Vyjádřila se i k nově akreditované žurnalistice na zmíněné fakultě a k práci při studiu. Za největší problém českých médií považuje úbytek seniorních novinářů.

V čem se po nové akreditaci oboru Žurnalistika liší bakalářský studijní program od magisterského?

Bakalářská žurnalistika nyní nabízí možnost ukončit studium praktickou prací. Hodně o to stáli jak vyučující, tak studenti. Bude tam i teoretická stať, ale hlavním výstupem může být třeba soubor televizních medailonů nebo fotokniha. Lze to pak ukázat také budoucímu zaměstnavateli, že student fakt něco umí. Že dokáže vyfotit tak skvělé fotky, že může být fotoreportér.

V bakaláři bude nově také bloková výuka specializací ve druhém ročníku. Dříve byla výuka praktických předmětů poněkud roztříštěná. Student by se měl naučit v bakaláři víc praktických dovedností, zatímco v magisterském studiu by měl získat víc teoretických znalostí. Magistr už není profesní titul, ale titul za kompletní ukončení vysoké školy, v našem případě dokonce univerzity.

V Česku moc lidi neumí diskutovat tak, aby to byla neosobní kritika nebo neosobní negativita.

Jak se liší tedy bakalář od magistra?

Bakalář je zaměřen praktičtěji, v magistru je to výrazně teoretičtější. A když si studenti někdy stěžují, že je teorie v magistru moc a že je náročná, tak já říkám: „My tady nebudeme rozdávat tituly ve vrátnici. Jste na univerzitě, máte studovat, číst knížky, když se vám to nelíbí, můžete studovat nějakou méně náročnou školu.“

Proč si myslíte, že jsou teoretické znalosti důležité i pro praktikujícího novináře?

Protože mu umožní nahlížet práci v širším kontextu. Není pak tak manipulovatelný, protože ví, že existují nějaké možné tlaky ze strany marketingu či politiky, a ví, z čeho vyplývají.

Kromě toho se snažíme vzdělat studenty v jednotlivých specializacích. V bakaláři se studenti dělí podle typu média, v magistru podle oboru. Existuje třeba politická, kulturní nebo sportovní specializace.

Palác Hollar na Smetanově nábřeží v Praze, jedna z budov Fakulty sociálních věd a sídlo katedry žurnalistiky

Palác Hollar na Smetanově nábřeží v Praze, jedna z budov Fakulty sociálních věd a sídlo katedry žurnalistiky

FOTO: archiv FSV UK

Obecně ale může vypadat logičtěji se nejprve věnovat poskytnutí teoretického základu, a teprve poté v magisterském studiu se postupně věnovat výhradně praxi. Co si o tom myslíte?

Vyplývá to z rozdělení, které úplně nedefinujeme my, ale státní vysokoškolská politika, potažmo politika Evropské unie. Bakalářský titul je pro lidi, kteří chtějí jít dřív do praxe, je to nižší vzdělání. A když tam pošleme lidi, kteří budou znát jenom teorii, tak k čemu jim to bude? Na tomhle stupni se očekává, že ten člověk bude víc praktik.

V našem magistru jsou také praktické předměty, ale je jich méně než v tom bakalářském stupni, aby měl člověk větší vzdělanostní bázi, která se očekává od někoho, kdo studuje pět let na vysoké škole. Většinou ale platí, že naši studenti v magisterském cyklu už s nějakým médiem spolupracují a nabírají své praktické zkušenosti někde jinde než ve škole, což je ale naprosto správně. Ti, kteří praxi mají, dostanou lepší zaměstnání.

Je rozdíl oproti technickým oborům, kde lidé často potřebují ten druhý magisterský stupeň, tedy inženýrský titul, aby se vůbec k nějaké profesi dostali?

Tady lze po bakaláři odejít. Máme základní teoretickou přípravu. Mně by se líbil systém dlouhých studií, tedy pětileté kontinuální studium, kdy bychom věděli, že nám student po třech letech neodejde, čímž by se lépe rozložila teorie a praxe.

Celkově jste s podobou nových akreditací spokojená? Co byste chtěla zlepšit?

V nových předmětech probíhá výuka zatím stále první roky, takže zpracováváme připomínky studentů k předmětům a ke způsobu jejich zakončení. Bereme to jako podnětnou zpětnou vazbu, jak předměty případně ještě vylepšit. Já přednáším Teoretické koncepty ke studiu žurnalistiky, které považuju za hodně důležité. Ne všichni studenti ho mají rádi, protože se jim zdá hodně náročný, nicméně z náročnosti kurzu rozhodně ustupovat nechci.

