Důvodů, proč si dr. Záhoř vysloužil od Haška jedovaté špílce, bylo víc – nebyl totiž jen pražským městským hygienikem a c. k. vrchním radou, ale také čelným představitelem Společnosti pro spalování mrtvol. Navíc měl to neštěstí, že byl spolužákem Haškova otce a po jeho smrti v roce 1869 dokonce poručníkem rodiny.

Z váženého a ctěného Pražana si dělal Hašek legraci zcela nezřízeně. Navštěvoval debatní kroužky Společnosti a s oblibou vzpomínal, jak se zastával dr. Záhoře, propagátora posmrtného žehu, před rozrušeným páterem Aloisem Jemelkou, jinak horlivým brojitelem proti spalování.

Jaroslav Hašek se žehu často posmíval.

Jaroslav Hašek se žehu často posmíval.

FOTO: Zdeněk Šolle, Vojta Náprstek a jeho doba

Jemelka, doprovázený ještě dalšími kněžími a pověstný svým savonarolovským temperamentem, volal např. 11. května 1911 na dr. Záhoře a jeho přátele:

„Ctěné shromáždění, nemám nic proti osobě doktora Záhoře. Ale dovolím si tudíž navázati na ona slova Písma svatého, ve kterých jest řeč o posledním soudu. Tam stojí přesně psáno, že nastane zmrtvýchvstání, až anděl dá troubou znamení, a tu mrtví budou vstávat z hrobů. Z hrobů, nikoli z krematorií! A třeba váš popel bude postaven v urně někde v kuchyni a přijde třeba milenec vaší ovdovělé manželky a vyklepe do vaší popelnice popel z dýmky!“

Ďáblové budou kouřit smůlu a síru

Svoje tvrzení Jemelka podpořil hrozbou, že nešťastný věřící „s dýmkou“ se octne před tváří boha „ve způsobu fajfky, z níž poté budou ďáblové kouřit síru a smůlu“. Tentokrát mu odpověděl nesmírně se bavící Jaroslav Hašek vyprávěním o 270 kněžích zabitých v roce 1850 u Havany černochy. Jejich mrtvoly byly podle katolického ritu zahrabány za městem a jeden podnikavý farmář po čase kosti vykopal, roztloukl a vyráběl z nich žádané hnojivo, používané pro tabákové plantáže.

„A nyní si představte, až trouba anděla zazní o posledním soudě před usmívající se tváří Hospodina a objeví se oni kněží ve způsobu balíčků tabáku? Jak bude, drazí křesťané, těm balíčkům? Drazí křesťané, špatně, sakramentsky špatně,“ zakončil Hašek svoje vyprávění.

Doktor Záhoř měl z Haškova vystoupení neskonalou radost, i když ho spisovatel rozčiloval po právu svými jedovatými průpověďmi typu: „Záhoř je rád, když takový nebožtík vstoupí do spolku Krematorium a platí ročně jen 20 K, a za těch pouhých 20 K vás upálíme třeba za rok, nebo za dva roky, jak si kdo přeje.“

Páter Jemelka v karikatuře – svolával na žeh hromy a blesky.

Páter Jemelka v karikatuře – svolával na žeh hromy a blesky.

FOTO: Zdeněk Šolle, Vojta Náprstek a jeho doba

Jaroslav Hašek byl nespravedlivý, dr. Záhoř patřil k svědomitým, obětavým lidem, na něž se neprávem zapomnělo. Zasloužil se jako hygienik o pražskou kanalizaci, asanaci Josefova a Židovského města, o zřízení ústředních jatek. Působil i ve správní radě banky Slávie a spolu s přáteli, městským inženýrem a autorem některých hesel Ottova slovníku naučného Ludvíkem Čížkem a budoucím starostou Sokola JUDr. Josefem Scheinerem, se nesmírně zasloužil nejen o myšlenku pohřbívání žehem, ale i o stavbu krematorií.

