Článek
Kantor (1765), který žil hudbou a jehož dílo, i pedagogické, je dosud nedoceněno, byl vynikajícím hudebníkem, osvíceným všestranně nadaným učitelem.
Otec, učitel a varhaník v Přešticích, ho vedl k hudbě, tu Jakub miloval celý život, v patnácti odešel z Nepomuku, kam se rodina v jeho pěti letech odstěhovala, na piaristické gymnázium do Prahy. U svatého Salvátora hrál na varhany, okouzlil ho Mozart, Haydn. Už coby mladý začal skládat, u piaristů nedokončil, po krátkém pobytu v Nepomuku nakonec zakotvil v v roce 1788 v Rožmitále.
Výtečný kantor, osvícenec i hudebník
Místní školu, malou, opravdu obecní, záhy povznesl, do školy se hlásili žáci z okolí, radní z toho byli unešeni, a nabídli mu stálé místo. Oženil se s dcerou purkrabího, měli 13 dětí, sedm se jich dožilo dospělého věku.
Ryba byl vynikajícím regenschori, propagoval sborový zpěv, snažil se k němu přivést i dospělé. Vánoční mši složil, aby byla srozumitelný pro všechen lid, jež chodil do kostela a byl nucen poslouchat vše v latině. Právě lidovost postav přiblížila „Rybovku“ lidem nejen v Rožmitále, posléze se rozšířila i za hranice mocnářství.
Tehdejší církevní potentáti ji dokonce označili za "odrhovačku", která nemá s jejich výkladem svátosti nic společného.
Z původní partitury se téměř nic nezachovalo, varhany, na nichž poprvé zazněla, nejsou původní, byly poničeny požárem v roce 1933, jejich oprava byla nekvalitní, původní podobu a zvuk jim vrátili až v roce 1996. Českou vánoční mši „Hej, mistře!“ složil v roce 1796, jako jednu z mnoha, o jejím dosahu nikdy neuvažoval. Mnoho z přibližně jedenácti set skladeb napsal pro Plzeň. Málo se jich ale zachovalo.
Myšlenka na sebevraždu ho pronásledovala od jinošských let, poprvé asi po smrti matky.
Neunesl neustálý stres
Ryba žil v neustálém stresu, v obavu o uživení rodiny, byl značně impulzivní, dost často prý vybuchl na rodiče i na úřady, stále si stěžoval na nedostatečnou péči a přispívání na výuku.
Nakonec to nevydržel a ve 49 letech spáchal v únoru 1815 u vsi Voltuše v lese nad Rožmitálem sebevraždu.
Podřízl si krk břitvou, poblíž ležel svazek básní jeho milovaného Seneky. Na poslední list si tužkou poznamenal: „Odchází do lepšího světa, protože tento byl pro něj nesnesitelný.”
Jako sebevraha ho nechtěli pohřbít na hřbitově, nejdříve ho pochovali na místě bývalého morového hřbitova, až po 40 letech spočinul na nynějším místě nedaleko vstupu na hřbitov.
Noc před smrtí spálil mnoho svých rukopisů.
Jeho pastorální Hej, mistře! působí radost ve svátečním čase nejen u nás, V Rožmitále ji hrají v kostele na Štědrý den každý rok. Letos je tomu 220 let, kdy byla mše složena
Rybovu mši si v pátek 23. prosince lze poslechnout i pod schody na pražskou Kampu od 15 hodin.
