Před kremací strašili ďáblem. Žeh si ale oblibu našel

Důvodů, proč si dr. Záhoř vysloužil od Haška jedovaté špílce, bylo víc – nebyl totiž jen pražským městským hygienikem a c. k. vrchním radou, ale také čelným představitelem Společnosti pro spalování mrtvol. Navíc měl to neštěstí, že byl spolužákem Haškova otce a po jeho smrti v roce 1869 dokonce poručníkem rodiny.

Z váženého a ctěného Pražana si dělal Hašek legraci zcela nezřízeně. Navštěvoval debatní kroužky Společnosti a s oblibou vzpomínal, jak se zastával dr. Záhoře, propagátora posmrtného žehu, před rozrušeným páterem Aloisem Jemelkou, jinak horlivým brojitelem proti spalování.

Jemelka, doprovázený ještě dalšími kněžími a pověstný svým savonarolovským temperamentem, volal např. 11. května 1911 na dr. Záhoře a jeho přátele:

„Ctěné shromáždění, nemám nic proti osobě doktora Záhoře. Ale dovolím si tudíž navázati na ona slova Písma svatého, ve kterých jest řeč o posledním soudu. Tam stojí přesně psáno, že nastane zmrtvýchvstání, až anděl dá troubou znamení, a tu mrtví budou vstávat z hrobů. Z hrobů, nikoli z krematorií! A třeba váš popel bude postaven v urně někde v kuchyni a přijde třeba milenec vaší ovdovělé manželky a vyklepe do vaší popelnice popel z dýmky!“

Svoje tvrzení Jemelka podpořil hrozbou, že nešťastný věřící „s dýmkou“ se octne před tváří boha „ve způsobu fajfky, z níž poté budou ďáblové kouřit síru a smůlu“. Tentokrát mu odpověděl nesmírně se bavící Jaroslav Hašek vyprávěním o 270 kněžích zabitých v roce 1850 u Havany černochy. Jejich mrtvoly byly podle katolického ritu zahrabány za městem a jeden podnikavý farmář po čase kosti vykopal, roztloukl a vyráběl z nich žádané hnojivo, používané pro tabákové plantáže.

„A nyní si představte, až trouba anděla zazní o posledním soudě před usmívající se tváří Hospodina a objeví se oni kněží ve způsobu balíčků tabáku? Jak bude, drazí křesťané, těm balíčkům? Drazí křesťané, špatně, sakramentsky špatně,“ zakončil Hašek svoje vyprávění.

Doktor Záhoř měl z Haškova vystoupení neskonalou radost, i když ho spisovatel rozčiloval po právu svými jedovatými průpověďmi typu: „Záhoř je rád, když takový nebožtík vstoupí do spolku Krematorium a platí ročně jen 20 K, a za těch pouhých 20 K vás upálíme třeba za rok, nebo za dva roky, jak si kdo přeje.“

Jaroslav Hašek byl nespravedlivý, dr. Záhoř patřil k svědomitým, obětavým lidem, na něž se neprávem zapomnělo. Zasloužil se jako hygienik o pražskou kanalizaci, asanaci Josefova a Židovského města, o zřízení ústředních jatek. Působil i ve správní radě banky Slávie a spolu s přáteli, městským inženýrem a autorem některých hesel Ottova slovníku naučného Ludvíkem Čížkem a budoucím starostou Sokola JUDr. Josefem Scheinerem, se nesmírně zasloužil nejen o myšlenku pohřbívání žehem, ale i o stavbu krematorií.

Myšlenka spalování mrtvého těla, dnes přirozená část našeho života, se těžko probojovávala. To, nad čím dnes nikdo nepřemýšlí, bylo dřív tabu a žeh napadala zejména katolická církev. Málo se o žehu psalo, stejně jako se málo psalo o jevu tak přirozeném, jako je smrt. Mnoho úsilí stály dva jediné paragrafy, které se poprvé objevily ve slavném Lex Kvapil z 1. dubna 1919.

Zákon byl pojmenován podle svého navrhovatele, básníka, režiséra a zednáře Jaroslava Kvapila a zněl: „Par. 1. Pohřbívání ohněm je dovoleno. Par. 2. Provedením zákona jest pověřen ministr veřejného zdravotnictví ve srozumění s ministrem vnitra a spravedlnosti.“ Bylo to ohromující vítězství.

„Před budovou, za prudkého deště – stáli jsme kol rakve my, sklíčení, opuštění, ještě několik vět dr. Josefa Scheinera, zpěv pražského kvarteta Kytary, ofotografování celého výjevu s námi, padesáti devíti účastníky v daleké zemi, ještě naposled se prodralo slunce mraky a poslalo několik paprsků jako poslední pozdrav – a již za posledních zvuků české písně klesá rakev, klesá,“ tak popisoval Stanislav Kodym doslova revoluční zpopelnění Vojty Náprstka v německém městě Gotha 6. září 1894 ve tři odpoledne.

Byla to téměř národní manifestace, čin zvláštní a ojedinělý, protože v té době ještě pohřeb žehem v Rakousku-Uhersku nepřipadal v úvahu.

Žároviště v Gothtě bylo umístěno v propadlišti a klesání rakve vyhlíželo impozantně (pražské krematorium ve Strašnicích má např. posun rakve vodorovný). Po obřadu si odnesli magistrátní rada dr. Jindřich Malý a vrchní inženýr Jiří Kresl z radnice urnu s popelem. Urna byla uložena v Náprstkově muzeu a konečnou úpravu urny a výklenku pro ni provedl sochař Jan Mauder. Do výklenku ji uložil Julius Zeyer. Přechovávání uren v bytě bylo totiž na rozdíl od zpopelnění povoleno.