Spalování mrtvého těla

Myšlenka spalování mrtvého těla, dnes přirozená část našeho života, se těžko probojovávala. To, nad čím dnes nikdo nepřemýšlí, bylo dřív tabu a žeh napadala zejména katolická církev. Málo se o žehu psalo, stejně jako se málo psalo o jevu tak přirozeném, jako je smrt. Mnoho úsilí stály dva jediné paragrafy, které se poprvé objevily ve slavném Lex Kvapil z 1. dubna 1919.

Zákon byl pojmenován podle svého navrhovatele, básníka, režiséra a zednáře Jaroslava Kvapila a zněl: „Par. 1. Pohřbívání ohněm je dovoleno. Par. 2. Provedením zákona jest pověřen ministr veřejného zdravotnictví ve srozumění s ministrem vnitra a spravedlnosti.“ Bylo to ohromující vítězství.

Klesá rakev, klesá…

„Před budovou, za prudkého deště – stáli jsme kol rakve my, sklíčení, opuštění, ještě několik vět dr. Josefa Scheinera, zpěv pražského kvarteta Kytary, ofotografování celého výjevu s námi, padesáti devíti účastníky v daleké zemi, ještě naposled se prodralo slunce mraky a poslalo několik paprsků jako poslední pozdrav – a již za posledních zvuků české písně klesá rakev, klesá,“ tak popisoval Stanislav Kodym doslova revoluční zpopelnění Vojty Náprstka v německém městě Gotha 6. září 1894 ve tři odpoledne.

Vojta Náprstek jednoznačně podporoval kremaci.

Vojta Náprstek jednoznačně podporoval kremaci.

FOTO: Zdeněk Šolle, Vojta Náprstek a jeho doba

Byla to téměř národní manifestace, čin zvláštní a ojedinělý, protože v té době ještě pohřeb žehem v Rakousku-Uhersku nepřipadal v úvahu.

Žároviště v Gothtě bylo umístěno v propadlišti a klesání rakve vyhlíželo impozantně (pražské krematorium ve Strašnicích má např. posun rakve vodorovný). Po obřadu si odnesli magistrátní rada dr. Jindřich Malý a vrchní inženýr Jiří Kresl z radnice urnu s popelem. Urna byla uložena v Náprstkově muzeu a konečnou úpravu urny a výklenku pro ni provedl sochař Jan Mauder. Do výklenku ji uložil Julius Zeyer. Přechovávání uren v bytě bylo totiž na rozdíl od zpopelnění povoleno.

Necháme se upálit!

Rakousko-Uhersko v té době nemělo jediné krematorium a až do roku 1918 se na našem území nespalovalo. Rakouský právní řád nezakazoval žeh, ale spalování na vlastní půdě zakazoval, takže zpopelnění bylo možné jedině v cizině. Bylo ovšem nákladné – stálo 500–600 korun, takže si je mohli dovolit pouze bohatí.

Na přepravu bylo třeba mít tři rakve – cínovou, dřevěnou a ozdobnou. Další nařízení přikazovalo mít s sebou průvodce a ještě po smrti bylo třeba uskutečnit částečnou pitvu. Lékaři vyjmuli mozek a balzamovali tělo – vcelku pochopitelně, aby se rodina přesvědčila, že dotyčný zemřel přirozenou smrtí.

Náprstek pokládal žeh za rozumný a prospěšný z hygienických důvodů. Chtěl, aby Praha měla svoje krematorium. Před smrtí řekl svému lékaři: „Nu necháme se dovézt do Gothy a upálit!“ O pohřbívání žehem ve Švýcarsku jej informovala první česká lékařka Anna Bayerová a Náprstek navrhoval zřízení krematoria celkem dvakrát – roku 1883 a roku 1888. Bezvýsledně.

(O Náprstkově vztahu k žehu informuje vynikající výstava dr. Mileny Secké Ti, kteří nás předešli aneb Vojta Náprstek ve vzpomínkách v Náprstkově muzeu, která probíhá od 13. října 2011 do 4. března 2012.)

První Češka

V říjnu 1890 zemřela v Paříži na návštěvě u své dcery Anny vdova po politiku dr. Františku Braunerovi, Augusta Braunerová. Aby bylo možno tělo převézt na rodnou půdu, nechali ji příbuzní spálit v krematoriu na Pére Lachaise. A tady začaly těžkosti – církevní úřady vůbec odmítly, aby zpopelněné pozůstatky byly pohřbeny do rodinné hrobky na Vyšehradě.

