Před pěti lety provedli ve Filadelfii test, jehož účastníci měli za úkol podvádět. Každý dostal dvě karty a dvacetidolarovou bankovku. To byla odměna předem, finanční motivace ke spolupráci. Karty si dobrovolníci vybrali namátkou tak, aby to výzkumníci nevěděli. Dobrovolníci sledovali střídání karet a mačkali tlačítko, jestli se objevila jedna z „jejich“ karet. Byli ale požádáni, aby byli čestní jen u jedné karty, zatímco u druhé měli lhát.

Ještě drobnost – během testu měli účastníci na hlavě snímače elektrických impulsů, fMRI. Sondy měřily aktivitu frontální části jejich mozku, podle čehož vědci hodlali poznat, kdy lidé podvádějí.

Výsledek zveřejnil i magazín Nature: sken mozku s 99procentní přesností odhalil, kdy dobrovolníci o své druhé kartě lhali. Byl to jeden z prvních pokusů použít skenování mozku jako detektor lži. Ve Spojených státech, vedoucích tehdy „válku proti terorismu“ prezidenta George Bushe, se hned objevila snaha použít lékařskou metodu fMRI jako prostředek k odhalování potenciálních teroristů.

Některé soudy důkazy uznávají, jiné odmítají

V několika soudních případech dokonce snímky posloužily jako důkazy, jiné tribunály je ale odmítly. Experti se tehdy ještě v názoru na takové využití vědecké metody neurologie neshodli. „Nemůžeme na základě fMRI říci, že tento člověk jednoho dne položí bombu,“ podpořil myšlenku neurolog Daniel Langleben. „Můžeme se ale zeptat, jestli patří k teroristické organizaci, a fMRI nám prozradí, jestli je odpověď pravdivá.“

Jeho kolegyně Jennifer Vendemiová z neurolaboratoře Jihokarolínské univerzity ale varovala: „Laboratorní pokus je něco jiného než reálná situace. V laboratoři nikdy nenasimulujeme ztrátu zaměstnání, trest smrti nebo veřejné pohoršení, natož skutečnou hrozbu.“

Jak (ne)utajit komplice

O pár let později provedla Stanfordova univerzita podobný výzkum, v němž k rozpoznání pravdy a lži použila magnetickou rezonanci. Dobrovolníci si měli prohlédnout stovky policejních portrétů z databáze a potom na obrazovce identifikovat tváře, které viděli v databázi. Mohli na obrazovce označit ty, které si zapamatovali, ale také měli povoleno poznanou tvář neoznačit – tedy utajit „komplice“.

Ze snímků fMRI pak počítačový program dokázal zjistit, kdy si pokusné osoby spojily portrét na obrazovce s tím, co viděly v databázi. A to jak v případě, že to testovaná osoba poctivě oznámila, tak i tehdy, když se v rámci výzkumu pokusila zalhat. Jenže se ukázalo, že přístroj nerozlišil skutečnou pravdu: zaznamenal sice příslušnou reakci mozku pokusné osoby, ale i když se muselo jednat o mýlku. Dobrovolníci totiž občas zareagovali jako na známou i na tvář, která v databázi nebyla. Dešifrování mozkové reakce sice tedy bylo poměrně spolehlivé, ale neslo s sebou velikou „lidskou“ chybu. Ani fMRI totiž nepozná, kdy se člověk prostě mýlí.

Technika je exaktní, paměť nemusí

„Technika je jen tak dobrá, jako lidská paměť, a ta může, ale nemusí být přesná,“ shrnul výzkum šéf týmu Jesse Rissman. Takže obecné použití fMRI mimo medicínu je zatím předčasné, upozorňují i další vědci. To ale nijak nevadí, aby se metody nechytly i nevědecké sféry. Skenování mozku používají některé životní i všeobecné pojišťovny, aby „poznaly“ pravdomluvnost uchazeče o pojištění či žadatele o pojistné plnění. V USA existuje několik personálních agentur a headhuntingových firem, které zájemce o dobře placené zaměstnání či vytipované odborníky „prověřují“, nakolik jsou jejich schopnosti v souladu s tím, co napsali do svého CV – strukturovaného životopisu, který potenciální zaměstnatel vyžaduje.

„Brzy se to začne bezprostředně dotýkat otázky soukromí,“ soudí expert na intelektuální a technologické vlastnictví z Burkhard Schafer z právnické fakulty univerzity v Edinburghu. „Vidina čtení myšlenek je přitažlivá, ale kombinace přílišného očekávání, vidina velkých zisků, atraktivita samotných snímků a absence zákona je velice nebezpečný koktejl. Pro nás jako občany se tu rýsuje velké nebezpečí,“ varoval v pořadu BBC. Slyší jen trávu růst?