Článek
Dřevěná krása
Sanocký skanzen je největší v Polsku, byly sem svezeny stavby Bojků a Lemků, Podhořanů a Doliňanů, každá je skvostem, obzvláště mě „vzaly“ dřevěné kostely. Západní Podhořané byli Poláci, východní Rusíni a Němci, Doliňané smíšení Rusové s Poláky, Lemkové a Bojkové měli kořeny na Balkáně, Bulhaři, Rumuni, Valaši, Albánci. Všichni byli zemědělci a pastevci.
Kromě užitkových a církevních staveb je tu kout věnovaný těžbě ropy. Mezi roubenými kostelíky a chalupami s doškovou střechou, božími mukami a větrnými mlýny působí poněkud nepatřičně, ale technika v podobě vysokých vrtných věží, buldozerů, pojízdných vrtných souprav a dalších mechanismů je velmi zajímavá.
Zbytečně vyplácaný beton
Před vchodem do skansenu stojí střední tank T-34. Nedaleko je tabule, na které jsou vyznačeny bunkry takzvané Molotovovy linie. Po napadení Polska Němci a Rusy v roce 1939 začali stavět hlavně Rusové systém betonových opevnění, který jim měl zajistit neprostupnost západní hranice. Podobají se opevnění na našem území, které nás mělo chránit před Němci.
Linie dostala jméno podle sovětského ministra zahraničí Molotova, kterému se podařilo podepsat smlouvu o neútočení s Hitlerem. Byl to jen politický manévr, obě strany chtěly zničit tu druhou, Stalin se rozhodně nechtěl jen bránit, čemuž nasvědčuje řada dokumentů. Pevnůstky se táhly podél Sanu na sever, měly končit u Baltu, ale pásmo nebylo dobudováno. Zatímco Rusové stavěli na pravém břehu, na druhém betonovali Němci. Část objektů zůstala zachována, ale většinu zničili. Některé používali za války i polští partyzáni.
Bojovalo se tu ještě dlouho po válce, Poláci válčili s ukrajinskými nacionalisty, boje byly krvavé a nemilosrdné, nenávist stoletá, je tu spousta pomníků. Většina bunkrů je v rozvalinách, zarostlý beton se v terénu obtížně hledá. Pokud chcete vidět zachovalejší část, musíte se vypravit na nynější polsko-ukrajinské hranici, kolem Rawy Ruské, ale tam není do lesa moc radno chodit.
