Hlavní obsah
Na snímku Tomáš Šperl z Velhartic, jeden z mála pamětníků, který zavzpomínal na Jana Wericha. Foto: Hana Jakubčíková Sádlíková

Jak si Jan Werich nechal šít cedníkové boty. Na slavného herce vzpomíná pamětník Tomáš Šperl

Tomáš Šperl (91) z Velhartic je poslední nositel řemesla kolářského z rodu Šperlů a velký pamětník, který zavzpomínal na legendu českého herectví Jana Wericha. „Když Werich potřeboval nasadit sekyru, přišel a povídá: Mistře, ta je dlouhá. Tady ji uřízněte, ale nebojte, já jí zaplatím celou."

Na snímku Tomáš Šperl z Velhartic, jeden z mála pamětníků, který zavzpomínal na Jana Wericha. Foto: Hana Jakubčíková Sádlíková
Jak si Jan Werich nechal šít cedníkové boty. Na slavného herce vzpomíná pamětník Tomáš Šperl

Kdy jste se s Janem Werichem potkal poprvé?

S Janem Werichem (1905-1980) jsem se poprvé osobně setkal po válce v roce 1946, když se vrátil z Ameriky. Tehdy mu bylo 41 let a mně bylo 18. Přijel v krásném bavoráku - sporťák, červená kůže, tak jsme jako kluci šíleli... Náš rod Šperlů měl ve Velharticích kolářství a Werich k nám občas chodil něco opravit, nebo nasadit sekyru.

Jinak podobu přízemní vilky Werichovi navrhl jeho přítel, plzeňský rodák Jiří Trnka v duchu Karafiátových Broučků. Když jsem jel někdy okolo na motorce a viděl, že se tam kouří, často se u nich na zahradě rožnilo, a široko daleko to vonělo, tak jsem si řekl: U Werichů mají sešlost, dělají pstruhy... Jinak já si tu chatu pamatuju, když ji začali stavět. To bylo těsně před válkou v letech 1937-1938.

Když se řekne Werich, co se vám vybaví? Kostkovaná košile, na krku šátek a na tváři šedý plnovous, nebo král z pohádky Sůl nad zlato?

Člověk ho znal mnohem víc z filmů, které běžely v kině (Tomáš Šperl mnoho let ve Velharticích promítal kino - poznámka autorky). Nejvíc jsme ho znali z filmu Císařův pekař – Pekařův císař, natočený roku 1951. To byl film hodně navštěvovaný, protože už byl barevný.

Werich byl vášnivým rybářem. Řeka Pstružná, tekoucí kolem jeho chaty, by mohla vyprávět. Můžete zavzpomínat na jeho rybaření?

Je známo, že když se udělalo hezké počasí a jak Werich mohl na ryby, tak tady byl často, většinou celé léto. Werich to tady nazýval Údolím štěstí. Já s ním nikdy chytat nechodil, takže jeho rybářské příhody neznám. Ale vím, že ve Velharticích byl starý švec Votava a ten mu jednou šil boty. Werich k němu přišel na zkoušku a řekl: „Nojo, mistře, vy jste mi udělal boty, ale když si do nich naberu, tak v nich voda zůstane." A chtěl, aby mu švec do bot vysekal díry jako cedník, aby voda, když si nabere, zas vytekla. To byla taková recese.

Stýkal se Werich s místními lidmi?

Werich mezi místní lidi nechodil. Kromě doktora Krůse a faráře Janečka tu neměl žádné známé. Po pravdě řečeno, Werich se ani s nikým nesnažil přátelit. Měl svou společnost, vybraný okruh přátel z Prahy, kteří jezdili za ním do Velhartic.

Kdo sem třeba jezdil?

Jezdil sem Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Vojta, Vlasta Burian, Miroslav Horníček, Ljuba Hermanová, Jaroslava Adamová, Jiří Trnka, spisovatelé Ladislav Stehlík, Jiří Pejša, Josef Kainar, klavírní virtuóz Rafael Kubelík a další. Často mívali schůzky na Werichově chatě, kde poseděli, popili, a v noci se všichni sebrali a šli spát na velhartickou faru. Vzpomínám, že jsem ve Velharticích několikrát viděl i mladého Waldemara Matušku. Seděl na náměstí u kostela na zídce, měl vykasané kalhoty ke kolenům a hrozně chlupaté nohy.

Myslíte si, že Werich zviditelnil Velhartice?

Určitě ano, stejně jako Jan Neruda, který napsal slavnou Romanci o Karlu IV. Díky Werichovi a jeho chatě pod hradem se o Velharticích hodně ví. Kolikrát tu ještě dnes zastaví auto a lidé se ptají: Kdepak stojí ta Werichova chata? Myslím si, že jeho letní sídlo hodně Velhartice zviditelnilo.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků