Začátek 20. století byl obdobím, kdy věda letěla mílovými kroky kupředu, a vědci měli pocit, že svými objevy denně mění svět k lepšímu. Látky jako insekticid DDT, zpomalovače hoření na bázi polybromovaných difenyletherů (PBDE) nebo polychlorované bifenyly (PCB), které našly uplatnění v barvách a lacích i jako náplně kondenzátorů a transformátorů, se používaly ve velkém.

KOMENTÁŘ DNE:
Čeští Evropané a ti ostatní - změny v názoru na prosazování eura u ČSSD si všímá Jiří Pehe. Čtěte zde >>
 Islamofobie aneb Když elity selžou - Nad politickou korektností a napětím mezi muslimskou menšinou a domácí většinou. Čtěte zde >>

Postupně se ale přicházelo na to, že tyto látky mají i svou temnou stránku: složitě se odbourávaly a vedly k akutním otravám i chronickým potížím u mnohých druhů zvířat. A co víc, našly se i v tělech lidí - například v mateřském mléce – a bylo dokázáno, že způsobují změny v hormonálním systému a některé jsou karcinogenní. Proto bylo jejich využívání zakázáno a mělo se za to, že se problém postupně vyřeší sám.

Neodbouratelné látky

Podle studie publikované v časopise Nature Ecology and Evolution ale tyto toxické látky dál zůstávají v přírodě ve vysokých koncentracích, a to zejména v hlubinách oceánů. Tým vedený Alanem Jamiesonem z Univerzity v Newcastlu zkoumal tukovou tkáň různonožců z hlubin Tichého oceánu a objevil v ní částice mnoha znečišťujících a nebezpečných látek.

Zvířata byla odchycena s pomocí speciálních vozíků, vypuštěných z lodí nad Mariánským a Kermadeckým příkopem, které jsou více než 10 km hluboké a dělí je od sebe 7000 km.

Na obou místech učinili vědci stejný, znepokojující objev: těla korýšů obsahovala koktejl jedovatých chemikálií, včetně polychlorovaných bifenylů PCB a polybromovaných difenyletherů PBDE.

Používání PCB bylo sice zakázáno v USA už v roce 1979 (s výjimkou uzavřených náplní transformátorů a kondenzátorů) a v roce 2001 celosvětově, ovšem vědci odhadují, že se látek z této skupiny vyrobilo celkem asi 1,3 miliónu tun. Když tyto látky uniknou z průmyslových podniků nebo skládek, kontaminují půdu i vodu a zůstávají v nich.

Ve své studii vědci prohlašují, že je těžké dát data o kontaminaci pod hladinou Pacifiku do širšího kontextu, protože předchozí studie používaly jiné metody sběru dat. Zároveň ale dodávají, že v Mariánském příkopu byla hladina PCB v tukové tkáni různonožců až 50krát vyšší než v tělech krabů z rýžových polí zavlažovaných řekou Liao-che, která patří mezi nejvíce znečištěné toky v Číně.

Jamieson vysvětluje: „Těla různonožců, s nimiž jsme pracovali, obsahují zhruba stejné množství škodlivin, jako je možné nalézt při pobřeží v provincii Suruga, což je jedno z nejhůř znečištěných míst v severozápadním Tichém oceánu.“

Součást potravního řetězce

Důvodem je podle vědců to, že se toxické chemikálie do příkopů v Tichém oceánu dostávají z kontaminovaných plastů a z těl mrtvých zvířat, která klesají ke dnu, kde se stávají potravou právě pro různonožce a další obyvatele mořských hlubin.

Autoři studie tvrdí, že hlubiny oceánu se tak stávají jakousi výlevkou nebo skladištěm škodlivých a zakázaných látek. Jelikož se tyto látky akumulují v tělech zvířat napříč potravním řetězcem, je jejich koncentrace mnohokrát vyšší v hloubce než u hladiny.

„Autoři studie dokázali změřit koncentraci PCB a PBDE v tělech korýšů, kteří se v oceánských příkopech živí mršinami, stále však nedokážeme uspokojivě vysvětlit a popsat, kde se tyto chemikálie přesně berou a jak se šíří dál potravním řetězcem. Je proto nutné pokračovat ve výzkumu a testování,“ řekla stanici BBC Katherine Daffornová z Univerzity v Novém Jižním Walesu v Austrálii.

„Studie nicméně poskytla přesvědčivé důkazy o tom, že hlubiny oceánů nejsou jen jakousi vzdálenou oblastí, která si žije vlastním životem, naopak. Jsou těsně propojeny s povrchovou vodou, a bohužel jsou neustále vystavovány značnému množství znečišťujících látek,“ uzavírá Daffornová.