Urna Vojty Náprstka

Urna Vojty Náprstka

FOTO: Vasil Bobík

Kněz odmítl sloužit obřad, a tak na prosbu mladší dcery a známé malířky Zdenky Braunerové promluvil místo něj Vojta Náprstek a citoval biblické „prach jsi a v prach se obrátíš“, slova, která vystihují žeh daleko přesněji než tlení v rakvi. Byl to první občanský pohřeb, ale Augusta Braunerová nebyla zpopelněna jako první Češka, jak se často traduje.

V Gothtě byla – už po pěti letech existence místního krematoria – spálena členka pražského Prozatímního divadla Helena Veverková-Vinandová, neteř Karla Sladkovského a žačka Otýlie Sklenářové-Malé. To bylo v roce 1883. Následovala Augusta Braunerová, Vojta Náprstek a v roce 1906 ze známých osobností herečka Hana Kvapilová v Saské Kamenici. V letech 1892–1902 byly z českých zemí ročně zpopelněny jedna až dvě osoby. Až v roce 1911 počet vyskočil na pětadvacet.
To už měla idea žehu leccos za sebou.

Odevzdání ohni

Historie novodobého pojetí žehu, nepočítáme-li Sumery, Izraelity, Řeky, Římany a staré Slovany, není dlouhá. Zájem o žeh jako formu pohřbívání se objevil v 16. století v době osvícenství a v revoluční Francii 18. století, kde bylo navrženo „fakultativní spalování mrtvol a zřízení pole odpočinku s branami“.

Páter Jan Křtitel Maštalíř v roce 1905 tento počin komentoval slovy: „První pokus novopohanského pohřbu ovšem učiněn ve Francii, v té světové křivuli veškerých krkolomných experimentů.“ V roce 1874 povolili kremaci v Itálii, v roce 1876 bylo vystavěno první krematorium v Miláně, téhož roku ve Washingtonu, roku 1878 v Gothtě.

Ve dnech 15. a 16. srpna 1882 udělal pohřební hranici pro utonulého přítele básníka Percyho Bysshe Shelleyho na mořském břehu ve Viareggiu v Itálii lord George Gordon Byron. Zastáncem žehu v českých zemích byla Božena Němcová a Jan Neruda. „Aby už tedy jednou přestalo to nerozumné pohřbívání nynější. Ale dvacet let už propadám s návrhem svým – zkusím toho obráceně: budu mlčet a lidstvo mi to snad pojednou udělá natruc!“ konstatoval Jan Neruda.

Posmrtná maska Vojty Náprstka

Posmrtná maska Vojty Náprstka

FOTO: Vasil Bobík

První Společnost pro spalování mrtvol vznikla v Čechách v prosinci 1899. Jejími členy byli mimo jiné zmíněný doktor Záhoř, J. V. Sládek a Hana Kvapilová.

Zednáři, volnomyšlenkáři a ateisté se o společnost zasloužili nejvíc. Společnost ale neměla svůj finanční systém, a tak ji od roku 1909 postupně vytlačoval spolek Krematorium, který založili mladí lidé kolem třiceti, čtyřicetiletý Jaroslav Kvapil byl nejstarší. Krematorium mělo vlastní měsíčník, vybíraly se v něm příspěvky a po třech letech vznikl nárok na bezplatný pohřeb.

Pohřbívali se i sebevrazi. Půl členstva tvořily tzv. „ohněchtivé ženy“. První krematorium v Rakousku-Uhersku se začalo stavět v Liberci v roce 1915, ale po jeho dokončení v roce 1917 v něm bylo zakázáno spalovat.

Provizorní krematorium na Olšanech vzniklo z obřadní kaple v listopadu 1921. Další bylo postaveno v roce 1923 v Pardubicích, o rok později v Mostě. V Praze-Strašnicích bylo krematorium dokončeno v roce 1932, v Brně v roce 1930. Spolek Krematorium na všechny přispíval. Žeh slavil úspěch.