Článek
Poslední rozloučení s umělcem proběhne v historické budově Slovenského národního divadla v Bratislavě v pátek 30. srpna.
Rodák ze Zelenče začínal jako herec, ale později "přesedlal" na režii. V roce 1970 absolvoval studium herectví na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, poté se stal členem Divadla Andreja Bagara v Nitře. Svůj temperament uplatnil zejména v komediích, později se prosadil jako režisér nejen na nitranském jevišti, ale i v bratislavské televizi. Stejně tak na předních scénách v Bratislavě, Praze i ve světě. Ostatně v Národním divadle v Praze se dodnes hraje jeho opera Carmen, dodnes mnozí vzpomínají na muzikály Dracula a Johanka z Arcu.
A jak si tenkrát porozuměl s českým prostředím, shrnul do těchto několika málo vět: "Po mých čtyřech baletních opusech, a po Romeovi a Julii v Národním divadle zvlášť, mám dojem, že jsem si po počátečních roztřesených kolenou pod Hynaisovou oponou našel "fintu", která mi pomáhá při dorozumění i při porozumění textu... Finta se jmenuje "take it easy" - ber všechno lehce. V praxi to znamená důkladnou, krev potící přípravu doma nebo v hotelovém pokoji, ale přesvědčivou, nepatetickou a zdánlivě lehkou práci ve zkušebně."
Jeho smrt zasáhla divadelní příznivce jak na Slovensku, tak v České republice. Mezi ně určitě patří Zdeněk Zahradník, člen Divadélka Na štaflích a pořadatel Zahradních divadelních slavností v Dobrušce, který krátce potom, co se smutná zpráva objevila v médiích, zavzpomínal: „Jsem velmi smutný, že zemřel Pan režisér Jozef Bednárik. Viděl jsem před mnoha lety několik jeho činoherních inscenací, které připravil s amatérským Divadlem Z ze Zelenče, a byl to vždy obrovský divadelní zážitek. Poslední jeho inscenací, kterou jsem viděl v Hronově počátkem srpna 1982, byla dramatizace Maupassantovy povídky Kulička (slovensky Guľôčka). Bylo to představení úžasné, ale smutné, kruté i lidské."
Na Beďa, jak mu přezdívali kamarádi, vzpomíná také režisér Peter Gábor, syn známé herečky Adely Gáborové: "Béďuško, Béďuško, ty naše slniečko… Těmito slovy začínala oslavná písnička k jeho pětadvacátým narozeninám. Měl jsem tehdy devět let a na kotoučový magneťák jsme ji nahrávali spolu s dalšími herci v Nitře, doma s mámou Adelkou, jako hudební dárek k jeho narozeninám. A i když byl náš soused, tak jsme spolu trávili strašně mnoho času. Bral mě na procházky, později jsme v rámci jeho shazování kil a mojí nastupující puberty běhávali spolu v pět hodin každé ráno deset koleček na stadionu... Otevřel mi svět literatury, divadla, filmu a hudby. Nikdy nezapomenu na jeho podrobné krásné vyprávění, když se vrátil z výletů po světě. Režíroval a navrhoval kostýmy pro mou první hereckou roli v pohádce na základce. Nezapomenu ani na hody v Zelenči. Na to, jak jsem s velkými pětilitrovými poháry každou neděli v létě běhal pro balkánskou zmrzlinu - a potom nám všem byla taková zima, že jsme pili horký čaj a museli se zabalit do deky… Mnoho humoru, ale dokázal být na mne i přísný a nekompromisní. A protože jsem vyrůstal s mámou Adelkou Gáborovou, nebyl to jen kamarád, člověk s fantazií, ale i takový můj soukromý adoptivní otec. Beďo, děkuji za vše... Žije to ve mně. Pozdravuj mámu…"