Článek
Bylo to v roce 1973, kdy baskytarista Karel Vágner postavil Haně Zagorové kapelu a celá sestava - i se zpěvákem Michalem Prokopem, kterého později v roli hosta vystřídal Petr Rezek - začala jezdit koncertní šňůry zdaleka nejen po tehdejším Československu - a zpěvačka se stala miláčkem národa.
Pomohly jí k tomu jednak jasná koncepce, jednak rozverné hity Náš dům zní smíchem, Tak si běž, Kluk, na kterého můžu dát, Já se vznáším, Kamarád nebo Tvá žena Růžena, k nimž měla jako protipól náročnější skladby typu On je někdo nebo Breviář lásky.
V polovině sedmdesátých let už psala pro Hanu Zagorovou domácí autorská špička - Otu Petřinu, Karla Svobodu, Petra Hapku, Bohuslava Ondráčka, Michaela Prostějovského, Zdeňka Borovce nebo Zdeňka Rytíře nevyjímaje, což se projevilo i na druhém jejím samostatném albu Cesta ke štěstí.
Nahrávka vznikala v supraphonských nahrávacích studiích v roce 1975 za účasti Tanečního orchestru Československého orchestru i Vágnerovy kapely - a výsledkem jsou dodnes skvělé písně (Kdo ví, kde usínáš a s kým, Když písně lžou, Prý je mu líp, Vlaštovčí hnízdo, Studánko stříbrná, Jsi mrtvá sezóna, Řeka zázraků), přičemž autorkou některých textů byla opět sama interpretka.
Jako textařka je podepsána i pod baladou Vlaštovčí hnízdo, přičemž hudbu složil Vítězslav Hádl, který tehdy působil v Orchestru Karla Vágnera. „Byli jsme tehdy na společném zájezdě a příjemně si tak vyplňovali volný čas,” vzpomíná Hana Zagorová. „On napsal kousek melodie, která mne oslovila jako textaře, nebo naopak já napsala pár řádek veršů... Vlaštovčí hnízdo je skutečná historická památka na pobřeží Černého moře, kde jsme byli na výletě, a tak jsme se nechali jeho kouzlem inspirovat.”
A je to prý právě album Cesta ke štěstí, které má zpěvačka údajně ze všech svých alb dodnes nejraději. Jedním z důvodů prý byla i příjemná spolupráce s dirigentem Josefem Vobrubou nebo skladatelem Bohuslavem Ondráčkem.
Kvalitu dnes už kultovního alba ocenil rovněž známý kritik Jiří Černý, který ve své recenzi (v časopisu Melodie č. 11/1976) napsal: „V draslavém hlasu Zagorové se dráždivě střídají sukovité tóny s třepotavými, bludiččinými. Vysokoškolsky procvičená, ale zřejmě i rozená herečka se nesnaží uhranout, jen světélkuje, nepostojí na jednom tónu, barvě. Podobna italským rockerům trhá na cucky nejkrásnější melodie, ne kvůli modernosti, ale aby slova nebyla chudým příbuzným. Výsledek vypadá lidštěji a bohatěji, než v notách a písmu...”
Kariéru Hany Zagorové, k níž patří řada hitů a několik nezapomenutelných desek, připomíná i kapitola věnovaná této zpěvačce v knize Legendy československé populární hudby, kterou nedávno vydalo nakladatelství Grada Publishing.