Článek
S rozporuplnými pocity odcházel v pátek 26. února z premiéry Kabaretu v Městském divadle Mladá Boleslav jeho senzitivnější náročný divák. Všechno tu na první pohled šlapalo, jak má, ale žádné velké pohnutí hledištěm necloumalo. Čím to?
Mladý činoherní režisér Mikoláš Tyc, pro kterého je Kabaret první muzikálovou zkušeností, dostal od divadla do vínku slušný tým, který však po osmi týdnech zkoušení naběhl na scénu jako parta solitérů. Jasně nejsilnější devizou večera je jedenáctičlenný orchestr zdatného hudebníka Jakuba Šafra, v Boleslavi již divadelně zavedeného úspěšnou komorní činohrou Novecento. Jenže když zvukař na premiéře opakovaně dopustí, aby orchestr přehlušil hlavního sólistu, stává se rázem z drahokamu menší balvan.
Tím spíš, když zavalí v hlavní roli Sally Bowlesové bravurní Alenu Bazalovou, u níž je zpěv jasně nejsilnější stránkou. Jenže tady to zase skřípe s herectvím: Jestliže jako ryze přírodní živel Bazalová v moderní citohře Tlustý prase excelovala, vyžaduje muzikálové herectví ryze řemeslný fortel – a na něm projev Bazalové ani za mák nestojí: Před oponou kabaretu a bohužel i za ní zůstává Sally Aleny Bazalové razantním samorostem, mužem v sukních, který si každý milostný protějšek omotá kolem prstu, ale už se před ním v soukromí nedokáže citově otevřít a tím ho – spolu s divákem – dojmout.
To Petr Mikeska v roli tradičně hermafroditně pojatého Kabaretiéra je zdatný řemeslník. Jenže hraje sám na sebe. Režisér nechává tuto postavu a Sally totálně míjet, dokonce i v tutovém hitu Money zastoupí Sally po boku Kabaretiéra dámská company. Zcizovací efekt se tak ve své absolutnosti proměňuje v nežádoucí paralelní hru, která si jde absolutně vlastní cestou. Co naplat, že muzikál má vhodně nastavené tempo, když je roztříštěn vedví?
Právě tohle je ústředním problémem celého boleslavského muzikálového představení: Je snůškou na pohled zdatných solitérů, jimž odpustíte nějakou tu nevyladěnost pod slupkou, ale méně už jejich faktickou nespojitost, jež na první pohled dobře šlapající strojek narušuje podprahově.
A nekonzistentní je boleslavský Kabaret i při ztvárnění toho, co povyšuje libreto téhle americké klasiky nad obvyklou muzikálovou plytkost: Při líčení plíživého nástupu fašismu, kdy se Kabaret odehrává, je použita spousta atributů, aniž by však vznikl plastický kolorit doby. Těžká doba se tu ilustruje, ale neoživuje tak, aby diváka mrazilo. Není divu, že paralelu s dneškem ve věci postupného bobtnání extremismu se nepodařilo vytvořit ani v nejmenším. Divák, který týden předtím viděl znamenitě rezonujícího Nepřítele lidu na Vinohradech, se neubrání zklamání.
Tahle inscenace je zkrátka taková pěkně sterilní. A svého vrcholu dosahuje hned na začátku – v pěveckém entrée Sally, kde Alena Bazalová mistrně mění polohy nevinné maminčiny holčičky a světem protřelého vampa. Škoda že jí to nevydrželo déle než na jednu písničku…
