Ještě téhož dne byli o zatčení Rudolfa Slánského informováni členové politbyra a na 25. listopadu bylo svoláno předsednictvo ÚV KSČ. Tehdy se jeho účastníci poprvé dozvěděli o jakémsi dopisu Velkému metaři, který se stal bezprostředním podnětem k bleskové noční akci (Velký metař bylo ve skutečnosti krycí jméno pro Rudolfa Slánského).

Nikdo z přítomných o pravosti předloženého důkazu nepochyboval. Pouze Zdeněk Fierlinger podotkl, že dopis by mohl být provokací. Zůstal však osamocen a jeho poznámka zanikla v diskusi, v níž všichni zdůrazňovali vady Slánského charakteru a jeho pracovních metod.

Verze o provokaci StB padla

Téměř přesně rok po svém zatčení byl Rudolf Slánský odsouzen Státním soudem v Praze k trestu smrti za velezradu, vyzvědačství, sabotáž a vojenskou zradu – a 3. prosince 1952 spolu s dalšími deseti odsouzenými popraven. Celý monstrproces se přitom opíral o činnost tzv. Slánského protistátního spikleneckého centra, v němž mu byla přiřčena vedoucí role. Žádné takové centrum ovšem ve skutečnosti neexistovalo a vyšetřování tak vyústilo ve snad nejabsurdnější proces dvacátého století.

Jakou roli sehrál v soukolí mimořádně spletitých událostí studené války podivný dopis Velkému metaři? Proč byl napsán a kdo byl jeho autorem?

Dlouho byl historiky považován za výplod sovětské, případně československé zpravodajské služby. Zapadalo to do hypotézy, že přinesení dopisu ze zahraničí byla provokace a StB si dopis „objednala“, aby měla přesvědčivý důkaz k zatčení tak dlouho hledané hlavy spiknutí.

Avšak v polovině 90. let 20. století se objevilo svědectví, které na celou záležitost vrhlo zcela jiné světlo.

Generál Moravec o operaci Velký metař centrálu CIA ve Washingtonu neinformoval. V případě úspěchu by si však jeho OKAPI zvedla prestiž – což bylo velkou Moravcovou ambicí.

Historikovi Jiřímu Šolcovi (1932–2010) se z USA – v souvislosti s reakcí na Šolcovu právě vydanou knihu Ve službách prezidenta – ozval tehdy osmdesátiletý František Ostrý a k autorství dopisu Velkému metaři se přihlásil. V další korespondenci poskytl Šolcovi informace a také originály několika dokumentů, které se vztahovaly k záhadné operaci Velký metař.

Chtěli dostat Slánského na Západ

Veterán bojů na západních frontách František Ostrý začal v březnu 1951 pracovat ve zpravodajské organizaci čs. emigrace nazvané podle středoafrického kopytníka OKAPI. Sídlila v západoněmeckém Bensheimu a v jejím čele stál generál František Moravec se skupinou bývalých vyšších důstojníků čs. armády.

Činnost OKAPI zaštiťovala zpravodajská služba ministerstva zahraničí USA a byla zaměřena na destabilizaci politického systému poúnorového Československa. OKAPI se snažila zpravodajsky mapovat veškeré dění ve staré vlasti s důrazem na podchycení opozičních a odstředivých proudů. K tomu především studovala otevřené zdroje (tisk a rozhlasové vysílání), které pravidelně monitorovala.

Mužům z OKAPI proto při sledování čs. tisku neuniklo, že při oslavách svých padesátin 31. července 1951 neobdržel Rudolf Slánský blahopřejný telegram z Moskvy. Vzniklo podezření, že v očích Stalina ztrácí pozice, a po jeho odvolání z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ v září 1951 se změnilo v jistotu.

A právě tehdy se v hlavě operačního důstojníka OKAPI majora Františka Ostrého zrodil prazvláštní nápad: využít obtížné situace Rudolfa Slánského a nabídnout mu útěk na Západ. Na návrh Ostrého tak byla zahájena akce, která dostala později název operace Velký metař.

CIA se s akcí nepochlubili

Organizování útěků patřilo k programu činnosti všech zpravodajských organizací čs. emigrace, ale vždy se výhradně soustřeďovaly na únik osob z řad protikomunistické opozice.

