Odehrálo se to skoro přesně dva roky poté, kdy po únosu z Buenos Aires přelétával stejné místo nad Středozemním mořem na palubě speciálu izraelské letecké společnosti El Al.

Druhý den – 23. května 1960 – vystoupil premiér Ben Gurion v izraelském parlamentu: „Je mou povinností oznámit knesetu, že před krátkou dobou izraelská tajná služba odhalila Adolfa Eichmanna, jenž byl spolu s dalšími nacistickými čelnými představiteli odpovědný za to, čemu říkali ‚konečné řešení židovské otázky‘. Eichmann je ve vazbě v Izraeli a zanedlouho stane před soudem podle zákona z roku 1950 o potrestání nacistů a nacistických kolaborantů.“

V galerii pro návštěvníky knesetu seděl i šéf Mossadu Isser Harel, který se onen den zcela výjimečně objevil na veřejnosti. Jako jediný mezi všemi přítomnými věděl, že členové jeho komanda předchozího dne úspěšně završili jednu z nejodvážnějších zpravodajských operací 20. století.

Wiesenthal o něm neslyšel

Když byla v květnu 1945 třetí říše poražena a spojenci začali stíhat nacistické zločince, o Adolfu Eichmannovi a jeho životní dráze se téměř nic nevědělo. Poprvé začali spojenečtí vyšetřovatelé tušit jeho význam, když Eichmannovo jméno zaznělo při výslechu jeho podřízeného Dietera Wislicenyho v listopadu 1945.

Svědeckou výpověď o Eichmannově podílu na konečném řešení židovské otázky podal Wisliceny při veřejném přelíčení Norimberského tribunálu v lednu 1946, nicméně Eichmannovo jméno nezaznělo dostatečně často a výrazně, aby proniklo do povědomí těch, kteří soudní řízení v Norimberku vyposlechli do posledního slova, natož těch, kteří byli odkázáni jen na nečetné a okleštěné zprávy z tisku.

Adolf Eichmann (1906 - 1962)

Adolf Eichmann (1906 - 1962)

FOTO: ČTK/AP

Zpočátku po Eichmannovi nepátral ani nikdo z takzvaných lovců nacistů, nevyjímaje Simona Wiesenthala – jednoduše proto, že o něm nikdy neslyšel. Na existenci Eichmanna i na to, že hrál ústřední roli v „konečném řešení“, upozornil Wiesenthala příslušník americké zpravodajské služby (CIC).

Při pátrání však Wiesenthal potřeboval nějakou Eichmannovu podobiznu, podle níž by ho bylo možné hledat mezi tisícovkami německých zajatců. Čirou náhodou se mu podařilo vypátrat bydliště jeho manželky Veroniky Eichmannové v rakouském Altaussee, ale ta při výslechu pracovníkům CIC lhala. Tvrdila, že manžela viděla naposledy v březnu 1945 v Praze, je s ním rozvedená a žádnou jeho fotografii nemá.

Fotografii našli u milenky

Podobenku Eichmanna nakonec Wiesenthal získal – ale velice zvláštním způsobem. Vzpomínaný Dieter Wisliceny byl z Norimberku převezen do Bratislavy, kde v červnu 1946 při výslechu mimo jiné vyjmenoval i četné ženy, s nimiž se Eichmann přátelil.

Ačkoli byla zpráva původně určena zpravodajským složkám Rudé armády, protokol byl předán i rakouské policii a Wiesenthalovi se podařilo získat opis. Tak se dozvěděl o Eichmannově dlouhodobém vztahu s Marií Mösenbacherovou i jiných milenkách. Některá z těchto žen mohla kýženou fotografii mít, a tak přesvědčil svého přítele Manuse Diamanta, aby se ujal role volavky.

Mladík se vetřel do přízně Marie Mösenbacherové. Byl pozván na čaj do jejího bytu, kde mu ukázala album – a mezi fotografiemi byl i civilní portrét Adolfa Eichmanna z roku 1939!

Později tato fotografie sehrála důležitou roli při identifikaci Eichmanna (při operaci Mossadu v roce 1960), ale Wiesenthalovi tehdy nijak nepomohla a lovec nacistů několik dalších let nezískal o Eichmannovi žádné nové informace. Až zaúřadovala náhoda.

Wiesenthal byl vášnivým sběratelem známek a dopisoval si s filatelisty z celého světa. Jeden z nich, německý baron, mu v březnu 1953 sdělil, že se od známého z Argentiny dozvěděl, že tam byl spatřen Eichmann. Wiesenthal byl ale právě v obtížné situaci a jeho dokumentační středisko nemělo prostředky na další pátrání.

