Článek
Pátek třináctého dostál tradici své pověsti a štěstí nepřinesl. Tuto nepříjemnou předehru doprovázenou větrem, deštěm včetně bouřky proto vodáci ze slavného dne na řece raději vynechali. Ve večerním rozjímání se vzpomínkou na věrného nestora orlickoústecké turistiky Zdeňka Švábenského, přezdívaného Hombré, který vždy Orlici otevíral, v duchu přenesli do jeho turistického nebe s prosbou pěkného sobotního dne.
Ať tak či tak, v sobotu od časného rána slunce rozhodilo zlaté paprsky do probouzejících se vln Tiché Orlice a slavnostní den zahájení vodácké sezóny mohl začít.
Sami vodáci vítali den přípravou kánoí, se kterými se šikovali v samotném Nebíčku (název části obce Hnátnice nedaleko Ústí nad Orlicí). Na start nastoupilo 15 lodí s posádkou 30 členů za mohutného povzbuzování dalších zhruba 30 vodáků, kteří však tentokrát přijeli na kolech, i těch nesportovně motorizovaných, a dalších početných diváků.
S pozdravem "Poctě pádlo!" byl admirálem plavby Jardou Martincem vnořen symbolický klíč do toku Tiché Orlice a plavební turistická trasa otevřena. Poté pod bedlivým dozorem plavčíka Bajdy, jinak organizátora akce Ing. Jána Bajuse a zástupce admirála Jana Zábrodského se připravená flotila vydala na první osmikilometrovou plavbu směrem Ústí nad Orlicí do turistického tábořiště s loděnicí v Cakli.
O slavnostní ráz a výzdobu se postarala příroda sama. Pozvánkou vodní cesty bylo tisíci lety hloubené koryto proplétající se romantikou četných úseků s meandry obklopenými divokou vegetací nenarušenou regulací. Nástrahy kamenů, které voda neskryla, byly sice kouzelným dokreslením obrazu řeky, pro vodáky však znamenaly potřebu zvýšené dovednosti.
Kdo by však neobětoval trochu námahy pro okolní krásu. Ani jezy na spokojenosti neubraly, a nejtěžší v Černovíru se dal nakonec i obejít po suchu. Ovšem při sportovním výkonu záhy jaksepatří účastníkům vyhládlo a na břehu široko daleko žádná možnost občerstvení v dohledu nebyla. Organizátoři však pamatovali na vše. Na mobilní loďce se rozvonělo na grilu na 70 buřtů, které bez přerušení plavby byly předávány jednotlivým posádkám.
Doplutí do cíle v Cakli však další radost nepřineslo. Dosud zavřené tábořiště naprosto nic nenabídlo. O to zajímavější bylo přivítání partou otužilců, kteří tak potvrdili, že řeka je na vodní sporty připravena.
Vodáci příjemně strávený den ukončili společným posezením v ústecké restauraci Avion s trampskými písněmi doprovázenými zvuky ukulele a kolekcí fléten vodáka z Brna.
Nejeden účastník si pak pod vlivem písničky "Poplujem spolu" cestou domů tiše pobroukával: „Až spolu jednou poplujem ve dvou, budu ti říkat básničky, neboj se, nesním, vím, že tě nesmím vyklopit mezi rybičky. Kdyby se to přece stalo, řeknu, že se stalo málo, že ti sluší velice za uchem ta bělice.”