Rakousko-Uhersko v té době nemělo jediné krematorium a až do roku 1918 se na našem území nespalovalo. Rakouský právní řád nezakazoval žeh, ale spalování na vlastní půdě zakazoval, takže zpopelnění bylo možné jedině v cizině. Bylo ovšem nákladné – stálo 500–600 korun, takže si je mohli dovolit pouze bohatí.

Na přepravu bylo třeba mít tři rakve – cínovou, dřevěnou a ozdobnou. Další nařízení přikazovalo mít s sebou průvodce a ještě po smrti bylo třeba uskutečnit částečnou pitvu. Lékaři vyjmuli mozek a balzamovali tělo – vcelku pochopitelně, aby se rodina přesvědčila, že dotyčný zemřel přirozenou smrtí.

Náprstek pokládal žeh za rozumný a prospěšný z hygienických důvodů. Chtěl, aby Praha měla svoje krematorium. Před smrtí řekl svému lékaři: „Nu necháme se dovézt do Gothy a upálit!“ O pohřbívání žehem ve Švýcarsku jej informovala první česká lékařka Anna Bayerová a Náprstek navrhoval zřízení krematoria celkem dvakrát – roku 1883 a roku 1888. Bezvýsledně.

(O Náprstkově vztahu k žehu informuje vynikající výstava dr. Mileny Secké Ti, kteří nás předešli aneb Vojta Náprstek ve vzpomínkách v Náprstkově muzeu, která probíhá od 13. října 2011 do 4. března 2012.)

V říjnu 1890 zemřela v Paříži na návštěvě u své dcery Anny vdova po politiku dr. Františku Braunerovi, Augusta Braunerová. Aby bylo možno tělo převézt na rodnou půdu, nechali ji příbuzní spálit v krematoriu na Pére Lachaise. A tady začaly těžkosti – církevní úřady vůbec odmítly, aby zpopelněné pozůstatky byly pohřbeny do rodinné hrobky na Vyšehradě.

Kněz odmítl sloužit obřad, a tak na prosbu mladší dcery a známé malířky Zdenky Braunerové promluvil místo něj Vojta Náprstek a citoval biblické „prach jsi a v prach se obrátíš“, slova, která vystihují žeh daleko přesněji než tlení v rakvi. Byl to první občanský pohřeb, ale Augusta Braunerová nebyla zpopelněna jako první Češka, jak se často traduje.

V Gothtě byla – už po pěti letech existence místního krematoria – spálena členka pražského Prozatímního divadla Helena Veverková-Vinandová, neteř Karla Sladkovského a žačka Otýlie Sklenářové-Malé. To bylo v roce 1883. Následovala Augusta Braunerová, Vojta Náprstek a v roce 1906 ze známých osobností herečka Hana Kvapilová v Saské Kamenici. V letech 1892–1902 byly z českých zemí ročně zpopelněny jedna až dvě osoby. Až v roce 1911 počet vyskočil na pětadvacet.

To už měla idea žehu leccos za sebou.

Historie novodobého pojetí žehu, nepočítáme-li Sumery, Izraelity, Řeky, Římany a staré Slovany, není dlouhá. Zájem o žeh jako formu pohřbívání se objevil v 16. století v době osvícenství a v revoluční Francii 18. století, kde bylo navrženo „fakultativní spalování mrtvol a zřízení pole odpočinku s branami“.

Páter Jan Křtitel Maštalíř v roce 1905 tento počin komentoval slovy: „První pokus novopohanského pohřbu ovšem učiněn ve Francii, v té světové křivuli veškerých krkolomných experimentů.“ V roce 1874 povolili kremaci v Itálii, v roce 1876 bylo vystavěno první krematorium v Miláně, téhož roku ve Washingtonu, roku 1878 v Gothtě.

Ve dnech 15. a 16. srpna 1882 udělal pohřební hranici pro utonulého přítele básníka Percyho Bysshe Shelleyho na mořském břehu ve Viareggiu v Itálii lord George Gordon Byron. Zastáncem žehu v českých zemích byla Božena Němcová a Jan Neruda. „Aby už tedy jednou přestalo to nerozumné pohřbívání nynější. Ale dvacet let už propadám s návrhem svým – zkusím toho obráceně: budu mlčet a lidstvo mi to snad pojednou udělá natruc!“ konstatoval Jan Neruda.

První Společnost pro spalování mrtvol vznikla v Čechách v prosinci 1899. Jejími členy byli mimo jiné zmíněný doktor Záhoř, J. V. Sládek a Hana Kvapilová.

Zednáři, volnomyšlenkáři a ateisté se o společnost zasloužili nejvíc. Společnost ale neměla svůj finanční systém, a tak ji od roku 1909 postupně vytlačoval spolek Krematorium, který založili mladí lidé kolem třiceti, čtyřicetiletý Jaroslav Kvapil byl nejstarší. Krematorium mělo vlastní měsíčník, vybíraly se v něm příspěvky a po třech letech vznikl nárok na bezplatný pohřeb.

Pohřbívali se i sebevrazi. Půl členstva tvořily tzv. „ohněchtivé ženy“. První krematorium v Rakousku-Uhersku se začalo stavět v Liberci v roce 1915, ale po jeho dokončení v roce 1917 v něm bylo zakázáno spalovat.

Provizorní krematorium na Olšanech vzniklo z obřadní kaple v listopadu 1921. Další bylo postaveno v roce 1923 v Pardubicích, o rok později v Mostě. V Praze-Strašnicích bylo krematorium dokončeno v roce 1932, v Brně v roce 1930. Spolek Krematorium na všechny přispíval. Žeh slavil úspěch.