„Lovec nacistů“ Simon Wiesenthal (1908 - 2005)

„Lovec nacistů“ Simon Wiesenthal (1908 - 2005)

FOTO: Profimedia.cz

Sepsal tedy o Eichmannovi zprávu, přiložil onu fotografii a vše poslal do Jad Vašemu (muzeum a památník v Jeruzalémě) a do newyorského sídla Světového židovského kongresu.

Když se odnikud nedočkal podpory, své pátrání víceméně vzdal. „Američtí Židé měli v té době nejspíš jiné starosti,“ posteskl si v pamětech. „Izraelci se o Eichmanna nezajímali, museli bojovat o život proti Násirovi. Vzhledem ke studené válce proti Sovětskému svazu Eichmann nezajímal ani Američany. Až na pár stejně smýšlejících bláznů jsem měl pocit, že jsem dočista sám.“

Z Henningera se stal Klement

Simon Wiesenthal nebyl daleko od pravdy. Ostatně ani on sám o poválečném pohybu hlavního organizátora „konečného řešení“ nic konkrétního nevěděl.
Obersturmbannführer (podplukovník) Adolf Eichmann se na samém sklonku války uklidil do poslední bašty SS, do tzv. alpského tábora v tyrolských horách v Rakousku. Do městečka Altaussee byla tehdy z Prahy evakuována i jeho žena s třemi syny. Naposledy se tam s ní viděl počátkem května 1945.

„Dal jsem jí na rozloučenou kufr plný krup a půl pytle mouky,“ vzpomínal později ve svých vězeňských zápiscích. „A také ampule s jedem pro ni i pro každé dítě. Jestli přijdou Rusové, musíte je rozkousnout; když přijdou Američané nebo Britové, nemusíte.“

Sám v uniformě luftwaffe a vydávaje se za svobodníka Bartha zamířil do Německa. Několik dní se vláčel zničenou zemí, až ho nedaleko Ulmu zadržela americká vojenská hlídka. Poté putoval po několika zajateckých táborech, dvakrát se mu podařilo získat novou falešnou totožnost, až ho padělané doklady proměnily na Otto Henningera, živnostníka z Bavorska.

Dva roky pracoval poblíž Brém jako dřevorubec, a když firma v roce 1949 zkrachovala, Henninger v kraji zůstal. Pronajal si louku a choval slepice. Není jasné, jak ani kdy přesně se napojil na argentinskou „únikovou trasu“. On sám po svém dopadení Izraelcům vyprávěl: „Celé roky jsem byl odloučený od rodiny. Chtěl jsem znovu vidět ženu a děti, to věčné hraní na schovávanou se mi už zajídalo. Věděl jsem, že musím počkat, až se ode mne odvrátí pozornost. V novinách a v rádiu se však pořád objevovalo moje jméno.

Doslechl jsem se o organizacích, které pomáhaly jiným odjet z Německa. Na začátku roku 1950 jsem s jednou takovou navázal kontakt. Zařídila mi cestu do Itálie. Jeden františkánský mnich v Německu mi obstaral utečenecký pas na jméno Riccardo Klement a vízum do Argentiny.“

Pas, který použil Adolf Eichmann při útěku do Argentiny v roce 1950.

Pas, který použil Adolf Eichmann při útěku do Argentiny v roce 1950.

FOTO: Profimedia.cz

Tou organizací byla ve skutečnosti skupina bývalých členů SS a onen uprchlický pas vystavil Červený kříž 1. června 1950 v Janově. Riccardo Klement se tam 17. června 1950 nalodil na parník Giovanni a do Buenos Aires doplul 14. července. Pas, který Eichmann při útěku do Argentiny použil, se zachoval a dnes se nachází v Muzeu holocaustu v Buenos Aires.

Strýček je otec

Na argentinské půdě Eichmannovi okamžitě pomohla síť SS. Nastoupil do zaměstnání ve stavební společnosti CAPRI na severu země, v níž působilo mnoho dalších bývalých nacistů. Na konci roku 1950 v dopise adresovaném svým rodičům šifrovaně sděluje manželce: „Strýc tvých dětí, kterého všichni měli za mrtvého, je živý a zdravý.“

Bylo to smluvené znamení, že se má žena chystat na cestu za ním. Počkala však ještě více než rok, než přesun provedla. Aby zmátla stopu, zažádala si o německý pas pod svým dívčím jménem Lieblová. Tvrdila, že její manžel je po smrti, a odvolávala se na skutečnost, že jako etnická Němka má podle zákonů Spolkové republiky nárok na německé občanství.