Případ Rudolfa Slánského byl nepochopitelnou výjimkou. Tento muž zastával od roku 1945 v aparátu KSČ funkci generálního tajemníka ÚV a podílel se na tvorbě politické strategie i taktického postupu strany. Patřil k nejlépe informovaným osobám ve státě a právě v tom byla zřejmě spatřována i jeho zpravodajská cena, pokud by se operace zdařila.

Kromě toho zpravodajci z OKAPI asi také předpokládali, že se jeho odchod do emigrace stane politickou senzací, zasáhne komunistické strany na Západě a bude mít následky pro vnitropolitické poměry v Československu. O zamýšlené operaci ovšem Generál Moravec centrálu CIA ve Washinghtonu neinformoval – měla se odehrát zcela v režii OKAPI, která však dosud neměla se Slánským žádné kontakty. V případě úspěchu by si OKAPI výrazně zvedla prestiž – a to bylo Moravcovou velkou ambicí.

Podle scénáře operace měl být Slánský vhodným způsobem kontaktován a vyzván k odchodu na Západ. Aby výzvě uvěřil a nepovažoval ji za provokaci, mělo to být provedeno věrohodným způsobem. Od počátku měl být ujištěn, že je v zahraničí postaráno o jeho bezpečnost a sociální jistoty v budoucnosti.

V Praze hledali hlavu spiknutí

Lidé v Bensheimu přirozeně nic nevěděli o tom, že v Praze už několik měsíců probíhá vyšetřování „protistátního spikleneckého centra“.

Původně se jeho hlavou měl stát Otto Šling, později pak Marie Švermová. Ta byla obviněna z přípravy spiknutí, které si kladlo za cíl vyvolat v zemi státní převrat a převést Československo po vzoru Titovy Jugoslávie do tábora imperialismu, odstranit Slánského i další představitele Gottwaldova vedení. V této konstrukci se počítalo se skupinou trockistů mezi interbrigadisty, s účastí londýnského exilu a pracovníky mocenského aparátu.

Rudolf Slánský (vlevo) v roce 1950 s Klementem Gottwaldem

Rudolf Slánský (vlevo) v roce 1950 s Klementem Gottwaldem

FOTO: František Nesvadba, ČTK

Na podzim 1951 však došlo z podnětu Moskvy a sovětských poradců k proměně koncepce. V hlavní roli už neměli účinkovat trockisté a pozornost vyšetřovatelů StB se měla soustředit na sionisty a na neexistující, tzv. druhé centrum moci v čele s Rudolfem Slánským. Nyní se StB zatčené členy „skupiny Švermová–Šling“ snažila přesvědčit o opaku toho, co dosud vypovídali: že to nebyli oni, kdo chtěli odstranit Slánského, ale že právě on stál v čele jejich spiknutí.

Po vynuceném odchodu Slánského z vedoucí stranické funkce na zářijovém zasedání ÚV KSČ (a jeho sebekritice) zintenzívnili vyšetřovatelé výslechy v souvislosti s jeho osobou. Žádný z poznatků ale stále neobsahoval „důkaz“ takového ražení, aby mohl být podnětem k zatčení. Souhlas k němu přitom tvůrci nové koncepce nutně potřebovali, jinak hrozilo zhroucení celého jejich plánu.
A právě v této situaci se na scéně objevil dopis Velkému metaři.

Katastrofa: kurýr byl dvojitý agent

Do Československa ho přinesl v noci z 8. na 9. listopadu 1951 agent-chodec Rudolf Nevečeřal. Spolehlivost kurýra byla jedním z předpokladů zdárného průběhu operace. Moravcovi muži ovšem netušili, že Nevečeřal je tzv. dvojitým agentem.

Právě před rokem byl tento třicátník odsouzen na dva měsíce nepodmíněně za „protistátní řeči“ v jedné hospodě v Mnichově Hradišti. Nechtěl do vězení, a tak v březnu 1951 uprchl do západního Německa, kde ho ve Wiedenu převzala pobočka americké vojenské zpravodajské služby a dvakrát ho v příštích týdnech vyslala do ČSR.

Při druhé cestě se na přímluvu manželky sám přihlásil čs. úřadům a 15. května 1951 podepsal spolupráci s StB. Ještě téhož večera se do Německa vrátil – ale již jako agent čs. kontrarozvědky. Když se ráno 9. listopadu 1951 přihlásil Nevečeřal na velitelství pohraniční stráže v Chebu, předal svému řídícímu orgánu všechny materiály, které přivezl. Byl mezi nimi i dopis pro jistou Danielu Kaňkovskou, kterou měl v Praze vyhledat a udržovat s ní spojení.

