Článek
"Nevíte, kde jste. Tajga. Kolem dokola les. Když jsme šli do práce, museli jsme mít louče. Vlci jsou za námi a v celých smečkách. Rysi sedí na každém stromě."
Tak začíná vyprávění, které by mohlo být zajímavým dobrodružným románem, kdyby za těmito slovy nestála krutost a nepředstavitelná zvrhlost daleko za hranicí lidské důstojnosti a vůbec existence tvora, který je nazýván člověk.
To je zároveň děsivý životní příběh Češky Věry Sosnarové, pro který je těžké najít patřičných slov. A tak léta plynula a tajemství hrůzné minulosti zůstávalo uzavřené v její duši i před nejbližším okolím, vždyť o prožitém nezaviněném příkoří se tak těžko mluví.
Až před deseti lety jeden dopis na Obec spisovatelů a tři dny a tři noci vyprávění vyústilo v napsání knihy J. S. Kupky Krvavé jahody. Psaný text se však stal nepředstavitelnou skutečností, a tak Věra Sosnarová v doprovodu vydavatele Jiřího Braunera objíždí celou ČR, aby osobně potvrdila autentičnost příběhu, který by měl být mementem příštím generacím.
Věra Sosnarová se narodila 5. května 1931 v Brně. Její matka byla Ruska, která v roce 1917 s československými legionáři opustila válkou a hladem zmítané Rusko, čímž se ocitla na černé listině zrádců. V roce 1945 se stovkami osvoboditelů vnikla na území ČSR nechvalně proslulá NKVD a tisíce lidí pozatýkala. Tím se čtrnáctiletá Věra a její devítiletá sestra Naďa ocitly se svojí matkou v dobytčím vagoně vlaku se zajatci a po dlouhé cestě plné útrap v gulaku na Sibiři. Glavnoje upravlenije lagerej byly v období 1929 - 1953 vězeňské tábory Stalinovy hrůzovlády.
Přivítáním byly dřevěné baráky bez oken, v kterých se na pytlích vycpaných trávou a listím tísnilo na 50 lidí. Zima, hlad, špína, nemoci a těžká dřina při 12hodinových směnách kácení stromů byly každodenním režimem. Kdo neplnil plán nebo pro nemoc nemohl pracovat, byl zastřelen. Utéct nebylo kam, kolem tajga a hluboký les.
Matka Věry a Nadi nezvládla pohled na útrapy svých dětí a za tragických okolností 5. ledna 1946 zemřela. Dalších osm let sester v nelidských podmínkách naplněných nesmírným utrpením zajatců a dalších ruských vězňů se nezapomenutelně zapsalo do paměti Věry. Při těchto vzpomínkách se jí láme hlas a do oči vstupují slzy. Po chvíli odevzdaně dodává: „Odpustit mohu, ale nikdy nezapomenu.”
Ani další život po roce 1953 nebyl lehký. Jako sirotci bez dokladů prošly řadou pracovních táborů Sovětského svazu, kde pracovaly v lomech, ve slévárně a v kolchoze. Snad jedinou příčinou přežití byla nezměrná touha vrátit se domů. Napsaly prezidentu Antonínu Novotnému, ovšem bez žádoucí odpovědi, až na přímluvu vedoucího kolchozu po čtyřech letech jednání s JZD Znojmo nastává cesta domů.
Po neskonalé radosti v Čierné nad Tisou však nepřichází snadný život. S označením Rusandy dlouho trvá přesvědčit místní, že jsou rodačky z Brna. Byly však doma - v Československu.
Přesto hrůzné vzpomínky Věře nedopřávají klidné spaní, o její minulosti nevěděl manžel, ani dlouho její dva synové. Až nyní našla odvahu sdělit prožitou hrůzu veřejnosti.