S Klausem (16), Horstem (12) a Dieterem (12) přijela Veronika Lieblová do Buenos Aires počátkem července 1952. Rodina byla pohromadě, i když on se jmenoval Klement, zatímco synové byli Eichmannové. Zanedlouho jim však Veronika a Adolf vysvětlili, kdo strýček Riccardo ve skutečnosti je, a poučili je, jak odbývat či klamat zvědavce. Na podzim 1953 přivedla Veronika na svět čtvrtého syna, který dostal jméno Riccardo.

V témže roce na jaře firma CAPRI zkrachovala a rodina se přestěhovala do Buenos Aires, kde si na předměstské čtvrti Olivos pronajali domek v ulici Chacabuco. Eichmann vystřídal několik zaměstnání a zkoušel i podnikat. Neuspěl však s prádelnou ani s farmou zaměřenou na chov angorských králíků. Dobré místo nakonec našel až na jaře 1959, kdy se stal montérem v továrně Mercedes-Benz.

Místo stvořené pro únos

V roce 1958 koupil Eichmann malý pozemek na předměstské čtvrti Buenos Aires. Byl levný, protože ho pravidelně zaplavovala voda z místní řeky, nevedla tam kanalizace, voda ani elektřina. Se syny parcelu odvodnili a vlastníma rukama stavěli dům. I když byl nedokončený (a bez vody a elektřiny), na Eichmannovo urputné naléhání se tam rodina na začátku roku 1960 nastěhovala.

Nový dům se nacházel na zcela opuštěném místě, stranou silnice i veškeré ostatní zástavby. Možná právě to však dodávalo Eichmannovi pocit bezpečí, protože stál daleko od slídivých sousedů a poskytoval svým obyvatelům výhled na všechny strany. Odloučenost nového obydlí měla však i nevýhodu.

Eichmann chodil každé ráno na nedalekou zastávku autobusu, kterým jezdil do práce. Večer se stejnou linkou vracel. Vystupoval vždy v 19.40 a šel necelých 300 metrů k domu, přičemž si někdy svítil baterkou na výmoly a louže. Ulici nelemovaly žádné obchody ani domy. Bylo to místo jako stvořené pro únos...

Slepec upozornil na stopu

V první polovině padesátých let zájem o zločince z nacistické éry opadal. Eichmannova rodina žila v relativním klidu. Pak se však pronásledovatelé začali probouzet. Podnětem se stala zpráva ze zvláštního zdroje.

Nejstarší Eichmannův syn Klaus chodil v roce 1956 s pohlednou Sylvií Hermannovou. Její otec Lothar byl také německý emigrant, ale do Argentiny se vystěhoval za poněkud odlišných okolností. Byl poloviční Žid, antinacista a z Německa emigroval s rodinou v roce 1938 poté, co nějakou dobu pobyl v koncentračním táboře.

Dívka občas vodila Klause domů a její téměř už slepý otec s ním o ledasčem rozprávěl. Jednou se řeč stočila na nedávnou historii a mladíkova slova mu utkvěla v paměti. Klaus Eichmann se neskrýval se svými antisemitskými názory a prohlásil, že by bývalo lépe, kdyby Němci vyhladili Židy úplně. Jindy se zmínil, že otec sloužil v německé armádě.

FOTO: ZUMA/Keystone Pictures USA, ČTK

Krátce nato se Sylvie přestala s Klausem stýkat a rodina Hermannových se z hlavního města odstěhovala. V roce 1957 se Eichmannovo jméno objevilo v novinové zprávě o soudu s válečnými zločinci ve Frankfurtu nad Mohanem. Lothar Hermann se rozpomněl na někdejšího milého své dcery a dal si věci dohromady: onen hoch byl syn Adolfa Eichmanna a ten je tedy v Argentině! O svých závěrech napsal německému žalobci Fritzi Bauerovi, jehož jméno bylo v novinách uvedeno.

Tento hesenský generální prokurátor představoval v západním Německu vzácný úkaz. Na rozdíl od řady svých kolegů usiloval o to, aby byli nacističtí váleční zločinci souzeni. Tušil však, že kdyby sám podnítil západoněmecký soudní aparát, aby zahájil stíhání, bývalí nacisté by mohli Eichmanna varovat. V předchozích případech se totiž stávalo, že kdosi uprchlé nacisty na chystané pátrací akce upozornil a ti se měli čas znovu skrýt.