Zásilka obsahovala vlastně dopisy dva – vzkaz adresátce od jistého Herberta Kauderse a dopis v přiložené obálce, kterou měla podle Kaudersovy instrukce doručit do správných rukou, tj. Velkému metaři (jméno Slánského nebylo nikde uvedeno). Vzkaz pro Kaňkovskou obsahoval pokyn, aby dojednala kontakt mezi Velkým metařem a kurýrem (tedy Nevečeřalem). Jako odměna bylo přiloženo pět tisícikorun.

Zlé věci přicházejí najednou

Strojopisný text dopisu Velkému metaři nebyl datován. Koncipoval ho osobně František Ostrý a podepsal krycím jménem Podpora: „Dostáváme nyní zprávy, že Vaše situace se stává obtížnější, a vyslovují se zde obavy a domněnky, podepřené zprávami z dobře informovaných kruhů, že se předvídá procesování známé v případě Gomulky (Władysław Gomułka byl vrcholný polský komunistický politik, kvůli mocenským bojům ve straně byl v letech 1951 až 1954 označen za reakcionáře a vyloučen ze strany – pozn. red.).

Doufáme, že tento dopis Vás zastihne ještě včas. Nabízíme Vám bezpečný odchod na Západ. Podle prohlášení nejpovolanějších míst zaručujeme Vám asyl, bezpečný úkryt a pozdější umožnění existence, vyjímaje politickou kariéru.

V případě, že souhlasíte, budeme moci Váš odchod zprostředkovati neprodleně. Jako důkaz Vašeho souhlasu stačí utrhnouti dolní polovinu tohoto dopisu. Na útržek poznamenejte datum, kdy je odchod žádoucí. Instrukce k odchodu dostanete toutéž cestou, buďte opatrný a nesvěřujte se nikomu, ani doručitel dopisu neví, oč jde.

Abyste se přesvědčil, že tato akce je podniknuta ze Západu, bude pro Vás vysíláno heslo v rámci vysílání Svobodné Evropy na vlně 48,9 m, a to ve dnech 10., 17. a 24. listopadu, dále 1. prosince 1951, vždy v 19.53 hodin. Heslo zní: ,Zlé věci přicházejí najednou‘. Vzkazuje Podpora. Listopad 1951.“

Neexistující milenka

Volbou Kaňkovské jako kontaktní osoby se Moravcovi muži dopustili dalšího z řady omylů. Herbert Kauders, který Kaňkovskou doporučil, ji z Prahy dobře znal. Sám v dubnu 1951 emigroval i s manželkou z Československa, v OKAPI byl podřízeným majora Ostrého a při přípravě celé akce plnil funkci tipaře.

Poskytl informace o Slánského soukromí, ale třeba i o poměrech v hlavním městě. Kaňkovská byla podle něj vhodným prostředníkem pro styk se Slánským. Ve skutečnosti Moravcovy zpravodajce mystifikoval, i když zřejmě nikoli úmyslně.
Kauders totiž označil v OKAPI Kaňkovskou za milenku Slánského – proto si zpravodajci mysleli, že k němu bude mít snadný přístup a také jeho naprostou důvěru.

Ve skutečnosti se tato žena s Rudolfem Slánským osobně neznala a nikdy s ním dokonce ani nemluvila! Je však svědecky doloženo, že se do role jeho důvěrné přítelkyně stylizovala, a to nejen před Kaudersem.

Přezdívku Velký metař dal Rudolfu Slánskému ještě před svým odchodem do emigrace sám Kauders. Stalo se tak při jednom z rozhovorů s Kaňkovskou v kavárně. Kauders zhodnotil jakýsi publikovaný projev, v němž Slánský prohlásil na adresu odpůrců socializace, „že to tady všechno vymete“, konstatováním: „Ten chlap to tady ale zametá. To je metař, Velký metař.“

Režii převzala StB

Osudný dopis se tedy ještě předtím, než byl doručen nic netušící Kaňkovské, ocitl 9. listopadu v rukou StB. Ofotografovaná kopie byla pečlivě uschována a originál dostal kurýr zpět. StB od této chvíle vstoupila cílevědomě do akce OKAPI.

Státní bezpečnost si ovšem nebyla jistá, jestli průběh operace Velký metař nesleduje americká rozvědka. Potřebovala ale získat věcné důkazy a kompromitovat řadu osob, které hodlala zatknout, proto nechala akci částečně proběhnout podle původního plánu (samozřejmě pod svou kontrolou a jako řízenou provokaci).