Alice Němcová Tejkalová

Alice Němcová Tejkalová

FOTO: Filip Láb

Změnila jsem ale způsob přednášek, aby více vyhovovaly potřebám studentů, protože chci, aby látku pochopili. Je to pro mě důležitá zpětná vazba - když někdo řekne, že něčemu nerozumí, tak podle toho upravuju přednášku na příště.

Platí stále, že největším problémem pro přednášející je přinutit studenty, aby také něco řekli?

To je typicky česká záležitost. Když to srovnám se svými zkušenostmi z jiných zemí, tak američtí studenti jsou v tomto hodně aktivní, někdy až příliš. Loni v květnu jsem byla přednášet na univerzitě ve Vídni, tam studenti kladli mně jako cizí přednášející podstatně víc otázek, než kolik otázek dostanou zahraniční kolegové, které přivezu sem, od českých studentů.

Je to komplikované, často se studenti stydí a nejsou tady k tomu úplně vždy od začátku povzbuzovaní, aby vyjadřovali vlastní názor, když se jim něco nelíbí, a aby ho i přijímali. V Česku moc lidi neumí diskutovat tak, aby to byla neosobní kritika nebo neosobní negativita. Když něco někomu chtějí říct, tahají do toho osobní emoce.

Říkala jste, že váš předmět není úplně oblíbený, ale z hlasů studentů vím, že více sporů vzbudily Duchovní kořeny evropské kultury. Antické báje byly něčím, co studenti nevnímali jako věc úzce související s žurnalistikou. Jak se k tomu stavíte?

U duchovních kořenů záleží na tom, jak jsou vyučovány, stojí za to dotáhnout ten filozofický přesah do současnosti. Na obsahu předmětu pracujeme. Je ale pravda, že řada interkulturních střetů v současnosti má kořeny v minulosti, o kterých často bohužel naši studenti nevědí nic a dovzdělat v tom potřebují, aby byli kvalitními novináři.

Není možné čekat od vysoké školy, že stoprocentně připraví na práci tak, aby do ní každý vplul a pak už se nic naučit nepotřeboval.

Když jsme mluvili o teoretičtěji zaměřené magisterské žurnalistice, v čem se liší od magisterského oboru Mediální studia, který je rovněž na vaší fakultě?

Je to víc zaměřené na žurnalistiku samotnou, je tam více praktických předmětů. Mediální studia připravují jiný typ absolventů, připravují budoucí mediální analytiky. Samozřejmě můžete z mediálních studií dělat novináře.

Nepochybně sledujete současné světové trendy ve výuce žurnalistiky. Jaké jsou nejaktuálnější poznatky, co především předat studentům?

Nejvíce se mi líbí nejrůznější multimediální projekty. Snažíme se je přenášet i do svých praktických předmětů. Mým snem je společná práce studentů na multimediálním projektu během druháku na bakaláři a pak na konci prváku magistra, kdy se zapojí studenti ve skupinkách.

Mimochodem kolektivní práce studentům taky vadí, nechtějí spolu táhnout ty méně schopné nebo si neumí rozdělit práci, ale takhle to je nastaveno schválně, protože chceme, aby spolupracovali a nebyli zavřeni ve svých ulitách. Cílem je připravovat studenty na to, co se skutečně děje v praktickém životě, kde máte v on-line žurnalistice dohromady tisk, fotku a video.

Před několika lety jste prohlásila, že „bez praxe nejste nic“, ale zároveň jste před rokem zmínila, že „nechceme posílat studenty na několik měsíců na praxi do médií“…

Ale ty výroky se nevylučují… Myslím, že je úplně v pořádku, když říkám, že bez praxe nejste nic, protože studenti by se měli v době svého studia snažit získat praxi. Máme tu praktické předměty, chodí sem nejlepší novináři v republice, na našem institutu přednáší Václav Moravec nebo Robert Záruba. Dělají tu se studenty také praktické věci. Jsou to velmi populární pedagogové. Zároveň mají studenti v bakaláři povinnost absolvovat třítýdenní praxi.

FOTO: archiv FSV UK

Proč tedy říkáte, že nebudete studenty posílat na několik měsíců do médií?

Kdyby to bylo jako u lékařských fakult, které mají své fakultní nemocnice, kde je kontrola nad tím, co se v nemocnicích odehrává. Nemocnice velmi dobře spolupracují a škola ví, co tam studenta čeká. Kdyby bylo nějaké fakultní médium, kde bych věděla, že bude spoleh, že se budou studentům věnovat, tak by to šlo. Ale není úplně šťastné, aby studenta vzdělával někdo, kdo je třeba jen o tři roky starší.

