Článek
Když v prosinci roku 1736 proběhl v kostele sv. Václava v Dobrušce křest novorozeného chlapce z rodiny místního měšťana Václava Šenkýře a jeho ženy Anny Šenkýřové, který symbolicky dostal jméno Václav, nikdo nemohl tušit, s jakou slávou se do tohoto chrámu - alespoň symbolicky - po 282 letech vrátí.
Dobrušský rodák Václav Šenkýř, vysvěcený 1765 na kněze, který u emauzských benediktinů přijal řádové jméno Augustin, se stal významnou osobností pražského hudebního života 18. století - byl nejen ředitelem kůru v Emauzském klášteře, ale také znamenitým varhaníkem, houslistou, hráčem na violu nebo pedagogem, proslul však i svými kompozicemi.
Přestože jméno skladatele Augustina Šenkýře upadlo neprávem v zapomnění, dočkala se jeho gratulační kantáta Dies Numini et Principi věnovaná opatovi břevnovského kláštera Friedrichu Grundmannovi novodobé premiéry. Jedná se o pozoruhodné dílo, jehož název je možné do češtiny volně přeložit jako Den věnovaný nejvyššímu a otci země, dílo, jež se dočkalo jediného uvedení v roce 1770.
Až po dlouhých 248 letech se díky iniciativě Jakuba Hrubého skladby ujal orchestr Národního divadla v Praze, a tak zazněla nejprve v sobotu 15. prosince v kulturním centru Pražská křižovatka v kostele sv. Anny, a poté už pastýřská hra oslavující prostý, přirozený, s přírodou harmonicky spjatý život pastýřů zamířila do rodiště autora.
Zcela zaplněný kostel sv. Václava dával 18. prosince krátce před 18. hodinou tušit, že se očekává výjimečná událost, a provedení Dies Numini et Principi z pera Augustina Šenkýře orchestrem Národního divadla v Praze a sólisty Markétou Böhmovou, Jarmilou Balážovou, Jakubem Košem a Jakubem Hrubým, k nimž se navíc připojil dětský sbor Základní umělecké školy v Dobrušce pod vedením Šárky Potůčkové, se jí bezpochyby stalo.
Většina přítomných netajila nadšení z krásné hudby, libozvučných partů, dojmy posluchačů jistě umocňoval fakt, že autorem byl právě dobrušský rodák, i to, že novodobá premiéra navždy ponese další dobrušskou stopu v podobě hlasů dětských zpěváků.
Poděkování Dobrušských tedy míří za všemi interprety stejně jako za Jakubem Hrubým a spolkem Canticum, kteří ojedinělého skladatele Augustina Šenkýře, zhruba o generaci staršího od známého vlastence Františka Vladislava Heka (F. L. Věka z románu Aloise Jiráska), pro Dobrušku 21. století znovuobjevili.