Hlava na stříbrném podnose

StB bylo ze zajištěných dokumentů jasné, že jde o pokus přimět Rudolfa Slánského k útěku na Západ. Dokazovala to i přiložená falešná občanská legitimace státního příslušníka NDR opatřená snímkem, který byl vyroben přefotografováním a následnou retuší Slánského portrétu z Rudého práva. Průkaz, vystavený na jiné jméno, měl Slánského přesvědčit o dokonalosti příprav.

Důkazy byly tak přesvědčivé, že se jim nedalo nevěřit. Pokud v Praze konstruktéři nové koncepce „protistátního centra“ hledali hlavu celého spiknutí, byla jim operací Velký metař nechtěně nabídnuta… Dva spolupracovníci StB navštívili Kaňkovskou a kromě formálních otázek se jí vyptávali, zda se zná se Slánským a má možnost se s ním setkat. Mimo jiné jí také naznačili, jaká je její povinnost, pokud dostane v nejbližších dnech nějakou zásilku.

Nevečeřal ji 15. listopadu skutečně navštívil, předal jí originály dopisů a smluvil si s ní další schůzku. Kaňkovská, která si hned neuvědomila, kdo je vlastně Velký metař, se po delším vnitřním boji rozhodla, že dopis nepředá ani Slánskému (nevěděla, jak by to udělala), ani StB a 23. listopadu ho spálila. Na schůzku s Nevečeřalem již nešla a 24. listopadu byla zatčena.

Zatkněte ho už dnes!

Mnohem operativnější byli sovětští poradci. Text dopisu pro Velkého metaře zřejmě znali již 9. listopadu a okamžitě vyrozuměli Moskvu. Za dva dny přiletěl do Prahy zcela inkognito Anastáz Mikojan. Gottwaldovi předestřel Stalinův návrh na zatčení Rudolfa Slánského, protože prý hrozí nebezpečí jeho útěku za hranice.

Jenže Gottwaldovi se do toho nechtělo – v té chvíli ještě o zadrženém dopisu nevěděl a Mikojan nechtěl (či nesměl) konkrétní důkazy předložit. Šéf československých komunistů nakonec souhlasil, ale až odpoledne 23. listopadu.

Teprve tehdy mu zástupce velitele StB pro operativní odbory Antonín Prchal spolu se sovětským poradcem na velitelství StB, generálem Alexejem Bezčastnovem, a ministrem národní bezpečnosti Ladislavem Kopřivou předali fotokopii dopisu Velkému metaři a magnetofonový záznam hesel vysílaných Svobodnou Evropou. Schůzky se účastnil i předseda vlády Antonín Zápotocký a ministr národní obrany Alexej Čepička.

„Není možno dále otálet. Ne zítra, ale už dnes zatkněte Slánského,“ řekl tehdy podle svědectví Alexeje Bezčastnova z roku 1956 Klement Gottwald. A hned k tomu dal pokyn ministru Kopřivovi.

Poplach v OKAPI

Jak napovídá už samotný text dopisu Velkému metaři, akce exulantské zpravodajské skupiny generála Moravce byla velice pochybná a její výchozí předpoklady hodně naivní. Cíl operace – útěk Slánského za hranice – byl stavěn na základě přání, nikoli na znalosti a rozboru situace.

Ačkoli v roce 1951 byla v emigraci početná skupina čs. poslanců, politiků, žurnalistů, ministrů, vojáků a veřejných činitelů, kteří znali Rudolfa Slánského osobně, v OKAPI kupodivu netušili nic o jeho velké oddanosti komunistické straně a například ani nevěděli, že je ženatý a má rodinu. Považovali ho za starého mládence, který nemá žádné závazky.

Když 27. listopadu 1951 oznámil Čs. rozhlas zatčení Rudolfa Slánského, nastal v OKAPI poplach. Generál Moravec tušil nepříjemnosti a rychle sepisoval pro Washington zprávu o neúspěšné operaci, kterou provedli na vlastní pěst.

Jeho vysvětlování však ve Washingtonu dojem neudělalo. Moravec i Ostrý byli v květnu 1952 pokáráni. Američané začali činnost expozitury OKAPI daleko víc kontrolovat a natolik omezovat její operace, až na sklonku roku 1952 zcela skončily. Ve Washingtonu už o žádné další Velké metaře neměli zájem.