Máme v ročníku 70 studentů. Takový objem studentů, abychom navíc vždy věděli, co se s nimi děje, naše média nepojmou.

Z toho důvodu si myslím, že je daleko lepší získat kontakt v rámci té třítýdenní praxe, kterou studenti získají, kde si vyberou. A když si sami najdou takovou redakci, kde se cítí dobře a spolupracují s ní v průběhu studia tak, aby to nezasahovalo do studijních povinností, aby za mnou nechodili se slovy „já musím být v práci, takže nemůžu dodělat seminárku,“ tak je to naprosto ideální. Sama jsem pracovala od prvního ročníku na bakaláři, takže vím, že to jde.

Student tak prokáže, že je životaschopný, že ho nikdo nemusí vodit za ruku do nějakého média. Jde o to, aby ho oni chtěli. To je pro profesní rozvoj studenta daleko lepší a cennější.

Nepřijde mi vůbec šťastné, když je někdo novinář, pak PR a pak zase novinář…

Co si obecně myslíte o práci při studiu, když studenti argumentují svým zaměstnáním, které navíc často ani nemá vazbu na studovaný obor?

Česká republika má obrovskou výhodu: pokud se nestuduje příliš dlouho, tak se studuje zadarmo. Studenti by si toho měli vážit a chodit do školy už proto, že když si každý zadá své datum narození do důchodové kalkulačky, zjistí, kolik let bude pracovat. Využít komfort, že chodíte do školy, můžete číst věci, ke kterým se už pak v životě nedostanete, protože na ně nebudete mít čas, a můžete se něco dozvědět od zajímavých lidí.

Nebo to nedělat, nestudovat, chodit do práce, a pak za deset let zjistit, že až se bude chtít posunout na vedoucí pozici, tak tam musí mít vysokoškoláka. Tak bude člověk v pětatřiceti rychle dostudovávat nějakou soukromou školu za peníze.

Uchazečům bych řekla: „Vyberte si takovou školu, která vás bude bavit, ale choďte do ní, nevymlouvejte se, že chodíte do práce. Když tam chodit nechcete, tak nezabírejte místo těm, kteří čekají na to, aby do té školy chodit mohli, protože my sem bereme jen každého osmého člověka. Sedm lidí za vámi by sem chodilo rádo, a vy tady říkáte, že máte spoustu práce v práci, tím dáváte najevo hlubokou nedůvěru ke svojí škole, protože tím říkáte, že my vás tu nic nenaučíme, tak potřebujete vydělávat peníze.“

Často se navíc setkávám s tím, že naši absolventi mají pocit, že když přijdou do praxe, a z té školy toho neumí tolik, kolik by potřebovali. Ale na to je třeba se podívat i z jiné perspektivy. Když vyjdete z jakékoli školy, tak pokud nemáte kontakt s praxí v průběhu studia, tak nedokážete nic, protože ten svět venku neznáte. To není věc jen žurnalistiky. Když půjdete po ekonomce někam ven, tak když budete mít jen to z vysoké školy, taky z vás hned nebude manažer.

Musíte se zacvičit, spoustu práce se musíte naučit v té praxi samotné. Není možné čekat od vysoké školy, že stoprocentně připraví na práci tak, aby do ní každý vplul a pak už se nic nového naučit nepotřeboval.

Co si myslíte o současném trendu, že spousta studentů medií nebo i dlouholetých novinářů odchází pracovat do PR?

Jde o celosvětový trend. Někomu více vyhovuje takový způsob práce, nebo tam dostane lepší finanční podmínky. Nemám s tím problém, pokud se lidé rozhodnou přejít na druhou stranu. Nepřijde mi ale vůbec šťastné, když je někdo novinář, pak PR, pak zase novinář…  A ještě k tomu novinář ve stejném oboru, ve kterém byl dříve jako PR.

Na druhou stranu by někdo poznamenal, že je to velká výhoda, protože pak mají lidé informace i z druhé strany. Ale já se domnívám, že není správné vracet se zpátky, minimálně do stejného oboru.

U politiky by bylo děsivé, kdyby seriózní novinář, co každý týden „myje hlavu“ politikům na televizní obrazovce, byl najednou tiskový mluvčí nějakého politika, a pak o té politické straně znovu, když se vrátí zpátky, něco točil, psal… Ale to jsou extrémy.

A jakými hlavními nedostatky podle vás trpí současná česká média?

Hlavním nedostatkem současných médií, i když pochopitelně ne všech redakcí, je málo seniorních novinářů. Rovněž přílišná rychlost, se kterou pracují s informací, aniž by si ji média pořádně ověřila.