Zásadní informace od Bauera

Na konci roku 1957 proto Fritz Bauer informoval přímo Izraelce a sdělil jim Eichmannovu adresu v Chacabuco. Šéf Mossadu Isser Harel poslal v příštím roce do Argentiny v krátkém sledu dva agenty, aby prověřili výpověď Lothara Hermanna. Oba však po povrchním pátrání dospěli k podobnému závěru: v takovém zapadlém koutě přece nemůže uprchlý vysoce postavený nacista bydlet. Harel proto „případ“ uzavřel a odložil ad acta.

I v roce 1959 přicházely další zprávy, ale žádná neměla takovou váhu, aby zvrátila zaryté pochyby Izraelců. Pátrání popohnal až zase Bauer, který mezitím shromáždil nové informace (zřejmě z německých zpravodajských zdrojů) a v prosinci je sdělil svému izraelskému protějšku Chaimu Cohenovi: Klement z ulice Chacabuco je uprchlý Klement z Evropy, což je ve skutečnosti Eichmann.

Tím vlastně Bauer Izraelce k uprchlému nacistovi prakticky dovedl. Když se premiér Ben Gurion od Cohena dověděl, že Eichmann nejspíš žije v Argentině, řekl mu, že by Izrael neměl usilovat o extradici (vydání zločince cizímu státu, na jehož území byl trestný čin spáchán), nýbrž by měl Eichmanna tajně dopravit do Izraele a postavit před soud.

Byla tu ovšem otázka potenciálních komplikací v oblasti mezinárodního práva a mezinárodních vztahů. Harel se radil s generálním prokurátorem Cohenem, ministrem spravedlnosti Pinhasem Rosenem a ministryní zahraničí Goldou Meierovou. Právní stanovisko znělo, že Eichmann může být souzen v Izraeli, pokud se ho podaří dostat z Argentiny. Meierová neměla proti tajné operaci žádné námitky.

Komando čekalo u autobusu

Harel měl tedy volné ruce. Za dva měsíce, 26. února 1960, odjel do Argentiny s diplomatickým pasem agent Mossadu Zvi Aharoni. Byl vybaven všemi dostupnými informacemi o dosavadní Eichmannově činnosti a také fotografií, kterou dodal Wiesenthal. Aharoni měl jediný úkol: najít a identifikovat Eichmanna.

Během jednoho měsíce to dokázal. Do Izraele se vrátil 8. dubna i s tajně pořízenými fotografiemi Eichmanna. Na základě dokonalé znalosti jeho denního programu potom vypracoval plán operace pro desetičlenné komando Mossadu.

Nedaleko od autobusové zastávky u Eichmannova domku čekalo večer 11. května 1960 ve dvou automobilech šest mužů včetně lékaře. Když se Eichmann přiblížil, jeden z členů komanda po něm skočil. Po krátkém boji ho přemohli a naložili do auta. Během jízdy do připraveného domu třikrát změnili poznávací značku.

V konspirační vile Aharoni ihned začal s výslechem. Chtěl vědět, jak se zajatec jmenuje. „Riccardo Klement,“ zněla odpověď. Vyptával se na další data a údaje. Dostával správné odpovědi včetně čísla, jaké měl u SS nebo u NSDAP. Nakonec se otázal, jak se jmenoval původně. „Adolf Eichmann,“ zaznělo tiše.

V uniformě stewarda

Nejtěžším úkolem bylo dopravit zajatce z 15 tisíc kilometrů vzdálené Argentiny do Izraele. Nakonec pomohla šťastná náhoda. Operace se časově shodovala s argentinskými oslavami 150. výročí nezávislosti. Izrael byl pozván, aby se jich zúčastnil. Harel toho využil a inspiroval na ministerstvu zahraničí nápad, aby izraelská delegace odletěla zvláštním letadlem, které následně k úniku posloužilo.

Ačkoli Eichmann od prvního okamžiku ve všem spolupracoval, byl před odjezdem na letiště omámen sedativy (a údajně i skleničkou whisky) a do letadla ho 21. května 1960 propašovali v uniformě stewarda.

Po několika minutách letu přišel za Harelem Adi Peleg, který řídil všechny záležitosti související s cestou tohoto speciálu, a vytrvale naléhal, aby směl posádku seznámit s totožností cizího pasažéra.

Harel nakonec svolil a Peleg mohl oznámit: „Dostalo se vám vzácné výsady. Podílíte se na operaci, která má pro židovský národ zásadní význam. Ten chlap v našem letadle je Adolf Eichmann.“