jako málokdo. Každé slovo bylo živým obrazem, jenž se tiskl všemi smysly do duše. Mne dojímal neobyčejnou silou, která z něho sálala, a jakýmsi démonickým pološerem vší bytosti, v níž člověk tušil plnost neznámého duševního bohatství,“ napsal o něm.

Tak či tak, Sabina zůstal dobře placeným agentem, a to mu vyhovovalo. Svědčí o tom i fakta z jara 1865. Tehdy mu srazili plat na polovinu a on se, v domnění, že mu hrozí propuštění, obrátil přímo na ministerstvo policie do Vídně se žádostí, aby ho v policejních službách podrželo!

Jestli měl výčitky, že udává vlastní přátele, nevíme. Jisté je, že jeho prozrazení mu zničilo život. Sledovaní politikové jej vyzvali k odchodu z Čech a dali mu sto zlatých. Byl to vlastně národní soud. Sabina vycestoval se stem zlatých a 450 zlatými od policie do Saska, ale brzy se bez prostředků vrátil.

Pokoušel se očistit brožurou Obrana proti lhářům a utrhačům, ale marně. Česká společnost jej vyvrhla. Sabina začal chodit ven, jen když se začalo stmívat. Ale ať bylo Sabinovo svědomí jakékoli, jeho kulturně politický význam mu nikdo nevezme. Ani fakt, že byl tvůrcem libret k Smetanovým Braniborům v Čechách a Prodané nevěstě a k Blodkově V studni. Sabina zemřel v listopadu 1877. Tehdy se už jeho jméno ze stránek novin a časopisů zcela ztratilo.